Česko si 1. května připomnělo 15 let od vstupu do Evropské unie. Občas se sice ozve někdo jako třeba bývalý prezident Václav Klaus a prohlásí, že se dnešní EU začíná velmi blížit komunistické ekonomice založené na nekonečném množství subvencí, dotací či grantů a začíná to být stejná hrůza jako za komunismu, ale jinak si většinově notujeme, že se máme nejlépe v historii. Je to za sto let od vzniku Československa skutečně nejsvětlejší období našich dějin?
Moje rodiče krutě postihl komunismus stejně jako tisíce dalších rodin, a tak moje slova se budou zdát přímo kacířská. Na rozdíl od běžných chvalozpěvů mnoho lidí asi nebude rádo slyšet, že někteří ekonomové připouštějí, že po třiceti letech máme sice svoji republiku, ale je to s určitými výhradami. Možná stojí za připomenutí, že bolševici sice kdysi všechno znárodnili, ale nic nerozprodali ani nerozkradli, podařilo se jim vybudovat společnost téměř bez velkých sociálních problémů, zavést hodnotný vzdělávací systém, univerzální penzijní řád, vybudovat solidní, i když vynucené velkozemědělství, a třeba i vystavět celostátní integrovanou síť rozvodů vysokého napětí, kterou používáme dodnes. Dokonce i zanedbaný průmysl byl v mnoha směrech téměř konkurenceschopný. Nakonec předali republiku s dluhem jen 17 miliard do rukou nastupujících expertů, kteří věděli, jak na to jít, a tak se dluh rozrostl až na dnešních 1 745 miliard.
Něco jsme tzv. projedli, ale určitě ne všechno, a tak kam se poděl zbytek, když dnes každý občan dluží 160 tisíc korun? Proto se dnes mnohým může zdát, že máme republiku tak trochu rozkradenou a že za divoký rozprodej nebyl nikdo potrestán, a kdo nakonec byl, tak byl omilostněn. Překvapivě čelíme nedořešeným sociálním problémům, kdy chudoba zasahuje kolem deseti procent obyvatelstva. Převzali jsme justici a vznikla horda exekutorů, kteří se dokonce vymkli moci soudní. Místo RVHP máme EU, která nás područí a říká, co máme dělat, a opět se utápí v přemíře dotací. Máme svobodu slova, můžeme říkat a kritizovat cokoliv, ale nikdo na to nedbá. Státní média mají své přispěvatele podle rčení „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ a my všichni na to musíme povinně platit své desátky. Ale dost stýskání, dnes opravdu žijeme v nebývalém luxusu v rámci celé naší historie, a to i díky tomu, že stále máme svoji dobrou korunu. Z toho všeho, co jsme se mohli třeba od švýcarské demokracie přiučit, je standardní měna asi to jediné, co jsme od svých zámožných vzorů přebrali.
Na ty, kdo remcají na Evropskou unii, vymysleli lidovci akcí „Týden bez EU“, kterou navrhli oslavit našich 15 let v EU. „Na týden zavedeme zpátky policii na hranicích, všichni budou certifikovat zboží, které už ani nepůjde jen tak objednat přes internet ze zahraničí. Znovu zavedeme roamingové poplatky a výjezdní doložky i na Slovensko. Sebereme univerzitám a studentům peníze na výzkum a vývoj, týden nebudeme stavět žádné silnice a pošleme na neplacenou dovolenou všechny ty, kteří dělají ve firmách zahraničních investorů. Pan Babiš by také mohl nařídit, že v obchodech bude jen jídlo z jeho českých firem, hlavně nic ze zahraničí, případně zhruba o 40 procent dražší,“ přiblížil detaily návrhu poslanec KDU-ČSL Ondřej Benešík. Co tomuto nápadu říkáte a splnilo by to zamýšlený účel, aby si lidé uvědomili, že je nesmysl chtít EU opustit?
Můžeme se propadnout nejen do dob komunismu, ale třeba i do doby německého protektorátu nebo habsburské monarchie a uvědomit si, že v každé z těchto dob jsme se měli nepoměrně hůře a vždy jsme byli pod jařmem nějaké supervelmoci. Ve své době by si komunisté taky mohli říct, že se mají opravdu dobře, a to ve srovnání s údobím fašismu, protože tehdy byla dokonce válka. Nicméně si mohli pochvalovat to, co bylo dobré, že bylo regulované nájemné a nikomu nehrozil vyhazov z bytu, že každý měl a musel mít v občance potvrzené zaměstnání, že byla dostupná lázeňská péče zejména pro mladistvé, zatímco dnes lázeňské domy chátrají, že jsme sice museli vystát frontu na nové knihy a na banány, ale knihy byly dobré a laciné a brambory byly vždy mnohem levnější než banány. Dokonce se tehdy dosáhlo světově uznávané bezhotovostní lékařské péče a tak dále.
Ale co říkáte dnešku, kdy si užíváme všech možných výhod našeho členství v Evropské unii, jak na to pějí ódy nejen lidovci?
Každý si může přiložit své polínko na ohýnek pozitiv a negativ té či oné doby a lidovci by si měli uvědomit, že byli v minulých i dnešních dobách spolustrůjcem toho všeho, jak dobra, tak hlavně i zla. Ale nestěžujme si, mohlo to dopadnout hůře, kdyby válka dopadla jinak. Členství ve větším seskupení je proto v dnešní době pro nás naprosto nezbytné, ale za všecko se platí! Proto si musíme bez stěžování uvědomit, že skutkově na svoje členství v EU spíše doplácíme, protože jen samotné unijní regulace nás možná stojí až čtyři procenta HDP, tedy cca 200 miliard ročně. Z Evropské unie jsme za posledních 15 let načerpali na různé lepší, či horší – golfové – projekty cca 800 miliard, zatímco samotné regulace spolkly násobek. A tak místo toho, aby se naši podnikatelé soustředili na vytváření nových hodnot, značná část jejich energie se musela přesměrovat do vyplňování formulářů kolem nesmyslných dotačních programů. Ani zemědělci na EU nevydělali, když dostávají dotaci pouhých 224 eur na hektar, kdežto Belgie a Nizozemsko téměř dvojnásobek, takže nám z krajiny zmizelo 600 tisíc hektarů pícnin na orné půdě. Snad se dožijeme toho, že přibližování se k centrálně plánované ekonomice jakoby té za socialismu, která je založena na vysoké míře přerozdělování a povyšování ideologických principů nad princip efektivity, pomine a že výhody svobodného obchodu a pohybu v rámci užitečného spolčení v rámci EU si ponecháme, ale zbavíme se balíku unijních regulací. K tomu ať nám „dopomůže sám Pán Bůh“, když to bohužel neprosadili naši reprezentanti, ale kdoví, co nastane po volbách do Evropského parlamentu? A otázka vědy si vyžaduje speciální odstavec.
Psali jsme:
Pochopitelně, je to vaše parketa. Tak jak je to s podporou vědy?
V předchozím režimu dostávaly ústavy institucionální peníze na výzkum a vedení pak rozhodovalo, kam je nasměrovat v rámci ústavních preferencí, což bylo ovlivněno osobním rozhodováním. Pracovníci se tak nemuseli strachovat o své přežití. Subjektivita rozhodování se ale stala cílem kritiky, a tak nastoupila éra spočitatelných výsledků, jako je počet publikací, úroveň časopisů a osobnost autora. Tento způsob pohledu se stal doménou nově vzniklých grantových agentur. Ty nejprve podpořily úspěšné žadatele finančními odměnami, ale posléze nahradily i jejich institucionální platy. Tím se v mnoha případech roztříštila celistvá linie ústavních výzkumů. Na druhé straně se ale badatelské zaměření pracovníků zahltilo zbytečnou administrativou. Pro zajištění akceptovatelnosti projektu tak bylo nutné už předem vynaložit nemalou práci, a to nejen na jeho odborné kvalitě, ale zejména na jeho formální připravenosti a průchodnosti projektu v relaci správného vyplnění všech požadovaných náležitostí, tj. kolonek. To vše s vidinou předem nezjistitelné a téměř zanedbatelné úspěšnosti. Tím se vlastní náplň vědy začala oddělovat od formální projektové prezentace snažící se získat pozitivní ohodnocování často bez ohledu na podstatu problému.
K čemu tenhle systém vede?
K tomu, že se zrodila matoucí hra na vědu, s převládající hegemonií procesů prezentace, dosažení potřebné kvantity výsledků a hledání toho, kdo to umí prosadit. Následné posuzování se stalo především součástí nejrůznějších kritérií a jejich přizpůsobování podle vlivu resortů, osobností, oborů, disciplín a tak dále. Granty se tak staly doménou vzorové administrativy, jakési perfektní kvantity podávání, a nikoli bohatosti kvality vědecké originality. To našlo kritiku u RVVI, Rady výzkumu a vývoje, s tím, že nynější hodnocení vědy je založeno jen na evaluaci parciálních výsledků badatelů, a nikoli na hodnocení celkového fungování organizace a jejího institucionálního programu. Související honba za tzv. RIV-body pozbyla smyslu vědecké činnosti, jako je vytváření nových znalostí a posouvání hranic vědních oborů. Jeden vědecky hodnotný výsledek měl často nižší finanční ocenění než několik méně kvalitních. Nový zákon by měl podle RVVI uložit povinnost provádět zaktualizované hodnocení a určit osobu, jež bude zodpovědná za přípravu metodiky hodnocení. A bohužel tím se vracíme zpátky k předchozímu kritizovanému ovlivňování výsledků na základě osobních preferencí. Tento nedostatek byl v současné praxi alespoň v malé míře odstraněn zobjektivizovaným požíváním impaktních faktorů a H-indexů, které tak přehlušují faktory kritizované subjektivity. A tak se zdá, že bloudíme v posuzovatelském kruhu mezi objektivitou čísel a subjektivitou hodnotitelských osobností a že se neobjevuje vhodná cesta vedoucí k žádoucí objektivitě, a to je v oblasti vědy více než zarážející.
Pojďme ale zpátky k Evropské unii, s níž je velice často spojeno slovo solidarita. Zaklínají se jím představitelé EU, aby pořádně vtloukli do hlav občanům chudších zemí, že mají být Bruselu patřičně vděčni za všelijaké dotace. Nedávno však bylo toto slovo hojně používáno s tím, jak lidé reagovali na požár chrámu Notre-Dame. Co jste si o té vzedmuté vlně solidarity pomyslel?
Francouzští a světoví oligarchové přispěli několika stovkami milionů eur na rekonstrukci pařížské katedrály, což určitě odepíšou z daní, takže i tyto dary nakonec zaplatí plebs. Je to asi výraz vděku za to, že zatím není progresivní zdanění velkokapitálu. Kromě toho ve Francii stále probíhají stávky žlutých vest, což je vzpoura chudých lidí, kteří se bojí, jestli budou mít na konci měsíce na chleba. Je to revolta proti bohatým, kteří mohou rozhazovat a kteří dokonce chtějí řešit klimatické změny, na nichž ale mají nemalý podíl třeba podporou žlutých lánů řepky, každoročně dvakrát opečovávané postřikem pesticidů a mající za následek postupné vyhubení hmyzu. Oni vlastně chudinu provokují, a tak podporují názorovou i materiální roztříštěnost, protože jim to vyhovuje. Připomeňme si, že v Kosovu byly hromadně vypalovány kostely přinášející neskonalou lidskou bolest. Jinde masivně hořely lesy a oheň spolkl lidská obydlí a přinesl další nemalá lidská hoře. Tady se miliardáři nijak neprojevili, protože by o tom nepsal tisk. Tady právě mohli ukázat svoji tendenci, jak řešit klimatické změny, protože právě lesy jsou „plíce“ planety.
V úvodu jste se tak trochu pochybovačně vyjádřil o svobodě slova. Copak se z ní nemáme radovat?
Rozšířit vlastní myšlenku je přetěžké a do „šuplíku“ si může každý napsat, co chce, jak to bývalo zvykem i ve všech minulých režimech. Na serverech musí autor zapadnout do vkusu majitele, knihu si může vydat, když má sponzora nebo dost vlastních peněz. V Česku neexistuje oficiální cenzura, ale existují její méně viditelné formy, jakými jsou přinejmenším ignorance nebo chudoba autora. To se přihodilo i mně, knihu „Provídky“ jsem sice vydal, líbila se a měla dobrý čtenářský ohlas, ale knize chyběla podpora knihkupců. Ale mohlo to být lepší, protože jsem měl uschovanou pohledávku čtyřicet tisíc u plzeňské tiskány NAVA, k níž se ale po letech nikdo nechtěl znát. Napsal jsem dokonce dopis jejímu řediteli Petru Sichingerovi s nabídkou, že by se jejich dluh mohl vyřešit jako dotace vědě s možným odpisem z daní, ale zůstal bez odpovědi, protože co je doma, to se počítá! Škoda, a tak stále hledám vydavatele, který by se ujal reedice mé knihy.
Ing. Miloš Zeman
Špičkoví sportovci si většinou užívají nepoměrně více peněz i slávy než vědci, ale má to i svou odvrácenou tvář. Jaromír Jágr se setkal s drsnou kritikou za to, že navštívil Čínu společně s prezidentem Milošem Zemanem. Náš nejslavnější hokejista, který by měl být tváří hokejového turnaje v rámci ZOH v roce 2022 v Pekingu, se hájil, že cílem jeho cesty bylo popularizovat hokej. Co si myslíte o tom, že cesta do Číny, a ještě k tomu v prezidentské výpravě udělala z miláčka národa skoro vyvrhele?
V neblahých dobách komunismu k nám přijížděli západní sportovci, herci a další významní kulturní činitelé, kteří k nám přinášeli záblesky demokratického života, po němž jsme toužili. Nikdy jsem neslyšel, že by je za to někdo doma kádroval. Jarda Jágr je fenomén, který pronikl i do našeho běžného života a stal se reprezentantem úspěchu, k němuž nedošel jenom svým talentem, ale i tvrdou prací, která často i bolela. Nechme na něm, co chce dělat, a nevyčítejme mu, že zabrousil i do jiných vod, než je sport, protože propagace Česka není k zahození. Je to dobře pro nás všechny, a jistě to pohladí i jeho duši, zejména proto, že vyjádřil vděčnost za pozvání, protože byl vychován k tomu vážit si lidí a respektovat autority, ať už v hokeji nebo obecně mezi lidmi. Jak bylo řečeno, měl by se stát jednou z tváří zimních olympijských her, které se uskuteční v roce 2022 v Číně. To má svůj význam, protože minule na olympiádě v Jižní Koreji se pořadatelům přes veškeré snahy nepodařilo pro místní lidi zpropagovat hokej tak, aby alespoň přežil olympiádu. Ale sám hokej v Číně zaznamenal určitý progres především díky založení týmu Kunlun Red Star, který hraje ruskou KHL. V jeho kádru nastupují především Finové, Švédi, Kanaďané a Američané, ale přesto měl klub problémy s návštěvností, která se v loňské sezóně často pohybovala jen okolo jednoho tisíce diváků.
Jágrovi je vyčítáno především to, že se jako člen delegace prezidenta Miloše Zemana bude setkávat s představiteli tamního komunistického režimu, tedy stejně, jako tehdy to u nás činili ambasadoři demokratického Západu. Nepomohla mu ani skutečnost, že mu chce prezident udělit 28. října další medaili, která se pro mnohé stala stigmatem prokletí, což jsem zažil i já sám osobně. A tak se bohužel může stát, že ho část závistivců nazve vyvrhelem, ale pak se můžeme ptát vyvrhelem z čeho. Z okruhu těch závistivců, jakýchsi lepšolidí, kteří si myslí, že mají právo slovně uspořádávat lepší svět? To se stalo jakýmsi zvykem bojovat proti něčemu, co nejsem, proti Jágrovi, na kterého nemám, proti světu, který není podle mě. To se odrazilo i na přístupu k řadě nositelů státního vyznamenání, které i Jagr už má a které by mělo reprezentovat hodnotnou státní historii, její chloubu a sebevědomí. Možná právě nedostatek sebevědomí je hnací silou těch, kteří kritizují tu demokraticky zvoleného ústavního činitele, pak Jágra a pak zase někoho jiného, kdo je na řadě, prostě těch, kteří nedovedou skousnout realitu přítomnosti.
Je přece jen ve vědeckém světě více respektu a úcty k těm, kteří něčeho významného dosáhli a o něco mimořádného se zasloužili?
Ale vůbec ne. Na pohřbu 93letého významného badatele Fyzikálního ústavu Akademie věd doktora Čestmíra Barty se bohužel neobjevil žádný zástupce Fyzikálního ústavu ani kytka, přestože šlo o významného badatele, který v osmdesátých letech proslavil ústav zavedením materiálového výzkumu do oblasti mikrogravitace realizované na jeho nově vyvinutých přístrojích prvně instalovaných na trvale obydlené vesmírné stanici Mir. To není jen nestoudnost, ale hraničí to až s hulvátstvím pohrdajícím vším, co už bylo. Mladá generace, která se dostala k panování, se na minulost neobrací, ta je pryč, stejně jako řada velikánů vědy, a tak proč se k tomu navracet, není důvod, proč by se s tím měla omladina obtěžovat. Příkladem takového sobeckého přístupu osobní nestoudnosti jsou i mrtví při dopravní nehodě ruského letadla, kde pasažéři dali přednost vlastním kufrům před životy spolucestujících. Každý jde jen sám za sebe a za své ego. V jiném pohledu je to i přístup nynějšího ředitele FZÚ Prouzy, který přiměl mé bývalé spolupracovníky, aby se zřekli našich společných výsledků na mezinárodně uznávané knize, ať to vědu stojí, co to stojí! To je na stejné úrovni, jako když mi v sedmdesátých letech tehdejší komunistický ředitel FZÚ Štourač zakázal publikovat knihu s disidentem Holbou. Ten byl pod tlakem bolševické tyranie, ale pod jakou kuratelou funguje novodobý ředitel, je těžko odhadnout. Pozoruhodné na tom je, že v tomto chování různých generací vlastně není žádný rozdíl, a to se ani nemusíme pídit, kam se poděla slušnost. Můžeme jen kvitovat, že režimy se mění, ale sobecké charaktery lidí zůstávají! Daňoví poplatníci se pak mohou ptát, jestli takoví ředitelé jsou vhodnými osobami, aby rozhodovali o státních dotacích, které pro FZÚ nedávno dosáhly celé půl miliardy.
Myslíte si, že se slušnost vytrácí i v běžném životě a že se k sobě lidé chovají čím dál hůř? Přece nejde opravdu jen a jen o peníze za každou cenu.
Dám příklad. Neměl jsem jízdenku v plzeňském autobuse, protože v mém věku osmdesáti let to už nebývá zvykem. Dva urostlí revizoři se mnou jednali tak, jako bych byl zloděj, který pravidelně jezdí načerno. Přesto, že jsem poukázal na svůj věk a zdravotní problémy, žádných ohledů a úcty ke stáří jsem se nedočkal. Střetnutí došlo tak daleko, že mi revizoři zastoupili cestu tak nešťastně, že mě přitom přistrčili a já padl na záda, což není samovolný pád ve směru chůze, ale zjevný pád s cizím zaviněním, který si člověk sám sobě nepřivodí! Před těžkým úrazem mě zachránil batoh na zádech se srolovanou bundou, který zmírnil náraz. Soudný člověk, který vidí pád starce, jenž se při pádu udeří do hlavy, zavolá okamžitě záchranku. Revizoři to nejen neudělali, ale ani moje požádání o záchranku nevyslyšeli, což je zřejmé z průběžně nahraného audiozáznamu. Svou nemocí, stářím, pádem a po úderu do hlavy jsem byl natolik frustrován, že jsem vyhledal nezbytné ošetření na chirurgii až po návratu do Prahy. Následkem byly pracovní neschopnost a vážné zdravotní následky. Postěžoval jsem si v dopise řediteli Plzeňských městských dopravních podniků Michalu Krausovi, ale zastání jsem se u něj nedočkal, protože chránil jména svých dvou statných revizorů a jejich „řádný“ postoj k vymáhání pokuty. Neje že odmítl připustit jakékoli zavinění, ale dokonce se ani nepokusil se omluvit. Suše konstatoval, že revize proběhla podle předpisů – úraz, neúraz – peníze z pokuty se počítají. Pokud bych nedopadl na záda měkce, ale natvrdo, mohl jsem si podle lékařů přivodit smrtelný úraz, ale i tak by asi ředitel stejně tvrdil, že revize jízdenky proběhla bezproblémově, jen pasažér při tom zemřel.
Tak vám i za čtenáře ParlamentníchListů.cz přeji úspěšné zotavení, abyste mohl pokračovat ve své vědecké práci. Co nejbližšího vás čeká?
Mám čerstvý kontrakt s nakladatelstvím Springer na novou knihu, která by měla ukázat můj nově navržený přístup k tradiční termodynamice, a to přidáním dalších stupňů, jako jsou termostatika, termotika a termokinetika. Bude to sice kapka v moři knih, ale mně udělá radost, že si to pár lidí přečte a možná i ocení. Jak kdysi řekl Christian Doppler, „nejvděčnější výzkumy jsou ty, které přinášejí objeviteli radost z myšlení a zároveň i užitek lidstvu“. Na druhé straně vymyslet něco nového v záplavě informací je téměř nemožné, jak humorně dokumentuje rčením Aldous Huxley: „Lékařská věda dosáhla takového pokroku, že nikdo na světě už není zdráv.“ Ale i ve svých osmdesáti letech se opravdu nenudím, dostal jsem tři nabídky plenárních přednášek právě o nové termodynamice v Brně, v Budapešti a v Římě a další dokonce i v oboru nanomateriálů v Ostravě. Dále jsem napsal pro mezinárodní nakladatelství dvě vyžádané knižní kapitoly o sklotvornosti a o nestechiometrii, což je výsledek hodný pracovníka na plný úvazek. Chtěl bych také připravit update své knihy „Provídek“, která je už rozebraná, a mám i nové nápady, třeba ze současné literární tvorby.
A zaujalo vás obzvlášť něco pěkného v současné tvorbě?
V Divadle Ungelt jsem viděl vynikající divadelní hru „Express na západ“ s herci Františkem Němcem a Radkem Holubem, která poukazuje na náboženský konflikt mezi zachráncem, černochem a bývalým vězněm za vraždu, a bělochem, sebevražedným profesorem, který chtěl skočit pod vlak. Černoch inklinuje k Bohu a snaží se vnutit svoji víru bezvěreckému profesorovi a ukazuje rozporuplnou inklinaci k Bohu a zároveň k nicotě, když Boha nejsou schopni ani bezvýhradně pochopit, vymezit či obhájit. Naprosto skvělé dialogy! Hodně mi to připomíná moji knižní kapitolu z „Provídek“ nazvanou „Kde vězí Bůh“, která vznikla na základě zkušenosti z mé cesty horstvem Himálaje se spolucestovatelem, husitským farářem. Měli jsme tehdy s sebou Bibli a v ní jsme hledali spojující a rozdělující pohledy mezi realistou fyzikem a věřícím duchovním, překvapivě jsme si moc rozuměli. A pak že neexistuje lidské porozumění!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
