„Asi se Tě ptají všichni, ale jak to vlastně v Mnichově s připrchlíky
vypadá?“, ptal jsem se jí.
„No, v Mnichově existuje několik míst pro
registraci, na jednom takovém jsme se byli podívat – je to několik velkých
stanů na kraji města v průmyslové oblasti. Svážejí je tam od hranic, nějak
je registrují, nechají je tam pár dní, než je rozvezou do malých měst a vesnic.“
„Rozvezou do malých měst a vesnic? Takže oni to Německo fakt zaplavují
systematicky?“
„No, úřady vymyslely, že každé menší město nebo i větší vesnice jich musí
přijmout nějakou kvótu, podle počtu obyvatel. A ta kvóta se neustále zvyšuje,
jak jich přibývá, a taky je přidělují čím dál menším obcím. Takže třeba
do Immenstadt, které má nějakých 14000 obyvatel, jich přidělili 200. Ta městečka a
obce je musí ubytovat“.
„Počkej… 14000, to je tak dvakrát větší, než Kaplice. Takže Kaplice by jich
dostaly řekněme 100. Já vím, že Tobě to je jasné, ale stejně – uvědomuješ si,
co to znamená? I kdyby z nich jen desetina byli džihádisti – nebo se
nechali radikalizovat těmi pár džihádisty, kteří v té stovce být musí. Deset
v každém městečku typu Kaplice – kde není vojenská posádka, policajtů tam
může být … taky tak deset, v noci slouží dva, není žádná civilní obrana.
Představ si, že by v pár desítkách takových městeček povstali. To přes
mobily zorganizovat zvládnou, když zvládli Kolín, ostatně nevěřím, že jich němečtí
tajní odposlouchávají celý milion… Deset
odhodlaných chlapů, zbraně seženou klidně odzbrojením policie, nebo někde
propašují dva kalachy, jedna parta obsadí školku a vezme rukojmí, druhá sejme
starostu, faráře, místního kritika islámu. Město je jejich. Většina z té
stovky se k nim přidá, aby měla klid. Slavný německý stát neudělá NIC,
rozloží se.“
„Vím … proti tomu se nedá bránit“.
„A právě že podle mě dá. Uvědom si – jsou to mohamedáni, neukáznění zbabělci.
Motivováni, ale šílení. Evžen Savojský, Izrael, indičtí rádžpůti – všichni si
je běžně podávali v poměru 1:10. Stačí dát najevo lepší organizovanost a
odhodlání. Možná jsi četla můj blog „Slovinsko padlo, Německo kapituluje…?“
„Ne, ten jsem nečetla“.
„Chválili mě za něj dokonce i oficíři. Ve zkratce: Kdyby těch prvních 10 magorů
vědělo, že v okamžiku prvního problému naběhne 100 chlapů ozbrojených
vším, co se dá použít, a odhodlaných to použít, tak si dají pokoj. Aspoň
dočasně. Nezapomeň, jsou to potomci týraných matek, ti bývají zbabělí.
„No jo, to máš asi pravdu. Ale to od Němců nečekej, ti jsou tak vyděšení, že se dohromady nedají. Navíc – se to ‘nesmí‘ a než aby se někdo nechal označit za nácka… nazi, v Němčině to zní mnohem hůř, než česky“.
Odbočili jsme pak od tématu, vyprávěla mi, jak nějaké pouliční vítací aktivistce, která rozdávala jakési letáky či co, vyštěkla do obličeje „ale já jsem nazi“ – ne proto, že by byla, ale protože už měla vítací hysterie plné zuby a chtěla vědět, co to se slečnou vítačkou udělá. Prý ji to naprosto ochromilo, zůstala stát jak solný sloup a pokud se nevzpamatovala, stojí kdesi v Mnichově dodnes.
„Jak to vše domorodí Němci vlastně vnímají, co říkají? Jsou to inteligentní lidi, to, o čem jsme mluvili, si umí spočítat taky?“, navázal jsem niť.
„No, řekla bych, že jsou z činů a postojů své vlády tak šokováni, že si většina z nic nemyslí vůbec nic. Naprosto nechápou, jak jim něco takového mohla vláda udělat. Cítí se zrazeni, opuštěni, bez naděje. A to je Mnichov docela dost sluníčkový. V poslední době, jako by ale všichni svěsili ramena.“
„Vždyť přece nechápou?“
„Ale to základní chápou. V hlavních médiích jede tvrdá cenzura, ale možná
jsi zaregistroval, že kdosi dal dohromady zprávy o znásilněních, přepadeních a
podobně z různých okresních a lokálních plátků, ty nejsou tak pod
kontrolou, a jsou to tisíce případů. PEGIDA to výsměšně komentuje, že to jsou
všechno ty v médiích donekonečna omlouvané Einezelfälle - ojedinělé
incidenty. Lidi tuší, co se děje, domyslí si, co se dít může a moc dobře vědí,
že je vláda prodala.“
„Říkala jsi, že je z vlastního Mnichova vozí pryč. Jak to tam tedy vlastně vypadá?“
„I tam jich ubytovali dost. Je tam takový velký kasárenský komplex, Bayernkasserne, který byl v záloze pro potřeby armády, tam jich teď bydlí snad 1500, obrovské množství. Další jsou nastěhováni v továrních a dělnických čtvrtích mimo centrum. Takže ne tam, kde bydlí jakoby ‘lepší lidi‘“.
„A centrum?“
„No, tam bys to nepoznal. V oblasti kolem
hlavního nádraží loni na jaře, než to celé vypuklo, postávalo pár Turků a
poflakovalo se pár černých chlapů, ale nebylo to nic, co by člověka znepokojilo.
Dnes je ta oblast jejich. Všude vznikly nové podniky – nebo nahradily ty
dřívější. Místo barů a hospod směnárny, nějaké kanceláře těch jejich bank, šíša
bary a kebab šopy. Oni hodně žijí na ulici, takže to kolem hlavního nádraží vypadá,
jako na arabském trhu. Jenže nejhorší jsou ti hlídači.“
„Hlídači?“
„No, věčně zamračení tmaví nebo přímo černí chlapi, někteří
docela nabušení, kteří stojí všude. Na nárožích, na místech, odkud je dobrý
rozhled. Bývalo jich tam pár, teď jich v centru potkáš stovku, dvě. Stojí
a čumí. Nevím, co tam hlídají, jestli dávají pozor na souvěrce, nebo se snaží
někam směrovat ty, kteří se nechtějí zaregistrovat, nebo dávají najevo místním,
že centrum už je jejich. Nemůžeš projít, aby na tebe nečuměli.“
„To bude ono – značení dobytého teritoria. Vždy to dělali tak, že obsadili
nejdřív centra velkých měst“.
„Jenže Mnichov dostávají ze dvou stran: Centrum, a tovární
čtvrti. Respektive bydlí v továrních čtvrtích a do centra chodí přes den.
Nakonec, co by celý den dělali, než se všelijak poflakovali.“
„A jak se to promítá do chování místních?“
„No, kdo může, ten už do centra nechodí – já sama se snažím jen
s doprovodem, stejně to má většina ženských, co znám. A večer už vůbec ne,
kdo jenom trochu může, ten se těm jejich částem vyhne.“
