Řeší se Dukovany, nákup Sputniku V, schyluje se k další válce o Krym. A „najednou“ kauza Vrbětice? Markéta Šichtařová tuší a připomíná Irák

V souvislosti s kauzou výbuchu muničního skladu ve Vrběticích se objevují i naléhavé otázky, co by pro Českou republiku znamenalo vyostření vztahů s Ruskem z ekonomického pohledu. Bývalý diplomat a velký propagátor zájmů USA Petr Kolář navíc vybízí, aby se Česko přidalo k USA a k Polsku v tlaku na Německo, aby zastavilo Nordstream 2. A dodává, že Spojené státy jsou schopny dodávky zemního plynu a ropy pro Evropu kompenzovat ze svých zdrojů, kdyby Rusko dodávky přerušilo, i když by to nejspíš bylo dražší. Nemáme se tedy při konfrontaci s Ruskem čeho bát?

Cítím hysterii z obou stran.

Vyostření vztahů s Ruskem bychom přežili bez větší úhony, ostatně to ukázaly již opakované sankce ze strany EU proti Rusku, které prokázaly, že české podniky tím nejsou kdovíjak postiženy. Ani z geopolitického hlediska není třeba se roztržky bůhvíjak bát. Evropští politici i evropská veřejnost, zejména pak u nás, jsou poněkud zastydlí v osmdesátých letech ve studené válce mezi USA a Ruskem. Stále řeší, kdo je a není ruský agent. Jenomže Rusko je už jen stínem a parodií té původní velmoci.

Anketa

Je Vladimir Putin nebezpečím pro Českou republiku?

Není

94%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 38074 lidí

Samozřejmě víme, že před zhruba dvanácti lety nemělo Rusko problém kvůli sporům s Ukrajinou na týden částečně odříznout od plynu Slováky. Rusko je tedy nedůvěryhodný partner. Současně je to ale dnes už jen relativně „chudá“ ekonomika zhruba velikosti ekonomiky nizozemské.

Studená válka skutečně stále existuje – jenomže Evropa dosud jaksi nepochopila, že tato nová studená válka má už nové aktéry: Totiž USA a Čínu. České vnucování se Číně, cesty českých politiků do Číny a škemrání o čínské investice u nás tedy v tomto světle působí nejen mimořádně naivně, ale hlavně také nebezpečně.

Současně ale přehnanou hysterii pozoruji i z druhé strany. Pro kdovíjak velký bojkot taky nevidím důvody. O demokratičnosti a svobodě ruského systému si nedělám nejmenší iluze, zrovna tak si je ale nedělám ani o mnohých jiných státech. A pokud distancování se od jednoho státu má být spojenou nádobou k podlézání státu jinému, je to principiálně špatně.

A právě podlézavost jiným mocenským blokům na mě z celé té kauzy dýchá. Jak je možné, že se nikdo nepozastavuje nad tím, že se celá kauza „najednou“ po tolika letech medializovala zrovna v okamžiku, kdy se rozhoduje o dostavbě Dukovan, řeší se nákup Sputniku V a současně se schyluje k další válce o Krym i s nějakou podobou americké účasti? Proč všichni řeší pouze roli Ruska ve Vrběticích, ale nikdo neřeší zjevně inscenovanou hru tajných služeb? To už všichni zapomněli, jak se neblaze tajné služby vyznamenaly s údajnými zbraněmi hromadného ničení a vyprovokováním války v Iráku? Nekonzumujme tak naivně všechno, co je nám mediálně servírováno.

Mezinárodní měnový fond ve své dubnové prognóze tvrdí, že Česko bude už v roce 2024 ekonomicky výkonnější než Japonsko. Jak věrohodná je taková prognóza, která vychází z hrubého domácího produktu přepočteného na jednoho obyvatele v paritě kupní síly měny, když kvůli loňskému a letošnímu uzavření naší ekonomiky by se spíš dalo čekat, že se spíše propadneme, než abychom se za ty tři roky stali dvacátou ekonomicky nejvýkonnější zemí OECD?

Realistický ten odhad je, ale ne proto, že my bychom byli tak dobří, ale proto, že Japonsko je na tom dlouhodobě dost mizerně. Máme stále sklon Japonsko vnímat jako velmoc, což ono vzhledem ke své velikosti velmocí regionu skutečně je, ale pokud jde o HDP na hlavu, není to žádná sláva. A víte proč? Protože Japonsko už mnohem déle než Evropa dělá to, co pomalu destruuje teď už i Evropu: Totiž sype peníze do ekonomiky, zadlužuje se a zestátňuje. A protože to dělá dlouho, už se to provalilo na jeho prudce klesající relativní výkonnosti a konkurenceschopnosti. Japonsko nám vlastně ukazuje, co čeká i eurozónu a obecně EU, jak bude stále víc ztrácet pozice.

Z nejnovějších údajů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky plyne, že v roce 2019 činil hrubý domácí produkt na obyvatele v ČR celkem 40 937 mezinárodních dolarů, ale hrubý národní důchod na obyvatele jen 38 326 mezinárodních dolarů. Na každého obyvatele tedy připadlo v průměru o 2611 mezinárodních dolarů menší bohatství, než jaké se v Česku v přepočtu na obyvatele vytvořilo. Co nejpodstatnější se dá říci k faktu, že na území Česka se vytváří výrazně vyšší objem bohatství, než jaký v zemi zůstává, a že jsme třetí ze zemí OECD v pořadí podle podílu odtoku vytvářeného bohatství?

O tom by se dalo mluvit dlouho a z různých úhlů, ale vezměme si jen ten asi nejzajímavější: Krom jiného je to daň za to, jak jsme léta stále nabízeli investiční pobídky a zahrávali si s obdobným sociálním inženýringem, až jsme do značné míry vytěsnili domácí kapitál zahraničním. Dost značnou neblahou roli v tom sehrály i letité intervence proti české koruně, které zlevňovaly českou práci a přitahovaly nepříliš kvalitní zahraniční kapitál na úkor domácího – tím nepříliš kvalitním mám na mysli takový, který měl nízkou přidanou hodnotu a platil tedy nízké platy.

V březnu poskytly banky v ČR hypotéky za rekordních 44,7 miliardy korun. To je o skoro 50 procent více, než kolik činilo dosavadní maximum z letošního února, kdy banky „udaly“ hypotéky za 29,9 miliardy korun. Češi si také v historicky nevídané míře přechodem od banky k bance „zlevňují“ hypotéku, takže v únoru byl podíl refinancovaných hypoték na celkově poskytnutých hypotékách takřka osmnácti procent. Co z těch rekordních objemů hypoték a přeskakování klientů od banky k bance může vzejít?

Tak tady se točíme pořád kolem stejného tématu, které v různých obměnách opakujeme už hezky dlouho: nešťastná měnová politika. Dlouhodobé udržování extrémně nízkých úrokových sazeb vede krom jiného k tomu, že není kam výnosně investovat, a současně se hypotéky stávají velmi levné. Kombinace obojího pak vede k tomu, že lidé investují stále víc do realit a bydlení se stává nedostupné. Refinancování hypoték a další zmíněné jevy jsou pak už jen detaily nalepené na tento hlavní trend. No a samozřejmě výsledkem nemůže být nic jiného než stále víc a víc rostoucí ceny bydlení. V podstatě dneska už můžeme mluvit o inflaci cen nemovitostí.

Město Minneapolis se rozhodlo vyplatit jako vyrovnání civilní žaloby 27 milionů dolarů (593 milionů Kč) rodině George Floyda, který zemřel poté, co se pod vlivem alkoholu či drog vzpouzel zatčení. Zasahující policista Derek Chauvin byl tento týden porotou uznán vinným z vraždy. Podle prezidenta Joe Bidena Amerika učinila tímto verdiktem obrovský krok kupředu v pochodu za spravedlnost. Co tyto tři reakce na loňskou tragédii, při níž byl zmařen lidský život, vysílají Americe i světu za poselství?

Zdánlivě jednoduchá otázka, složitá odpověď. Ta otázka totiž vybízí ke zjednodušení: Jste-li takzvaný „politický progresivec“, očekává se od vás, že budete jásat. Jste-li politický konzervativec, čeká se, že rozhodnutí soudu podrobíte zdrcující kritice. Uvědomme si, jak je takové uvažování nebezpečné! Úplně se v něm ztrácí to, že pořád nevíme, zda byl, či nebyl spáchán trestný čin, zda byla, nebo nebyla nepřiměřeně použita síla. Víme, že George Floyd nebyl svatoušek. Ale nevíme, jaký byl akt Dereka Chauvina – soudu se totiž nepodařilo veřejnost přesvědčit o své nezávislosti, abychom si mohli být jisti, že jeho nález je objektivní. A to je na celé záležitosti to nejhorší. A to je právě ono poselství, na které se ptáte. Totiž podařilo se natolik zvýšit nedůvěru v justici a stát, že dneska už si nejsme jistí objektivitou soudů.

Gratuluji vám ke středečnímu narození dcery Alex a přeji vám oběma hodně zdraví. Tak mě napadá, když si vzpomenu na vaši svým způsobem futurologickou knihu Robot na konci tunelu, jak často se zamýšlíte nad tím, co budou vaše děti v životě dělat. Zkusila byste prognózovat, co bude za 20-25 let, tedy v počínající dospělosti Alex, ideální profesí, která člověka nejen finančně zabezpečí, ale bude mu i přinášet uspokojení?

Děkuji vám za gratulaci! Jaká profese bude přinášet uspokojení, vám vskutku neprozradím, protože každému přináší uspokojení něco úplně jiného. Jaká profese ale bude žádaná a úspěšná, to vám říct mohu – celkem jistě to bude psycholog a psychiatr! Nejen že společnost se stává čím dál psychicky nemocnější, ale také jsou lidé čím dál větší cimprlichové a své slabosti čím dál víc vystavují na odiv. Namísto obdivu k síle těla i ducha dneska čím dál víc společnost adoruje různé fyzické i psychické slabosti – a snad i proto lidé chodí častěji a častěji k lékařům i s banalitami, které by před sedmdesáti lety ustáli dík svému psychickému zocelení. Profese psychiatra i psychologa tedy bude velmi žádaná!

ROBOT NA KONCI TUNELU

aneb Zpráva o podivném stavu světa a co s tím

Známí ekonomové Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora, autoři několika bestsellerů, nositelé ceny čtenářů Magnesia Litera a popularizátoři světa peněz, přicházejí s výbušnou zprávou o stavu dnešního světa.

Stojí lidstvo na prahu ráje, anebo naopak pomalu degeneruje a řítí se vstříc svému konci? A jsme odsouzeni do role pouhých diváků, anebo můžeme o svém osudu rozhodnout sami? Dá se vůbec v okamžiku těchto dějinných změn najít něco jako svatý grál štěstí? Odpověď na tuhle otázku vás hodně překvapí...