Dr. Václav Pavlovec

Kandidát SPD do senátu (2018) - volební obvod č. 59
  • SPD
  • mimo zastupitelskou funkci
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 5. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

26.04.2018 7:37:19

Quo vadis, národní dědictví?

Quo vadis, národní dědictví?

Na příkladu Libeňského mostu se drastickým způsobem ukazují nedostatky v pochopení a ochraně našeho národního dědictví.

 Je to jediný most s výraznými prvky kubismu na světě (kubismus v architektuře je jedinečný jev, v kterém absolutně vynikala naše první republika).

Na úrovni symbolické reprezentuje dynamiku, umění a technickou zdatnost první republiky, která ve střední Evropě, a nejen tam, zazářila jako diamant - pro nás vodítkem v dnešní době, kdy část naší společnosti tápe a nevidí jiné možnosti, než být přílepkem západu či východu, místo vytváření vlastní vize.

Most měl dávno dostat nejvyšší možnou ochranu, tedy vyhlášení za národní kulturní památku. Nachází se takřka pod okny ministerstva kultury, tedy vrcholného orgánu exekutivy pro správu našeho národního dědictví.

Kulturním revolucionářům národní dědictví nic neříká. Vidí jen starý, omšelý, a opotřebovaný most. Tak pryč s ním a rychle něco vybetonovat.

Nyní již hrozící demolici předcházelo v únoru tohoto roku (2018) kafkovské prohlášení ministerstva kultury, že most nezařadí mezi kulturní památky a chce, aby na místě vznikla jeho kopie.

Libeňský most tedy exekutiva chránit nechce, ale na druhé straně máme přes 40.000 nemovitých kulturních památek (od křížku v poli až po Pražský hrad), z nichž velká část chátrá, protože stát hází náklady na jejich udržování na jejich vlastníky, ač udržování památek je veřejným zájmem a místo podpory tyto vlastníky šikanuje. Vlastník památky je neustále v ohrožení: hrozí pokuty za zanedbání péče, za péči špatně provedenou, za péči provedenou správně ale bez povolení atd. Při větších přestavbách musí majitel hradit stavebně-historický průzkum, a když hrábne do země, hrozí archeologický průzkum, v případech definovaných zákony opět na náklady vlastníka (to platí pro stavební práce obecně, netýká se pouze památek). K přímým nákladům se často přidávají náklady plynoucí ze zdržení a zdražení stavebního projektu. Tato situace může být likvidační.

Jedná se tedy o privatizaci veřejných nákladů. Uchování národního dědictví je ve veřejném zájmu, ale platí nešťastný jednotlivec. Tyto náklady dokážou hravě dosáhnout výše, která vlastníka památky zruinuje. Proto mnoho zpočátku nadšených vlastníků nechá památku zvolna nenápadně chátrat, jelikož si uvědomí, že jakýkoliv krok k její záchraně může znamenat finanční kolaps. Navíc je obtížné památku legálně adaptovat tak, aby sama na sebe vydělávala a její údržba se tak stala ekonomicky udržitelnou.

Na druhé straně se najdou jednotlivci a organizace, kteří tím systémem umí prokličkovat, památku nenávratně zdevastují a uhradí symbolickou pokutu, kterou berou cynicky jako součást nákladů na stavební projekt či na demolici. Např. Praha dostala 2009 za chyby při opravě Karlova mostu pokutu 950.000,- Kč, ale ani tu nezaplatila, protože došlo k jejímu promlčení.

Místo aby návrh nového zákona o památkách odstranil tyto příčiny devastace národního dědictví, přidal pouze celou řadu dalších, často nepřehledných regulací. Oproti zákonu z roku 1987, ještě z komunismu, nedokázal vytvořit žádné systémové zlepšení, pouze přidal dalších 100 zbytečných paragrafů.

Zapomněl ale na to nejdůležitější: definici hodnot, metody pro jejich zachování pro budoucí generace ale také nastavení možností pro využívání památek v kontextu 21. století. Neboť těžko budeme kdy mít tolik mecenášů, kteří budou všechny památkově chráněné objekty udržovat na vlastní náklady v muzeálním stavu – tyto památky musí být využívány, aby jejich údržba byla ekonomicky vůbec zvládnutelná a aby byly zachovány pro budoucí generace. Zapomněl také na to, jak elegantně vyřešit opravu památky dle vlastního projektu a svépomocí – proč nevyužít um a nadšení lidí, místo nařizování drahých postupů a vyhrožování pokutami?

Návrh v této podobě se naštěstí nestal zákonem.

Nezbývá, než říct – zpátky do lavic, návrh nového zákona je potřeba odhnojit, zjednodušit a zmodernizovat. Máme špičkové architekty, kompetentní památkáře, nadšené vlastníky památek i zkušené úředníky, pouze je potřeba přijít s udržitelnou vizí a zapracovávat připomínky odborníků nejen naoko, aby předkladatel zákona „utahal“ veřejnost a ta nakonec na spolupráci při tvorbě nového zákona rezignovala.

Doufejme, že se Libeňský most schválení nového zákona dočká i jinak než pouze na fotkách.
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout