Jak před sto lety proběhlo vyhlášení Československé republiky?
Před sto lety ráno 28. října 2018 téměř nikdo nic netušil. Den předtím navštívil předsedu klubu českých poslanců v Říšském sněmu – sociálního demokrata Vlastimila Tusara rakouský ministr vnitra von Gayer s plukovníkem generálního štábu Rongem a požádali ho, zdali by mohl zorganizovat cestu českých poslanců na italskou frontu, která se hroutila. Měli přesvědčovat české vojáky, aby dál bojovali. Tusar se jim k tomu nevyjádřil, ale hned večer volal tuto informaci do Prahy Aloisi Rašínovi, který byl jedním z hlavních představitelů tajné odbojové organizace Maffie. Rašín mu na to odvětil: „Jestli nás takovíto lidé chodí přemlouvat, tak je Rakousko opravdu v koncích a brzo skončí.“ Rašín si řekl, že je nejvyšší čas začít jednat. Vzápětí se telefonicky spojil se starostou České obce sokolské Josefem Scheinerem a kódovaným heslem „zítra to praskne – zařiď vše potřebné“ jej požádal o zformování domácích ozbrojených sil.
Fotogalerie: - Ceremoniál na Vítkově
Ještě ten večer sedl k psacímu stroji a sepsal historicky první zákon Republiky československé, který stanovil, že veškerá moc přechází na Československý národní výbor. V jeho čele tehdy stál Karel Kramář, který právě jednal v Ženevě s Eduardem Benešem, jenž byl zase ve spojení s ostatními českými politiky v exilu.
28. říjen 1918 bylo pondělí. Rašín měl na ten den domluvenou schůzku s třemi dalšími představiteli Národního výboru – Antonínem Švehlou, Františkem Soukupem a Jiřím Stříbrným. Tato skupina byla později spolu se Slovákem Vavro Šrobárem označována jako „muži 28. října“. Sešli se ráno v sídle Agrární strany a na místě se dohodli, že bude třeba převzít kontrolu nad Obilním ústavem a poté oznámí místodržiteli převzetí moci. Ona by to asi sama o sobě byla jen jedna z řady konspiračních schůzek, kdyby ten den nepřišla z Vídně zpráva, že rakouský ministr zahraničí hrabě Andrássy přijal podmínky amerického prezidenta Wilsona na zprostředkování příměří.
List Národní politika, který sídlil v dolní části Václavského náměstí – v místě, kde později fungoval deník Práce – ihned poté, kdy přišel telegram s touto informací, vylepil do vývěsky velkou ceduli, na níž bylo rukou napsáno „PŘIMĚŘÍ“. Lidé to vzali jako konec války a hned začali oslavovat. Spolu s oslavami konce války si začali čeští četníci a vojáci v Praze strhávat z čepic rakouskouherské „orlíčky“. Stejně jako civilisté se zdobili kokardami v národních barvách. A začalo obrovské pozdvižení. Na Václavském náměstí se začaly srocovat další davy lidí. Někdo si všiml, že v davu kráčí český poslanec Říšské rady Izidor Zahradník. Davem byl odveden a zčásti odnesen k soše svatého Václava, kde veřejně vyhlásil vznik Československého státu. Trochu ironií osudu je, že původním povoláním to byl katolický kněz.
Jako zkušený politik si však uvědomoval, že to asi nebude stačit. Pochopil, že samotná Praha je k uskutečnění vzniku samostatného státu málo. Proto se ihned po skončení svého projevu odebral od sochy svatého Václava na hlavní nádraží, odkud rozeslal do všech velkých měst v Čechách a na Moravě telegram o vzniku československého státu. Později mu tento zásah vynesl křeslo prvního československého ministra železnic.
Mezitím se Švehla, Soukup, Stříbrný a Rašín přesunuli do Obilního ústavu, který sídlil v paláci Lucerna na rohu Štěpánské ulice. Na místě vzali pod přísahu věrnosti novému státu všechny přítomné zaměstnance. Švehla si počítal velmi autoritativně a okamžitě nařídil zastavení všech dodávek potravin z Čech a Moravy do Rakouska.
Poté se muži 28. října vypravili do Místodržitelství a Zemského sněmu, v nichž dnes zasedá Poslanecká sněmovna, ale který tehdy sloužil jako sklad proviantu. Ve velkém jednacím sále, kde dnes poslanci hlasují o zákonech, byl tehdy sklad mouky. I zde předáci národního výboru vzali pod přísahu všechny zaměstnance. Jídla byl tehdy ke konci první světové války velký nedostatek, takže převzetí kontroly nad zásobami potravin bylo v tom okamžiku klíčové.
Tou dobou se oslavy na některých místech začaly zvrhávat nejen ve strhávání německých nápisů a rakouskouherských orlic, ale i ve vytloukání židovských obchodů a místy i rabování. Velmi známý je incident, při němž byl davem ztlučen autor řady velmi populárních písní Karel Hašler, kterého někdo z výtržníků označil za německého Žida. Ke zklidnění situace nařídili Švehla, Soukup, Stříbrný a Rašín, aby byly do ulic povolány dechovky, které vyhrávaly národní písně. Hudbou se lidi podařilo většinou uklidnit a odpoutat je od páchání násilí k civilizovanějším formám oslav.
Císařsko-královská moc to tehdy vzdala úplně bez boje?
Několik ozbrojených incidentů se odehrálo. Největší se byl na Staroměstském náměstí. Z dnešní Pařížské ulice, která se tehdy jmenovala Mikulášská, proti českým demonstrantům vyrazila uherská setnina vyzbrojená kulomety. Na chvíli se jim podařilo dav lidí rozehnat. Poslanec Stříbrný za chvíli dav přivedl z Celetné ulice zpět. Zástupce sociálních demokratů v Národním výboru František Soukup pak s velitelem oddílu dohodli stažení vojáků. Výměnou za to museli slíbit pouze to, že se maďarským vojákům lidé nebudou posmívat. Oni by to totiž těžce nesli a mohl hrozit násilný střet.
Nejnebezpečnější situace se odehrála na Václavském náměstí. Prostor před kavárnou Rokoko obsadil oddíl s kulomety pod vedením rumunského důstojníka. Dav se nahrnul až těsně k nim a do krveprolití příliš nechybělo. Shodou šťastných náhod však v kavárně to dobou seděli ředitel Městské spořitelny pražské Vilém Pospíšil a známý pražský lékař a univerzitní profesor Otakar Srdínko, kterému se z kavárny podařilo telefonicky dovolat veliteli pražské císařsko-královské vojenské posádky, polnímu podmáršálku Zanantonimu. S ním dohodli stažení vojáků. Sláva za tento vyjednavačský kousek prof. Srdínka vynesla nejen na poslanecký mandát za Agrární stranu, ale později v roce 1925 až do funkce ministra školství a později zemědělství.
K tomu, že se vyhlášení samostatnosti obešlo bez mrtvých, přispělo – samozřejmě kromě faktu, že Rakousko-Uhersko bylo opravu v rozkladu – i to, že v tu chvíli nebyl v Praze císařský místodržící hrabě Coudenhove. Ten den byl ve Vídni. Když se dozvěděl, co se Praze děje, tak se tam ihned vydal vlakem s cílem „potlačit rebelii“. Poslanec Tusar o tom však ihned „dal echo“ do Prahy, takže si na něj zástupci provizorních československých ozbrojených sil na čele se starostou Sokola Josefem Scheinerem mohli „počíhat“ na hlavním nádraží, kde jej zadrželi a následně jej internovali v jeho bytě. Tento šťastný zákrok pomohl udržet v císařsko-královských řadách zmatek a odvrátil včasnou koordinaci represivního zásahu. Scheiner si za tento zásah vysloužil později jmenování prvním generálním inspektorem Československých ozbrojených sil. Tusar se v roce 1919 stal druhým československým premiérem a po vítězství sociálních demokratů v prvních československých parlamentních volbách i prvním premiérem vlády vzešlé z voleb.
Absence vlastních vojenských jednotek byla v počátku převratu slabinou politiků, kteří vyhlásili samostatnost Československa. Již během války však představitelé Maffie jednali se řadou rakouských důstojníků českého původu o tom, aby v okamžiku převratu civilní politiky podpořili ozbrojenou mocí. Asi nejznámější z nich byl setník Jaroslav Rošický, který učil na důstojnické kadetce a jenž výrazně přispěl ke zorganizování první provizorní ozbrojené moci spolu se Scheinerem. Jeho syn Evžen byl během první republiky známým sportovcem a novinářem. Během druhé světové války oba působili v protinacistickém odboji a během heydrichiády byli společně zastřeleni v kobyliské střelnici.
Zatímco civilní úřady se celkem bez většího odporu ihned podrobovaly Národnímu výboru, velká část armády dislokovaná v Praze zůstávala věrná Vídni. Zejména její nejvyšší velitelé. Během odpoledne se Rošickému, který by jmenován prvním hejtmanem provizorních ozbrojených sil, podařilo svolat české důstojníky rakouské armády na Žofín. Tam vznikla první československá ozbrojená jednotka na domácím území. Početně měla asi tisíc mužů.
Večer se Scheinerovi a Rošickému podařilo dohodnout se spolupracovníkem Maffie na Zemském policejním prezidiu v Praze Richardem Bienertem vytvoření ozbrojené Národní stráže. Kromě policistů do ní byli přidělováni sokolové, kteří se během dne scházeli v sokolovnách na základě výzvy listu Národní politika. Ve městě se jim podařilo udržet jakýs takýs pořádek první den i první noc.
Bienert byl dva dny poté 30. října 1918 jmenován pražským policejním ředitelem. V roce 1920 se stal policejním prezidentem. Za první republiky se mu podařilo provést úspěšnou reformu policie. Během války byl protektorátním ministrem vnitra.
Během dne 28. října postupně moc přecházela čím dál víc na stranu Národního výboru. Večer se ředitel městské spořitelny Pospíšil, který byl rovněž sokolem, vydal jednat přímo na pražské vojenské velitelství. Požádal Zanantoniho, aby se s celou posádkou podřídil vedení Národního výboru. Zanantoni se vymluvil, že takovou věc musí rozhodnout jedině zemský vojenský velitel generál pěchoty von Kestřanek. Ten měl sice typicky české jméno, ale cítil se být Němcem a k tomu věrným císaři. K jednání na zemském velitelství se připojili i Scheiner coby zástupce nové vojenské moci Čechoslováků a Soukup jako zplnomocněnec Národního výboru. Podle jedné z verzí zemské velitelství zcela obsadili sokolové, kteří donutili starého generála Kestřanka se vzdát. Jiné prameny to popírají.
Je však prokázáno, že večer se oba nejvyšší císařští důstojníci v Praze von Kestřanek a Zanantoni vydali automobilem do Obecního domu jednat se zástupci Národního výboru.
A výsledek byl jaký?
Během noci se dohodli na rozumném kompromisu. Vojáci měli zbraně, ale Národní výbor kontroloval potraviny. Československá strana se zavázala pokračovat v zásobování vojáků jídlem a uhlím. Císařští vojenští velitelé slíbili provést odsun vojáků cizí národnosti. Požadovali za to pouze, aby přitom nebyli napadáni. Což jim Národní výbor zaručil. Českým vojákům a důstojníkům bylo umožněno okamžitě se zařadit do ozbrojených sil nově vzniklého státu. Navíc dostali milost účastníci vojenské vzpoury v Rumburku.
Takže i samotný vznik Československa proběhl takříkajíc „sametově“…?
Dalo by se to tak říci. Ale bylo to „o fous“. Rakouští důstojníci se napřed nechtěli vzdát bez boje. Ještě odpoledne podepsal Kestřanek dekret o vyhlášení stanného práva. Podle něj měl být zastřelen každý, kdo zběhne z rakousko-uherské armády do řad právě zakládaných československých ozbrojených sil. Zastřeleni měli být i všichni členové Národního výboru a ti, co nabádali k jeho podpoře. Mohla to být krvavá řež. Plakát s vyhláškou byl odpoledne již vytištěn, ale naštěstí nebyl vylepen. Události šly rychleji. Vývěsky zabral plakát povolávající vojáky české národnosti na Žofín.
Kestřanek měl nakonec štěstí, že sklad plakátů byl objeven až později, když už platila dohoda uzavřená v Obecním domě. Asi by z toho živý nevyšel. Takto měl štěstí a byl jen na čas internován. Na plakátu i jeho dekretu bylo datum 28. října 1918. Nakonec šly naštěstí oba do archivu.
Kdy vlastně Československá republika oficiálně vznikla?
Československá republika byla slavnostně vyhlášena krátce po sedmnácté hodině večer v Obecním domě. Slováky na místě zastupoval Vavro Šrobár. Na Slovensku se nevědělo, co se v Čechách děje. Šrobár se proto 26. října vydal do Prahy na něco jako průzkum. Zpět se pak později vrátil jako ministr s plnou mocí pro Slovensko.
Šrobár byl celkově velmi zajímavá osobnost. Z mužů 28. října se v politice udržel nejdéle. V Gottwaldově vládě po únoru 1948 byl jmenován ministrem pro unifikaci. Tehdy mu už bylo přes osmdesát let. Traduje se o něm, že jako jediný československý politik dokázal při jednáních v Moskvě konkurovat v pití alkoholu samotnému Stalinovi. Stalin si ho za to prý velmi oblíbil. A údajně tato jeho vlastnost byla základem jeho poslední politické kariéry.
Když se čeští politici dozvěděli, že je Šrobár v Praze, tak byli rádi, že mají nějakého Slováka. Večer 28. října byl v Obecním domě přijat do Národního výboru a jako zástupce Slováků byl ihned zvolen za místopředsedu. Pražští politici byli za jeho vlastně náhodnou účast velmi šťastní, protože jeho přítomností mohli demonstrovat proklamovanou ideu Československého národa.
Jak to líčíte, tak to působí dosti poklidným dojmem…?
Ale ono to bylo spíš dost chaotické. A místy i divoké. Jako příklad stačí jmenovat stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Traduje se, že jej zorganizoval známý žižkovský bohém Franta Sauer. Ve skutečnosti má tento čin „na triku“ sociální demokrat Josef Stivín, který na Staroměstské náměstí přivedl dav z odpolední manifestace, která se konala na Bílé hoře. Sauer na místo přivedl žižkovské hasiče, kteří stržení sloupu jen provedli. Ale nápad to byl Stivínův.
Hrozilo dokonce, že budou strhávány i barokní sochy z Karlova mostu. Jako symbol nenáviděné habsburské monarchie. K tomu ale naštěstí už nedošlo.
Co ten den dělala exilová část československých politiků?
V Ženevě jednal Eduard Beneš se zástupci Národního výboru Karlem Kramářem a Václavem Klofáčem. Klofáče požádal krátce předtím nový rakouský císař Karel, který mu udělil při nástupu na trůn milost a zrušil jeho trest smrti, aby se pokusil s představiteli domácího i zahraničního odboje dohodnout nekrvavé předání moci. Oba politici odjeli těsně před 28. říjnem do Ženevy na neutrální půdu jednat s představiteli exilové části české politiky. K jednání za nimi přijel Eduard Beneš. K vyhlášení republiky došlo během jejich jednání o budoucí podobě státu.
Tomáš Garrigue Masaryk byl v té době ve Washingtonu. V době slavnostního vyhlášení Československa jednal s americkým prezidentem Wilsonem. Někteří badatelé tvrdí, že za republikánské zřízení vděčíme právě Wilsonovi. Masaryk si původně představoval, že budeme monarchií. Chtěl k nám přivést na trůn nějakého belgického nebo holandského prince, který měl být korunován českým králem. V době, kdy v Praze přebíral moc Národní výbor, se Masaryk připravoval na jednání s Wilsonem v Bílém domě. Při tom byl upozorněn jedním z poradců amerického prezidenta, že Wilson preferuje republikánský způsob vlády. Bleskově proto do podkladů zapracoval nejen lidská práva, ale i republikánské zřízení Československa. Což novému státu zajistilo rychlé uznání ze strany USA.
Domů do vlasti se Masaryk vrátil až 21. prosince 1918. Už jako řádně zvolený prezident nového státu, kterým byl prohlášen Revolučním národním shromážděním 14. listopadu 1918. V Praze byl slavně uvítán jako prezident osvoboditel. Traduje se, že Tusar pro něj zajišťoval k cestě na Hrad kočár, kterým jezdil rakouský císař do Schönbrunnu, ale Masaryk jej prý odmítl a vyžádal si k cestě „demokratické“ auto.
Byly jednotlivé skupiny politiků doma a v exilu nějak ve spojení? Koordinovali nějak své akce?
Spojení mezi exilem a domácími politiky sice existovalo, ale dlouho bylo jen písemné a vedlo oklikou přes neutrální země. A bylo tudíž zdlouhavé. Ke koordinaci se zástupci obou skupin sešli právě na tom jednání v Ženevě. V den vyhlášení samostatnosti mezi jednotlivými skupinami žádné přímé spojení nebylo. Prostě to nebylo technicky možné. Každý dělal, co v dané situaci mohl a uznal za nutné.
Když byla vyhlášena nezávislost Československa, tak zástupci domácího a exilového odboje právě jednali o vytvoření společné vlády. Pro účely jednání se spojenci o uznání budoucího Československa byl Masaryk po dohodě s ostatními exilovými politiky označován jako exilový prezident. Jako prozatímní exilový prezident byl dohodovými mocnostmi uznán 14. října 1918. Tedy ještě před vyhlášením republiky. Když to bylo třeba k jednání o půjčce ze strany USA, tak se sám jmenoval i ministrem financí, aby mohl smlouvu podepsat. V nové vládě, o níž se jednalo v Ženevě, měl být i premiérem. Jejím ministrem zahraničí měl být Beneš. Štefánik se měl stát ministrem vojenství. K jejímu ustavení však nakonec nikdy nedošlo.
V Praze převzal moc Národní výbor, v jehož čele stál Kramář, který se později ujal funkce prvního předsedy československé vlády. Beneš, který byl ministrem zahraničí prozatímní exilové vlády, byl do Kramářovy vlády kooptován v nepřítomnosti a stát zastupoval na mezinárodních konferencích.
Funkci ministra obrany však vykonával Klofáč. Když se Masaryk dozvěděl, že vedení ministerstva obrany bylo svěřeno Klofáčovi, tak se velmi zhrozil. Považoval jej totiž za líného anarchistu.
Ve vládě navíc nezbylo místo pro Milana Rastislava Štefánika, který se významně zasloužil nejen o vznik československých legií, ale i o uznání budoucího státu ze strany dohodových mocností. Když se Štefánik vracel do vlasti, tak byl ve velmi podivné politické situaci. V Praze uvažovali, jestli jej udělat velvyslancem v Paříži nebo v Římě. Ale v Praze jej domácí politici moc mít nechtěli, protože se s nimi velmi rozcházel v názorech na řešení mnoha problémů. Pro Řím měl hovořit i fakt, že tam měl snoubenku – markýzu Benzoni. Sám Štefánik údajně uvažoval, že se raději vrátí k práci astronoma. Chtěl si prý vybudovat observatoř na Tahiti, které si velmi oblíbil. Nakonec nedošlo ani na jednu z variant. Při návratu do vlasti se jeho letoun Caproni zřítil u Bratislavy a on v jeho troskách zahynul.
První československá ústava byla schválena až v roce 1920. Podle jakých pravidel stát fungoval ve svých počátcích?
Podle zákona o zřízení samostatného státu československého, která napsal večer před jeho vyhlášením Rašín. Ten stanovil, že Národní výbor přebral výkon státní svrchovanosti. Všechny dosavadní úřady mu byly podřízeny. Dále v něm bylo napsáno, že dosavadní rakouskouherské zákony zůstaly prozatímně v platnosti. Převzaty byly zákony z tzv. Předlitavska, což byla západní – rakouská část monarchie, kam patřily i Čechy, Morava a Slezsko.
Co byl Národní výbor?
Původně to byl orgán české politické reprezentace, který připravoval vznik nového státu a převzetí moci od úřadů habsburské monarchie. Z počátku měl 28 členů a jeho složení odpovídalo výsledkům posledních voleb do Říšské rady před válkou v roce 1911. 28 října 1918 do něj byl přibrán Šrobár a pak i další i Slováci. V den vyhlášení Československa převzal dočasně zákonodárnou i výkonnou moc v zemi.
Národní výbor se 14. listopadu 1918 zákonem přetvořil v Revoluční národní shromáždění. Tedy v jakýsi provizorní parlament. Ihned aklamací zvolil řádným prezidentem republiky Masaryka. A následně ještě tentýž den ustanovil první samostatnou vládu, v jejímž čele stanul jako premiér Kramář. Tato vláda jmenováním převzala výkonnou moc od prozatímní exilové Masarykovy vlády.
Iniciátor prvního československého zákona Alois Rašín se v ní ujal funkce ministra financí. Podařilo se mu úspěšně provést měnovou odluku od starých rakouských peněz a následně stabilizovat měnu. Zemřel v roce 1923 na následky atentátu, který na něj byl jako na ministra spáchán.
Další z mužů 28. října, Alois Švehla, se v první československé vládě stal ministrem vnitra. Výrazně se podílel na vzniku první československé ústavy z roku 1920. Později byl ještě třikrát předsedou vlády.
Jednatel Národního výboru František Soukup se v první vládě stal ministrem spravedlnosti. Až do zániku Československa pak byl senátorem.
Jiří Stříbrný převzal v první vládě funkci ministra pošt a telegrafů. Později byl třikrát ministrem železnic a ministrem obrany. Po celé období první republiky byl výrazným parlamentním matadorem.
Stát vznikl jeho vyhlášením. Jak to ale bylo s jeho hranicemi?
Otázka hranic se pak ještě několik let řešila na mezinárodních konferencích. V české části se za základ vzaly hranice zemí Koruny české. Už z počátku se snažily odtrhnout oblasti obývané většinou Němci. Poslanci bývalé Říšské rady zvolení v oblastech Šumavy, Liberecka – které se označilo jako Deutschböhmen, Sudet – což byla původně oblast kolem Opavy a Znojemska – které se samo označilo jako Deutschsüdmähren, krátce po převratu vyhlásili, že usilují o připojení k Německu nebo k Rakousku. Československá vláda do těchto oblastí poslala armádu a ta donutila místní správu a úřady přísahat věrnost Československu.
K velkému zklamání Masaryka a Beneše nám nebylo přiznáno Kladsko a na jihu jsme museli oželet část Vitorazska. Na druhou stranu jsme získali oblast kolem Českých Velenic. Dostali jsme rovněž Valticko, které bylo Lichtenštejnským panstvím a dlouho bylo jeho postavení nejisté. Dodnes je v parku v lednicko-valtickém areálu k vidění původní hraniční kámen.
Sporné byly i hranice s Polskem v oblasti Těšínska, o které se vedla tzv. pětidenní válka.
Největší problém však představovalo určení státních hranic ve slovenské části republiky. Ať již jde o severní hranici s Polskem na Oravě či na Spiši. V těchto oblastech byla hranice dlouho nejistá. V minulosti se mnohokrát měnila a často i válečnou cestou. Nejsložitější však bylo vytyčení hranice v jižní části Slovenska v sousedství Maďarska. Podle Masarykových a Benešových představ měla hranice vést podle Dunaje a pokračovat měla až k Ipelu. Jižní hranici v podstatě namaloval na mapě Beneš. Dohodové mocnosti mu při stanovení této hranice na Trianonské konferenci v roce 1920 šly celkem na ruku. I když jej označovali za „Lišáčka“. Rozhraničovací práce přímo v terénu však trvaly až od roku 1930.
Kromě toho se Masaryk s Benešem snažili vytvořit i koridor, který měl Československo spojovat s Jugoslávií. Koridor měl vést mezi Rakouskem a Maďarskem. Návrh však byl vítěznými mocnostmi zamítnut jako neproveditelný. Jako jeho pozůstatek však Slováci dodnes drží na druhé straně Dunaje území, na němž se nachází bratislavské sídliště Petržalka.
V knize Nesamozřejmé Československo, kterou jste napsal ke stému výročí republiky, uvádíte, že Beneš ve snaze získat co nejvíce území nově vzniklý stát podminoval…?
To je citát tehdejšího britského premiéra Lloyda George. V závěru Trianonské konference, kde byla mimo jiné stanovena hranice s Maďarskem, poznamenal, že si českoslovenští diplomaté v čele s Benešem při jednání o státních hranicích zemi podminovali. Podle něj vytvořili ve středu Evropy nový sud se střelným prachem. A národnostní situaci v nově vzniklé zemi s takto vytyčenými hranicemi označil za časovanou bombu. Což se za necelých dvacet let bohužel potvrdilo. S výjimkou krátkého úseku hranic s Rumunskem bylo Československo obklopeno samými nepřátelskými státy, s nimiž mělo územní spory. V roce 1938 mu to „zlomilo vaz“.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Kunštek
