Vážená paní místopředsedkyně, milé paní senátorky, vážení páni senátoři, jsem ráda, že tady před vámi mohu stát dnes a představit vám zákon, který je již dlouho projednávaný, dlouho očekávaný. A v některých bodech možná pro část veřejnosti kontroverzní. Protože prošel třemi vašimi výbory, které ho navrhly schválit bez pozměňovacích návrhů, a já chci za to poděkovat, a zpravodajové těchto výborů vás budou jistě informovat o průběhu projednávání, tak si vás dovolím nyní upozornit jenom na to, co v tom zákonu nenajdete.
A začnu hned historií, ale velmi krátce. Já sama v roce 2014, tenkrát se také zvažoval ten zákon, respektive návrh zákona, jsem původně byla velmi skeptická.
Bylo to tím, že podmínky pro přiznání nároku na poskytnutí peněžité částky osobám, které byly sterilizovány v období 46 let, od roku 1966 do roku 2012 v rozporu s právem, byly nastaveny velmi vágně. Ještě se přiznám k další věci, kterou nenajdete v zákoně. Když jsem nastupovala jako zmocněnkyně vlády pro lidská práva, čili nikoli, že by to souviselo s mojí rolí poslankyně v květnu 2019, tak jsem si nechala udělat přehled úkolů, které jsme měli splnit, za které jsme byli třeba také kritizováni evropskými institucemi.
Jeden z těch úkolů byl, že jsme se nevypořádali s minulostí, pokud jde o odškodnění osob sterilizovaných v rozporu s tehdejším právem. Vzpomněla jsem si na ten zákon. V úzké spolupráci s Úřadem veřejného ochránce práv jsme dali dohromady nějaký návrh, ten se mnohokrát přepracovával. Dost těžce jsem získávala souhlas vlády. To v tom zákoně, ani v důvodovce také nenajdete, takže výsledek byl neutrální stanovisko. A pak začala ta práce v Poslanecké sněmovně, kde kromě poslanců za hnutí ANO to podepsali – a já jim za to tady děkuji Markéta Adamová Pekarová, Karel Schwarzenberg, Pavla Golasowská... Byli to prostě poslanci, kteří chtěli kompenzovat nejen traumata, ale i ten stav po sterilizaci u osob, které byly sterilizovány v rozporu s právem.
Nicméně tím to nekončilo. Ve všech klubech a při projednávání zákona se rozproudila diskuse, která částečně otevřela i takové trochu bolestivé problémy těch, kteří se cítili dotčeni. Nebo bolestivé, spíše obavy těch, kteří se cítili tím zákonem dotčeni jako lékaři. Protože říkali, že by to mohlo uškodit jejich pověsti, že oni jako lékaři a gynekologové a porodníci žádný zákon neporušili.
Jedna zpravodajka vašeho jednoho výboru vzdělávání, kultury, lidských práv a petic, paní senátorka Němcová tady při projednávání této předlohy upozornila ve výboru na vystoupení pana docenta Svobody, který tam velmi hezky – a myslím, že to i některé kolegy přesvědčilo – upozornil, že tady nejde o kritiku těch jednotlivých úkonů a aktů konkrétních osob gynekologů, porodníků nebo lékařů, ale o nápravu stavu, který byl způsobený nedokonalým právním řádem.
Takže z té historie myslím, že to stačí. To myslím, že ta diskuse také hodně přispěla ve výsledku k tomu, že to bylo jediné SPD, které setrvalo na svém negativním stanovisku. A my jsme nakonec v Poslanecké sněmovně v této podobě tento zákon přijali. Máte ho před sebou. Já si jenom dovolím upozornit na to, že v tom § 6 jsou nastavené poměrně přísné podmínky pro přiznání nároku. O tom nároku rozhoduje ministerstvo zdravotnictví. Moc děkuji panu ministru zdravotnictví, tehdejšímu a nyní již současnému, panu Adamu Vojtěchovi, který nakonec přijal tuto roli, že jeho resort bude vyřizovat ty nároky. Mají na to 60 dní, pak samozřejmě může dojít ještě k rozkladu.
A pak jsem také ráda a děkuji správním soudům, Nejvyššímu správnímu soudu, samozřejmě správnímu soudnictví, které také ví, že ty – většinou to budou ženy, ale můžou to být i muži, kteří neuspějí se svým nárokem, protože nedoloží požadavky, které jsou vyjmenované v ustanovení § 6, tak se na ně obrátí a oni o tom budou definitivně rozhodovat. Částka je 300.000 Kč. Říkala jsem to na všech výborech. Je to ta minimální částka, kterou by přiznal i Evropský soud pro lidská práva. On přiznává i vyšší částky, takže jsme se drželi i trošku tohoto porovnání.
A potom další věc, která je asi důležitá, protože právě ty požadavky nejsou úplně řekněme snadné, není úplně snadné je splnit a je k tomu potřeba zdravotnická dokumentace, tak zatímco celý návrh zákona, bude-li schválen, nabývá účinnosti 1. ledna 2022, tak to ustanovení § 10 ukládá okamžikem vyhlášení toho zákona zákaz skartace veškeré zdravotnické dokumentace po dobu 10 let.
Ale dlužno říci, že od nabytí účinnosti ti žadatelé, nebo žadatelky, kteří si myslí, že mají ten nárok, tak musí ten nárok uplatnit u ministerstva zdravotnictví do 3 let. V případě, že ministerstvo zdravotnictví přizná nárok, do 30 dnů od právní moci takového rozhodnutí je musí vyplatit.
Já si myslím, že ten zákon, je to 13 ustanovení, plus samozřejmě některé změny souvisejících předpisů, soudní poplatky, osvobozeno, daně z příjmu, zákon o životním a existenčním minimu, čili dohromady 16 paragrafů, ale fakticky jenom těch 13. Ten zákon je jasný, ten zákon není komplikovaný. Tady máte většinou daleko komplikovanější normy. A i my jsme přijímali zákony daleko obtížnější, kompaktnější a provázené s jinými předpisy.
Já nebudu zdržovat, nechám to na vás, je to hodně politické rozhodnutí, milé paní senátorky a vážení senátoři, jak se postavíte k tomuto zákonu. Sama mám z něj dobrý pocit. Doufám, že žadatelé, kteří doloží svůj nárok na vyplacení jednorázové peněžité částky, nebudou zklamáni a že se přihlásí opravdu ti, kteří budou moci doložit to, co je v ustanovení § 6. A sama si samozřejmě počkám na váš verdikt, který projevíte v závěrečném hlasování. A jsem vám k dispozici k jakýmkoli dotazům nebo připomínkám a budu pozorně naslouchat vaší rozpravě. Děkuji.
Prof. JUDr. Helena Válková, CSc.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
