Nejpopulárnější český politik Andrej Babiš v rozhovoru pro sobotní deník Právo souhlasí s prezidentem Milošem Zemanem, že existuje souvislost mezi migrací a teroristy, i v tom, že tzv. Islámský stát může zneužít uprchlické vlny. Vicepremiér také připomněl, že český prezident byl jedním z prvních, kdo v OSN mluvil o nutnosti bojovat proti ISIL, a také že byl kritizován za to, že jel za ruským prezidentem Vladimirem Putinem. A teď jezdí do Moskvy francouzský prezident François Hollande, který Vladimira Putina, jenž pro něj byl předtím agresorem, označuje za spojence a společně podnikají nálety proti radikálům v Sýrii. Ministr financí Andrej Babiš rovněž připustil, že by hnutí ANO nemuselo v prezidentských volbách 2018 stavět vlastního kandidáta, a naznačil, že by mohlo podpořit právě Miloše Zemana.
„Přečetl jsem interview pana Babiše velmi pozorně a obával jsem se, aby čtenáři nereagovali pouze na marginální poznámku o tom, že hnutí ANO dnes nemá vyhlédnutého kandidáta na prezidenta, že nápad uvažovat o panu Stropnickém je předčasný a ve straně neprojednávaný a že v případě, že se takový kandidát nenajde, podpoří pravděpodobně jeho strana kandidaturu Miloše Zemana. Mnohem důležitější je pro mne Babišovo upozornění na zmatené chování evropských politiků včetně prezidenta Hollanda, jenž dříve prohlašoval, že prezident Bašár Asad musí odejít, ale nyní přiznává, že Asad musí být součástí řešení budoucnosti Sýrie. A také forma celého rozhovoru,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz politický analytik Zdeněk Zbořil.
Babišovi nejde o ideologii, ale zajímá ho administrace státu
I na tomto rozhovoru se ukazuje, že popularita předsedy hnutí ANO a ministra financí Andreje Babiše není dána jen někdy více, někdy méně zmiňovaným populismem, ale tím, že pochopil nejstarší význam slova „politika“. „Pochopil, že to není ‚přemílání‘ politické filozofie nebo ideologie, ale že to je ‚správa obce za účelem nějakého dobra‘. Babiš na sebe neupozorňuje pravicovými nebo levicovými mávátky, nehledá za prosazováním zákona o elektronické evidenci tržeb obranu nebo ohrožení demokracie jako všichni jeho odpůrci, ale zajímá ho ‚administrace‘ státu. Malého, nebo velkého, ale hlavně s efektivně fungujícími strukturami nebo institucemi,“ konstatuje politolog s tím, že podobně mluví Andrej Babiš i o zahraniční politice.
Psali jsme:
Všímá si, že je to Babišův první, ale zato fundamentální komentář. „Není však mnohomluvný jako u většiny nebo snad všech českých politiků včetně profesionálů z ministerstva zahraničí. Nezabývá se celosvětovými nebo kosmickými tématy, ale stačí mu několik slov nebo vět, navíc srozumitelných, aby vysvětlil, co si o současných událostech u nás i v zahraničí myslí a, jak doslova říká, ‚jaká je naše váha‘. Respektive, co s tím vším můžeme, nebo nemůžeme dělat. Je typickým politickým realistou, který je přesvědčen, že ‚názory nemění jen blbec‘, protože věci běží okolo nás, a když ‚nemůžeme vésti, neměli bychom alespoň být vlečeni‘; viz odkaz na Tomáše Baťu. Možná, že v tom je hlavní důvod jeho popularity, a nikoli v ovládání Agrofertu, jak o tom neúnavně mluví jeho kritici,“ myslí si Zdeněk Zbořil.
Zeman je půlvítězem, ale problém s imigranty není u konce
Andrej Babiš naznačil možnou podporu Miloše Zemana v přímé volbě na začátku roku 2018, přestože samotný prezident ještě neprozradil, zda se bude o úřad hlavy státu znovu ucházet. Podobně i komentátor týdeníku Reflex Bohumil Pečinka jeho kandidaturu předjímá v textu pod titulkem „Zemanovo půlvítězství v prezidentské volbě“. Domnívá se, že nový většinový konsensus české společnosti v přístupu k migrantům ze zemí třetího světa, který se zrodil mezi létem a podzimem 2015, bude s velkou pravděpodobností ovlivňovat politiku v dalších deseti letech. A jedním z mluvčích tohoto proudu se stal právě Miloš Zeman, zatímco jeho odpůrci se ze zášti k němu automaticky postavili do táborů příznivců „vítací politiky“, čímž se postavili proti většinovému názoru české společnosti a stali se nevolitelnými.
Podle Bohumila Pečinky, který rozhodně nikdy nepatřil do tábora příznivců nynější hlavy státu, se tak Miloš Zeman stal dva roky před prezidentskými volbami v nevyhlášeném volebním soupeření půlvítězem. „Pan Pečinka má dnes určitě pravdu, ale vše závisí na tom, jak se problém s chtěnými i nechtěnými imigranty bude vyvíjet. Ani Evropskou unií podplacené Turecko se nemusí stát hrází proti přívalu z východu, a konec konců i Turecko se dá obejít. Tři a půl miliardy eur pak vyletí komínem, respektive zmizí v nekontrolovatelném nákupu zbraní nebo něčeho jiného. Ty peníze přece nejsou jen pro Turecko, ale Tureckem mají jen protéct do některých evropských zemí, respektive jejich finančních ústavů. A pak nebude platit ‚islám tady nechceme‘, ale jenom ‚má dáti, dal‘,“ poznamenává Zdeněk Zbořil.
Ministerstvo vnitra snášelo urážky arogantních evropských nadutců
Zástupce ředitele think-tanku Evropské hodnoty Jakub Janda na svém profilu na Facebooku napsal ironickou prognózu toho, co nás čeká v následujících třech letech, mimo jiné konec Schengenu, z Řecka uprchlický tábor a obsazení nejvyšších postů v české politice. Predikce na rok 2018 od tohoto think-tanku, jehož zástupci vystupují aktivně v médiích včetně veřejnoprávní ČT, zmiňuje jako prezidenta Miloše Zemana, premiéra Andreje Babiše, vicepremiéra Milana Chovance a opozice prý bude rozštěpená jako na Slovensku, takže existovat bude už jen ze setrvačnosti. Působí to dojmem, jako by právě proti těmto třem politikům bylo nejvíce zapotřebí rozpoutat kampaň. „Nečetl jsem to, ale nelekl jsem se. Ale připomínám jako individuální think-tank, že už prý Hérakleitos, který žil v letech asi 540–480 před naším letopočtem, řekl: Pes nejvíce štěká na toho, koho nezná!“ glosuje politolog.
Ing. Miloš Zeman
Milan Chovanec a dlouholetý ředitel Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra Tomáš Haišman jsou častým terčem útoků za to, že Česká republika umísťuje nelegální migranty do detenčních zařízení. Přitom v uplynulém týdnu předseda Evropské rady Donald Tusk uvedl, že by migranti měli být kvůli prověrkám možných teroristických hrozeb drženi až osmnáct měsíců, což je v souladu s unijním právem. „Slouží ke cti českým zejména vládním činitelům, že dlouho před tím, než arogantní evropští nadutci si dokázali přiznat, že se mýlili, trpělivě snášeli a snášejí urážky, kterých se jim z Bruselu a dokonce i z Rady Evropy dostává. Evropské ‚babylonské zmatení jazyků‘ je však tentokrát opravdu mimořádné. A pan Donald Tusk je toho tragikomickým příkladem. V české lidové politice se pro toto chování objevuje už dávno před vznikem EU, EK a Evropské rady hezké pořekadlo o korouhvičce. Točí se vždy jen ve směru, odkud vane vítr nejsilnější,“ poukazuje Zdeněk Zbořil.
Premiér Sobotka překvapil kritikou přebujelé politické korektnosti
Migrační téma nemohl pominout ani premiér Bohuslav Sobotka při svém vystoupení na sněmu slovenské vládní strany Směr-sociální demokracie. „Jsem stoupencem Evropské unie, ale vadí mi, že přebujelá politická korektnost, kterou zažíváme, brání v tom, aby se problémy pojmenovaly takové, jaké opravdu jsou. Politická korektnost brání také v tom, aby se reálné problémy začaly řešit,“ překvapil předseda české vlády. Uprchlickou krizi musíme podle jeho názoru zvládnout rozumem, ale také srdcem a Evropa nemůže jít přes hranice svého vlastního ohrožení. Těmito slovy se mnohem více přiblížil postojům svého nynějšího nejbližšího spojence Milana Chovance než názorům Jiřího Dienstbiera, jemuž se výrok o ohrožení Evropy sotva zamlouval.
„Vypadá to, jako kdyby pan premiér propadl ‚babišismu‘. Ale také je pravda, že pan ministr Chovanec byl vlastně první, kdo na tyto věci upozorňoval, a musel proto snášet kaceřování od mnoha našich i evropských veřejných činitelů a lidí přesvědčených o své moci a neomylnosti. Ale berme to také tak, že pan Sobotka tato slova pronesl na sněmu Směru, že musíme vnímat vliv sněmovní atmosféry a tak trochu omluvu, že jsme se nepřipojili k žalobě Slovenska a Maďarska proti vnuceným kvótám, a to i přesto, že jde dnes už jen o leklou rybu unijní politiky. Pan Dienstbier je ovšem ve svých postojích vytrvalý a ‚nepřizpůsobivý‘, a tak asi bude záležet na panu premiérovi, vládě a dokonce i ČSSD, zda se jim podaří ‚integrovat‘ ho,“ říká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Halík se Šiklovou si s výzvou proti nenávisti mohli vzpomenout dřív
Kolegium Paměti národa zveřejnilo ve čtvrtek Adventní výzvu namířenou proti nenávisti, agresivitě a fašizaci části české společnosti. Jejím cílem je podle autorů varování, aby se neopakovalo to, co jsme prožili ve 20. století, kdy došlo k relativizování hodnot, za něž česká společnost bojovala. Autoři výzvy se také snaží upozornit na „nenávist, agresivitu a fašizující tendence nemalé části společnosti“. Mezi prvními se pod ni podepsali katolický kněz Tomáš Halík, socioložka Jiřina Šiklová i kardinál Miloslav Vlk. „Je to hezké, ale možná, že autoři a signatáři mohli s touto výzvou přijít o několik let dříve, kdy brala za své ‚pravda a láska‘, kdy nenávist a agresivita plnila denně stránky tištěných i audiovizuálních médií a oslavovala se ‚podnikavost‘ šibalů, mezi nimi i osob duchovních, kteří se neštítili ani zabíjet,“ komentuje politolog snahu podepsaných.
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Do středu pozornosti se od pátku dostal europoslanec za KSČM Miloslav Ransdorf, kterého zadrželi společně se třemi občany Slovenska v bance v Curychu. Podle slovenského ministra vnitra Roberta Kaliňáka se pokusili o převod vysokého objemu peněz na základě dokumentů, které neodpovídaly skutečnosti. Europoslanec ve svém nedělním prohlášení uvedl, že se jen snažil o navázání komunikace mezi bankou a významným klientem. Je přesvědčen, že zákony nijak neporušil. „Přečetl jsem si vyjádření pana Ransdorfa, který celou záležitost vysvětluje a popírá. Přesto zůstává řada otazníků. Proč si vybral jím neidentifikovanou společnost a proč zrovna ve Švýcarsku, kde nemá poslaneckou imunitu? Byl k tomu vyprovokován? Nebo se z něho stal šejdíř evropského formátu jako z mnoha současných zastánců ‚evropských hodnot‘ ve strukturách Evropské unie?“ zamýšlí se Zdeněk Zbořil.
Ironická nadsázka přesně vystihla pokleslost kritiků rozhovoru s Asadem
Česká televize odvysílala interview se syrským prezidentem Bašárem Asadem. Na redaktora Michala Kubala, který rozhovor vedl, se za rozhovor snesla kritika ze všech stran. Ta se týkala jednak podoby kladených otázek, tvrzení syrského prezidenta, ale i toho, že rozhovor sestříhala syrská strana. Přitom Michal Kubal v živém televizním přenosu uvedl, že mu byl přítomen a výslednému sestřihu se dostalo pouze kosmetických zásahů ohledně přeřeknutí. Do houfu kritiků se nezařadil šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl, podle něhož jsou za útoky na Kubala jednak chuť po cenzuře, jednak závist, ale i frustrace z neschopnosti dlouhodobě překrucovat realitu. Následně sepsal svou verzi rozhovoru, kterou si podle něj vysnili někteří představitelé českých médií.
V té by Kubal dojel do Sýrie, jen aby Asadovi vysvětlil, že je „fašistická svině“ a že se s ním nehodlá bavit. Na úvod by Kubala Asad přivítal. „Dobrý den, pane redaktore. Vítejte v Damašku,“ řekl by a Kubal by se hned měl utrhnout: „Vůbec na mě nemluv, ty fašistická svině. Máš na rukou krev!“ Tak by zněla podle Plesla mediálně přijatelná verze rozhovoru, kterou by Kubal měl správně zakončit slovy „Didoprdele.“ „Já jsem to fiktivní interview sepsané panem Pleslem četl a nemám k němu co dodat. Samozřejmě se mně ty vulgarity nezdají, ale, bohužel, taková je dnešní úroveň veřejného politického diskursu. A jako ironická nadsázka to přesně vystihuje pokleslost – většinou dobře známou – páně Kubalových kritiků. K tomu přesnému pojmenování důvodu zloby vůči panu Kubalovi bych ještě přidal zbabělost a zištnost. Co kdyby náhodou někdo…“ nechává Zdeněk Zbořil myšlenku nedořečenou.
Putinův kritik Zubov je svým srovnáním Ukrajiny a Sýrie úplně vedle
K dění v Sýrii se vyjádřil i ruský historik, politolog a bývalý profesor Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě Andrej Zubov. Ruské letecké údery v Sýrii srovnává ve svém nejnovějším článku s děním na Ukrajině a ptá se, jak by se Vladimiru Putinovi líbilo, kdyby svrchovaný ukrajinský prezident Petro Porošenko požádal tureckého prezidenta Recipa Erdogana, aby mu pomohl vypořádat se s doněckými separatisty, povolil by vybudovat někde pod Čerkasy tureckou leteckou základnu a turecké letouny by začaly bombardovat Doněck a Luhansk. Dochází také k závěru, že když rozezlení místní obyvatelé, na něž už půldruhého měsíce dopadají ruské bomby a rakety zabíjející jejich blízké, zabili pilota, tak za to může ten, kdo vyvolává konflikt, provokuje. A ten v severní Sýrii provokuje Rusko, ne Turecko, které je v ní tradičně přítomno. Rusko se tam vojensky zapojilo bez souhlasu všech zainteresovaných zemí a hraje velmi riskantní hru.
„Pan Zubov se trochu mýlí. Jednak se pan Porošensko stal ‚svrchovaným prezidentem‘ až po provedení státního převratu, bůhví jakými silami organizovaného a provedeného. Svou legitimitu si potvrzoval různými aktivitami s importovanými diplomaty z USA, Evropy a dokonce i z Gruzie. Jeho hypotetická otázka, co by se Putinovi líbilo, či nelíbilo, nesvědčí o tom, že si svých čtenářů nebo posluchačů váží. Neví snad, že pan Porošenko volal po vojenské pomoci vlády některých evropských států, které se mu dostalo jen v omezené míře, že pan Jaceňuk tvrdil, že ve spolupráci s NATO zničí ‚teroristy‘ na jihovýchodě Ukrajiny a paní Tymošenková a někteří její obdivovatelé žádali Spojené státy, aby ‚spálily Moskaly‘, a to dokonce pomocí atomové pumy?“ podivuje se Zdeněk Zbořil.
V Sýrii se bojovalo a vraždilo téměř čtyři roky před zásahem Ruska
Podle něj Andrej Zubov dokonce významně snižuje svou akademickou vážnost, když tvrdí, že „Rusko“ vyprovokovalo konflikt. „Vždyť celý svět ví, že v Sýrii se bojovalo a vraždilo už téměř čtyři roky a stálo to pravděpodobně 250 tisíc lidských životů. A ti, kteří utíkali, neutíkali před Rusy, ale před více, nebo méně ‚umírněnou opozicí‘. A kdo jsou to ty ‚zainteresované země‘, které mají ‚souhlasit‘? Ty, co sní o návratu ke svému koloniálnímu imperialismu, nebo nadnárodní těžaři syrské ropy, kterou dnes kradou s pomocí z Turecka podporovaných gangsterů? Zajímalo by mě, co bude říkat, až zjistíme, že aféra Irangate není zapomenuta a že existují skupiny a organizace, které se snaží tohoto historicky nepříliš vzdáleného know-how využít,“ připomíná politolog téměř tři desítky let starý příběh, kdy se nejbližší poradci Ronalda Reagana zapletli do tajných dodávek zbraní Íránu.
Rusko jako jedno z opatření na sestřelení svého bitevníku tureckou armádou rozmístilo v Sýrii protiletecký a protiraketový systém S-400, který pokrývá vzdušný prostor Sýrie, významnou část Turecka, Libanonu, Kypru či Jordánska. „Ještě je třeba dodat, že v této oblasti létají letadla z Francie, Velké Británie, kotví tam bitevní lodě, jako kdyby tyto země vzpomínaly na 19. století, léta první světové války a krátkou dobu po roce 1945, kdy si zde rozdělovaly sféry vlivu, dosazovaly vlády a vladaře a vedly trestné výpravy proti všem, kdo se jim právě nelíbil a o kom se domnívaly, že hatí jejich plány. K tomu všemu vtrhla do Iráku turecká armáda, podle tureckého pana prezidenta, který ovšem nepatří mezi nejpravdomluvnější, za souhlasu Spojených států,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Zbořil.
Konflikt Ruska s Tureckem přestal být záhy bilaterální záležitostí
Politolog upozorňuje, že je to až příliš velká koncentrace ozbrojených mužů a jejich výzbroje na to, aby nedošlo k nějakému dalšímu incidentu. „Otázka na použité zbraně je samozřejmě spíše pro vojenské analytiky, kteří znají účinnost útočných a obranných systémů na místě a – netroufám si říci – vědí, které zabíjejí rychleji a účinněji. Ale jak se dnes ukazuje, zejména civilní obyvatelstvo vraždí úspěšně. Od okamžiku, kdy NATO prohlásilo Rusko za nepřítele a sdělilo nám, že „stojí za Tureckem“, se zdá, že padá řešení konfliktu jako bilaterálního a musíme počítat s nějakou obdobou Berlínského kongresu, který v roce 1878 revidoval mírovou smlouvu, která ukončila rusko-tureckou válku. To je vidět i z toho, jak se do všeho pletou i ti, kteří v této oblasti nemají co dělat. A také ta ‚šedesátičlenná koalice‘, ať už se zdá být na první pohled jakkoli směšná, chce být při tom,“ poznamenává politolog.
Dalším z opatření Ruské federace bylo zastavení přípravných prací na projektu plynovodu Turkish Stream, kterým měl v budoucnu proudit ruský zemní plyn do Turecka a z něj dál do Evropy. To ještě zvýší význam projektu Nord Stream 2, který spočívá v rozšíření stávajícího plynovodu přivádějícího zemní plyn z Ruska do Německa po dně Baltského moře. Na něm se už začátkem září dohodla ruská plynárenská společnost Gazprom s evropskými partnery (s německými společnostmi E.ON a BASF/Wintershall, rakouskou OMV, francouzskou ENGIE a britsko-nizozemskou Royal Dutch Shell). Slovensko a šest dalších zemí z východní části Evropské unie v dopise místopředsedovi Evropské komise Maroši Šefčovičovi upozornilo, že projekt jde proti zájmům EU a obsahuje riziko další destabilizace Ukrajiny.
Když jde o prospěch silných zemí, mohou být evropské hodnoty ukradené
V tomto případě jsou zájmy „starých“ členských zemí a jejich společností důležitější než nějaké sdílené evropské hodnoty, jimiž se při jiných příležitostech právě ony tak rády ohánějí. „Signatáři dopisu mají pravdu, ale copak nevědí, s kým se dohodli na vzájemné spolupráci a sdílení evropských hodnot? Pokud jde o Nord Stream 2, nejde přece proti zájmům Evropské unie, ale ve prospěch zájmů některých zemí Evropské unie, a ty zajímají problémy ostatních jen omezeně. Nebo je dokonce nezajímají vůbec, protože jde o zájmy Royal Dutch Shell, OMV a těch dalších jmenovaných. Když jde o peníze, mohou nám – tedy některým – být evropské hodnoty ukradené. Jenom ne právě ty peníze. A bohužel, proroci zázraků tržní ekonomiky mají často také postranní úmysly a vědí, že i na těch největších trzích je to tak trochu jako na perském trhu,“ připomíná Zdeněk Zbořil.
Turecko v minulém týdnu prokázalo, jak pružně umí nahlížet na svrchovanost státních hranic. Zatímco několikasekundový přelet ruského bitevníku Su-24 trestalo sestřelením, na vyslání několika stovek svých vojáků do oblasti Mosulu na sever Iráku kvůli výcviku tamních kurdských jednotek mu nepřipadá nic špatného, přestože to Irák vnímá jako narušení své suverenity. Turecko udržuje s iráckým Kurdistánem velmi úzké vztahy, s vlastními a syrskými Kurdy je ale v ostrém konfliktu. „Pro mě je na celé krizi nejzajímavější to, zda může vzniknout samostatný Kurdistán. Zní to trochu cynicky, ale protože si pamatuji, jak se s Kurdy zacházelo a vlastně stále zachází, zdá se mi, že je na stole teze: Teď, anebo nikdy! A to pří vší vážnosti toho, zda se může ‚nezávislost až do odtržení‘ stát skutečnou suverenitou, nebo zda dojde jenom k dalšímu tahu na ‚Velké šachovnici‘, ve které nepůjde ani tak o svobodu a demokracii, ale o materiální nebo dokonce i lidské zdroje,“ říká politolog.
I kdyby Putin oznámil začátek zlatého věku Ruska, bude hrůza hrůz
Ruský prezident Vladimir Putin přednesl ve středu v Kremlu každoroční poselství o stavu země. Ekonomickou situaci v zemi označil za skutečně obtížnou, nikoli však kritickou. Podle něj je nutné počítat s nízkou cenou ropy, řada odvětví tak čelí riziku. „Jestli nic nezměníme, projíme naše rezervy a ekonomika neporoste. Kvůli aktuálním problémům nelze ztrácet ze zřetele globální tendence. Vznikají nová obchodní uskupení, mění se rysy světové ekonomiky. Můžeme a musíme zaujmout místo mezi vůdci. Rusko nemá právo být zranitelné,“ prohlásil Vladimir Putin. V této části projevu také uvedl, že nasazení ruské vojenské techniky bude mít v budoucnu celou řadu přínosů. Hovořil rovněž o vývoji zdravotnictví a demografii ruské populace.
„Zdálo se mi, že Putinův projev odpovídal realitě, ačkoli mě čeští monotematičtí glosátoři přesvědčovali o opaku. Podle nich, i kdyby Putin oznámil začátek ‚zlatého věku Ruska‘, by šlo o hrůzu hrůz. Ale přece jenom se mi zdá, že za těmi uklidňujícími slovy je určitá jistota a také vysvětlení toho, proč se bude zbrojit. Je sice pravda, že na prodeji zbraní se dá také vydělávat a přitom mluvit o míru. Doba, kdy Rusko intenzivně zbrojilo v zájmu svých geopolitických záměrů, není tak vzdálená. Mně se dnes jako ozvěna k této historii vrací slova ruského bělogvardějského emigranta, mimochodem ordonance Wrangelova, který mě překvapil – po všech svých útrapách z emigrace, pracovního tábora i místa přikázaného pobytu – větou: Ať je Rusko bílé, nebo rudé, jen když je velké!“ dodává Zdeněk Zbořil na závěr ohlédnutí za politickými událostmi uplynulého týdne.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
