Letos bychom měli slavit třicáté výročí sametové revoluce, ale zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí?
Rok třicátého výročí sametové revoluce skutečně příliš slavnostně nevypadá. Ale ono je to tak v podstatě při každém jejím výročí. Jen při těch „kulatějších“ to samozřejmě graduje a sílí. Stačí vzpomenout iniciativu „Děkujeme, odejděte“ v roce 1999. Někteří lidé prostě mají pocit, že 17. listopad patří pouze jim a nikomu jinému. A s tímto přesvědčením ho zneužívají k vedení nesmiřitelné války proti svým ideovým a politickým protivníkům, s nimiž ovšem ve svobodných demokratických volbách zpravidla prohrávají.
Podobná výročí by měla sloužit k alespoň dočasnému usmíření, nikoli k eskalaci konfliktů a sporů. Paradoxní je, že stejní lidé, kteří nejsou schopni přistoupit na jakýkoli „klid zbraní“, a to ani u příležitosti tak významného jubilea, hlasitě vyčítají jiným, že společnost rozdělují, namísto aby ji spojovali. Těch paradoxů je ale samozřejmě více. Různí aktivisté, kteří proti výsledkům svobodných voleb argumentují množstvím rozohněných demonstrantů v ulicích, zásadně odmítají okamurovskou přímou demokracii. Ta by přitom z logiky věci měla jejich vidění světa zcela vyhovovat.
Jaký máte názor na Jaroslava Foldynu?Anketa
O čem nejvíce vypovídá vlna demonstrací pořádaná Milionem chvilek? Je politická krize, kterou zažíváme nyní, tou nejvážnější od roku 1989?
Vypovídá to o tom, že mnozí stále chápou politiku jako vedení svaté války. A řadě protagonistů při tom nechybí takřka inkviziční zápal. Politický protivník je v jejich očích morálně zcela odepsanou veličinou, která je podle jejich mínění odporná i fyzicky. V takovém případě samozřejmě není možné nic než permanentní krvavý střet. Jestliže jejich krédo zní – „Řekni ďáblovi ne!“ – co si pak počít s těmi, kdo ho volí a podporují? Přitom právě uplatňování takovýchto moralizujících postupů v realitě pozemského světa a poměrného volebního systému je cestou k permanentnímu konfliktu a ke krizi demokracie, kde je kompromis nutný. Mnohem děsivější ale je, že to vede k ideovému vyprázdnění politiky. Protože, když jde o vymítání ďábla, musí jít vše ostatní stranou.
Já osobně jsem premiéra Babiše nikdy nevolila a nikdy volit nebudu! Ovšem ze zcela odlišných důvodů než například pan Mikuláš Minář z Milionu chvilek pro demokracii. Tomu patrně nevadí Babišovo poklonkování Bruselu, plošná inkluze, prosazování stejnopohlavních manželství či Istanbulská úmluva. Mně tyto produkty Babišových vlád naopak velice vadí a budu proti nim ze všech sil bojovat. Ale odmítám být součástí jakési beztvaré protibabišovské Národní fronty.
Letošní program Poslanecké sněmovny zahrnul i komunistický požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“. Komunisté prosadili usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny“. Lze se s tím ztotožnit? A měli by to právě komunisté navrhovat? Co naši společnost tíží více: Zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace?
Komunisté tuto zemi zruinovali, dopustili se odporných zločinů, věznili, umučili a popravili tisíce lidí. Že snaha tyto nenahraditelné škody napravit vedla někdy i k problémům a ztrátám, je pravdou. Přesto považuji náš přechod k demokracii a svobodnému podnikání za jedinečný a úspěšný. A není špatné se podívat, jak podobný proces zvládli v jiných, komunisty podobně zdevastovaných zemích. V takovém srovnání si rozhodně špatně nestojíme. Každopádně tato iniciativa našich komunistů je licoměrná a zavrženíhodná.
Psali jsme:
Letošní evropské volby nepřinesly drtivou výhru euroskeptických sil, naopak uspěli Zelení a francouzský prezident Macron. Vrcholné orgány EU obsadili výhradně Západoevropané. Měli bychom se zamyslet nad tím, abychom se přidali k „Západu“, přestali kverulovat a přijali euro? Jsme nevděční vůči starým zemím EU, jak někdy slýcháme? Selhali jsme, nejen pokud jde o uprchlické kvóty?
Výsledky evropských voleb jsou zásadním způsobem zkresleny tím, že řada odpůrců současného směřování evropské integrace tento nesouhlas demonstruje svou volební neúčastí. Prostě tím dávají najevo, že pro ně volby do Evropského parlamentu nejsou na rozdíl od voleb národních nijak důležité. Do výsledků, které se ovšem nedají jednoznačně interpretovat jen jako porážka euroskeptických sil (viz jejich úspěchy v Itálii či Velké Británii), promluvila i soustavná masáž mainstreamových médií. Nevěřícím bych v této souvislosti doporučila celodenní sledování německé veřejnoprávní televize, kde se například v současné době fanaticky bojuje proti konzumaci masa, a to kvůli záchraně planety.
U mnohých pamětníků by to mohlo vyvolat nepříjemné vzpomínky na jednostranné zpravodajství před rokem 1989. To, že se část především západoevropských voličů evidentně poněkud vyšinula, je jasné. V podobných situacích si musíme zachovat odvahu a zdravý rozum. Konkrétně to znamená zpevnění, nikoli rozvolnění našich postojů. Tedy: kategorické ne kvótám na migranty, kategorické ne zavedení eura, kategorické ne zelené ideologii likvidující evropský průmysl a samozřejmě také kategorické ne genderovým fantasmagoriím!
Přináší nám Evropská unie do životů více svobody, nebo je část pravdy i v hlasech odpůrců, kteří říkají, že by nám bylo lépe bez ní, a argumentují například uprchlickou krizí, nebo množstvím nových nařízení a regulací?
Myslím, že se dnes plně ukazuje jasnozřivost Margaret Thatcherové, která od samého počátku zaujímala k této formě evropské integrace mimořádně skeptický přístup a hlasitě varovala před jejími katastrofálními důsledky: „Sjednocená Evropa je klasickým utopickým projektem, pomníkem marnivosti intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach…“ Evropská unie nám v současné době svobodu nepochybně bere. A bude hůř. Mají ale pravdu ti, kteří říkají, že by nám bylo lépe bez ní? To je složitá otázka.
Musíme si totiž uvědomit smutnou skutečnost, že se dnes již jakákoli dezerce od světlých evropských zítřků neodpouští. Buď jsi s námi, anebo proti nám. Odpadlíky od jediné správné víry je zapotřebí potrestat, ať to stojí, co to stojí. Příkladem budiž Brexit. Přitom uspořádat poměry tak, aby země mezi sebou úzce spolupracovaly na jiné bázi, než je bruselský socialisticko-byrokratický nadstát, by jistě šlo. V současné situaci by ovšem jakýkoli takový krok znamenal okamžitou odvetu a pokus o naše ekonomické zničení.
S trochou ironie bychom mohli konstatovat, že je to jasný důkaz dosažení vyšších forem mezinárodní spolupráce v Evropě, která je prosta mocenského nátlaku, a naopak stojí na nezištné lásce k bližnímu. O skutečných důvodech, proč nelze v Evropě docílit změn, říkejme lidem pravdu. A počkejme si na příznivý vítr, který dříve či později musí přinést zásadní obrat.
Fotogalerie: - Trikolora
V rámci demonstrací Milionu chvilek zaznělo obvinění, že prezident Zeman je, pokud jde o jeho „čínskou politiku“, ve vleku Petra Kellnera. Že napomáhá jeho byznysu v Číně tím, jak formuluje svou vstřícnou politiku vůči Číně. Je Zemanův vztah vůči Číně korektní? Zaprodává nás, nebo se snaží o dobré vztahy s mocností budoucnosti? A co lidská práva v Číně? Má pravdu Tomáš Sedláček, když říká, že „s kým obchodujeme, tomu se dříve nebo později budeme podobat“?
To je již takový kolorit. Určitě by stálo za to podívat se, jaké konkrétní země čile obchodují s Čínou. Možná s překvapením zjistíme, že jsou v popředí naše neochvějné západní vzory, zatímco my jsme spíše na chvostu. V tomto smyslu je zcela nepravdivá teze, že nás prezident Miloš Zeman táhne na Východ. Ve skutečnosti nás táhne na Západ. Ostatně tam se nyní za čínské peníze staví pomníky teoretikovi komunismu a třídního boje Karlu Marxovi a čestnou stráž mu stojí předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Jsme tedy opět pozadu.
S tím souvisí i téma vztahů s Ruskou federací. Zeman přijal na příští rok pozvání Vladimira Putina na oslavy konce války. Je dobré současnému Rusku prokazovat takovou čest? Vnímáte Vladimira Putina v jeho současné podobě jako nepřítele, nebo jako vhodného vládce pro Rusko? Podporuje Putin evropskou ultrapravici a rozvrat EU?
Otázka Ruska je podobný případ. Proč s ním západní země na strategické bázi dlouhodobě spolupracují? Proč Německo s několika dalšími zeměmi buduje spolu s prezidentem Putinem plynovod Nord Stream 2, který jde proti zájmům řady našich spojenců? Všiml si někdo, že nedávno byla navzdory protestům Ukrajiny Rusku opět obnovena hlasovací práva v Radě Evropy, o které přišlo po anexi Krymu? Proslýchá se, že hlavními iniciátory tohoto proruského obratu bylo Německo a Francie a důvodem byla normalizace vzájemných vztahů za účelem vzájemného obchodu.
Ostatně v dubnu německý koncern Daimler otevřel u Moskvy první továrnu na výrobu vozidel Mercedes v Rusku. Nedovedu si představit, co by podobný krok vyvolal na české politické scéně, jak by reagovali naši „putinobijci“, kdyby prezident Zeman či někdo z české vlády odjel osobně za ruským prezidentem otevírat společnou továrnu a před novináři pak nešetřil vzájemnými úsměvy a plácáním po ramenou, jako to bylo v případě německého ministra hospodářství Petera Altmaiera. S Ruskem můžeme v mnoha ohledech spolupracovat, v mnoha ohledech s ním můžeme být v zásadním sporu. Ale pasovat ho do role našeho největšího nepřítele, který je viníkem všech našich problémů, od přemnožení myší až po jejich dramatický úbytek, je nedůstojné a krátkozraké.
A vymezovat se proti Putinovi a Rusku zrovna při oslavách výročí konce druhé světové války je absurdní a svým způsobem nestydaté. Největším nepřítelem Evropské unie je Evropská unie sama. Žádný vnější sabotér, bez jehož zhoubného vlivu bychom údajně mohli poklidně a radostně budovat lepší svět, neexistuje. Ačkoli nás od rána do večera úporně přesvědčují o opaku.
Psali jsme:
Ještě zpátky k Číně. Pražský primátor Zdeněk Hřib je ve válce s asijskou velmocí kvůli svému postoji, kdy odmítá tzv. „politiku jedné Číny“, a naopak se snaží vystupovat přátelsky vůči zástupcům Taiwanu. Je jeho postoj správný? A má primátor hlavního města popostrkávat kormidlo zahraniční politiky?
Pražský primátor Hřib by si měl stanovit poněkud méně honosné cíle, například bez nepřípustného útoku na institut soukromého vlastnictví přispět k tomu, aby ceny bytů v Praze nebyly vyšší než v Berlíně, Vídni či Miláně.
Postupuje diskuse o tzv. dezinformacích a fake news. Komisařka EU Věra Jourová varovala před tím, aby mladší lidé nechávali seniory samotné u počítačů, protože čtou řetězové maily, které zneužívají jejich samotu a frustraci. Je takováto formulace šťastná? Snaží se někdo zmást starší generaci, která přestala rozumět dnešnímu světu, či jde o urážku našich seniorů? Kam se celkově dostáváme při řešení dezinformací, fake news a předsudečné nenávisti na internetu, hlavně na sociálních sítích?
Podle komisařky Jourové a mnoha dalších pokrokově smýšlejících lidí je hlavním problémem současného světa to, že lidé podléhají „špatným“ vlivům a názorům. Často to vede k tomu, že ve volbách „špatně“ volí, respektive volí jinak, než by si paní Jourová a její souputníci přáli. Za tou mimochodem pevně stojí náš pan premiér Babiš, který si jejích výkonů v Evropské komisi velice cení. Ono zdaleka nejde jen o seniory. Kromě nich volí špatně lidé z venkova či menších měst anebo ti, kteří nemají dostatečné vzdělání. Samozřejmě nelze zapomenout na řadu těch, kteří sice do žádné z těchto kategorií nepatří, podléhají ale předsudkům a podivným stereotypům, například se domnívají, že tradiční rodina nepatří na smetiště dějin, anebo že se muži od žen v mnohém liší.
Těmto lidem je potřeba vše shovívavě vysvětlit, poučit je, a teprve když to nepomůže, přistoupit k poněkud razantnějším protiopatřením. Já to však vidím zcela jinak. Starší lidé často mají jedinečné životní zkušenosti, například s obdobím komunistické totality, utopickým budováním ráje na zemi a tvořením nového člověka, což je něco, co se nám nyní v zamaskované podobě opět vrací. Lidé, kteří jsou zvyklí živit se rukama, a nikoli čerpáním grantů na roztodivné projekty, mají více zdravého selského rozumu než frekventanti různých genderových oborů.
Lidé, kteří zastávají tzv. zpátečnické názory, možná jen s úžasem sledují, co se děje za našimi hranicemi, kde se budují unisex záchodky, geometrickou řadou roste počet pohlaví, běsní kampaň MeToo a v důsledku ilegální migrace nebývalou měrou roste kriminalita. A nechtějí něco podobného pro sebe a své děti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
