JUDr., Bc. Richard Pokorný, Ph.D.

Raději čestného nepřítele než nečestného přítele.
  • BPP
  • mimo zastupitelskou funkci
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 2,13. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

22.10.2021 18:43:17

Ideální lídři restartu tradiční levice? Maláčová a Skála.

Ideální lídři restartu tradiční levice? Maláčová a Skála.

ČSSD i KSČM jsou v hlubokém útlumu. Kdo by se měl postavit do jejich čela, aby levice naplno využila příležitosti v příštích volbách do PS, kde bude mít po 4 letech pravicové vlády obrovskou šanci na velký návrat? Svoji úvahu nabízím v tomto článku.

Pro hodnocení krachu levice v letošních volbách je nutno rozlišovat mezi jednotlivými stranami a levicovými směry, a sice progresivní levicí zastoupené Piráty, a tradiční levicí zastoupené ČSSD a KSČM.

Porážka Pirátů má ve srovnání s porážkou tradiční levice výrazně odlišné příčiny, které zde nebudu podrobněji rozebírat, neboť jsem se jim věnoval již v tomto příspěvku:

https://www.parlamentnilisty.cz/profily/JUDr-Bc-Richard-Pokorny-Ph-D-123343/clanek/Prohrali-Pirati-demokraticky-116684

Stručně lze k tomu jen rekapitulovat, že koalice PirStan získala 15,6% hlasů. Je to sice o mnoho méně než jí přisuzovaly průzkumy, ale ve srovnání s výsledkem sněmovních voleb v roce 2017 (Piráti 10,79% a STAN 5,18%) se jedná v podstatě o identický výsledek. Takže žádná katastrofa. Samotní Piráti, kteří byli poraženi výlučně kroužkováním koaličních voličů STANu, se z této epizody se nepochybně poučí a stejnou chybu příště nezopakují. Výsledek je vůči reálné podpoře Pirátů ve společnosti výrazně podhodnocen, a příští volby do PS to nepochybně potvrdí, ať již bude v jejich čele Ivan Bartoš či někdo jiný.

Zcela jiná je situace u tradiční levice zastoupené ČSSD a KSČM. Odchod z PS je v případě obou stran výsledkem dlouhodobého trendu, který ani jedna ze stran nedokázala zastavit, resp. sebevražedně pokračovala v politickém kurzu, který ji vedl do propasti, a v podstatě jen pasivně čekala, že se rozjetý vlak zastaví sám. Obě strany samozřejmě doplatily na účast/podporu Babišovo vlády, kde sice odvedly ve prospěch levicových voličů mnoho práce, ale výsledky nedokázaly patřičně prezentovat, a svezly se tak na sestupné vlně vládních stran, která nakonec stála hnutí ANO vítězství ve volbách. A obě odnesly též hlavní téma voleb, což byla volba Babiš vs. antiBabiš, v němž obě tyto strany hrály vedlejší roli.

V dalších dílčích aspektech se však pozice KSČM a ČSSD odlišuje. ČSSD do nástupu hnutí ANO soupeřila s ODS o politickou dominanci v této zemi, a měla vždy vládní ambice. Od vstupu Andreje Babiše do politiky však hnutí ANO postupně převzalo původní roli ČSSD jako protiváhy parlamentní pravice, čímž ČSSD přišla o rozhodující část voličů. Babiš byl pro levicové voliče zkrátka přesvědčivější než čím dál nevýraznější politika ČSSD, jejíž vyprázdněnost a přechod k pragmatismu ztělesňovali Bohuslav Sobotka i Michal Hašek, ačkoliv ve straně byli paradoxně vzájemně názorovými oponenty. Ani jeden neměl schopnosti navázat na voličsky přesvědčivého buldozera Jiřího Paroubka, který byl po Miloši Zemanovi druhým nejvýraznějším předsedou ČSSD. Tím spíš pak nikdo z tehdejšího vedení ČSSD neměl šanci vzdorovat Babišovo tahu na branku a levicové voliče.

Když na sjezdu v roce 2018 dala ČSSD přednost Janu Hamáčkovi před Jiřím Zimolou, definitivně zpečetila svoji „pragmatickou“ cestu do záhuby. Hamáček překvapivě nabral druhý dech v loňské fázi koronavirové krize, kdy se nečekaně stal výraznou tváří a nejvýznamnějším vládním představitelem ochranářské politiky vůči občanům s prioritou zdraví a životů za každou cenu. Role krizového manažera mu překvapivě velmi dobře seděla, a vypadalo to na možnost restartu ČSSD. Bohužel však Hamáček začal posléze kupit další zbytečné chyby, kupř. v podobě dodnes nevysvětleného záměru cesty do Moskvy či teatrálně silovému řešení vůči exministrovi Petříčkovi i poté, co vzhledem k výsledku letošního sjezdu bylo zřejmé, že Petříček tahá ve straně za výrazně kratší konec provazu.

Přesto ČSSD bojovala a její kampaň byla rozhodně mnohem viditelnější a názorově profilovanější než dvě předchozí sněmovní kampaně. Byla dobře akcentovaná, gradovaná, konzistentní a kompaktní. Velmi aktivní byla Jana Maláčová, která si svým působením ve vládě i v předvolební kampani jasně řekla o křeslo nové předsedkyně. V jiných případech bylo patrné více snahy než autenticity - kupř. Matěj Stropnický, který se v rámci "husté dvojky" s Maláčovou snažil ve videích působit jako drsňák, což zjevně není jeho parketa a bylo to až příliš vidět. I to však bylo lepší než neskutečně nudné a bezbarvé dřívější kampaně Bohuslava Sobotky. Svůj živelný boj o všechno ČSSD sice nakonec prohrála, ale zůstala jen několik desetin pod hranicí 5% a na rozdíl od voleb v roce 2017 dokázala přeskočit KSČM.

Příběh odcházení KSČM z parlamentní politiky je poněkud odlišný. KSČM v období po r. 1989 nikdy nebyla dominantní opoziční stranou a neměla vládní potenciál, resp. se nechovala tak, aby o něj mohla usilovat. Nástup Andreje Babiše do politiky i komunistům postupně odčerpával voliče, ale oproti vlivu na elektorát ČSSD byl tento jev i jeho trend méně výrazný, částečně i proto, že program KSČM a jeho voličský elektorát je programu a elektorátu hnutí ANO přece jen vzdálenější než ten sociálně-demokratický. Komunisté se mnohem víc poráželi sami narůstajícím rozporem mezi prezentovaným programem a vystupováním vedení, a bezbarvým salonním komunismem kde se namísto zdrcující systémové kritiky jen opatrně šeptá. Chyběla ofenzíva, důrazná rétorika, tematická radikalita i správné akcenty klíčových témat. Komunisté se chovali spíš jako nacionalistická verze ČSSD a součást kapitalistického systému než jeho systémová alternativa nabízejícího nahrazení kapitalismu socialismem, což bylo pro politickou perspektivu strany samozřejmě zničující.

Oproti ČSSD byla rozdílná i vnitrostranická reakce na porážky. KSČM sice kráčela od porážky k porážce a čelila jasnému trendu dramatického ústupu svého politického vlivu, ale přesto se nadále řítila plnou rychlostí neměnným směrem vstříc vlastní zkáze. Vedení strany ovládali pragmatici v čele s Vojtěchem Filipem, jejichž názory byly značně odlišné od postojů většiny členské základny, ale perfektně ovládali zásady volební aritmetiky i geografie a drželi většinu vnitrostranických řídících postů ovlivňujících jednotlivé aspekty volby delegátů, čímž dokázali vždy udržet těsnou většinu delegátů na sjezdu. Když pak KSČM přišla o posledního senátora, stále měla možnost pochopit, že je to skutečně poslední varování před cílovou stanicí. Nepochopila...

Dlouholetý stranický oponent vedení Josef Skála měl sice silnou podporu v členské základně, na sjezdech podporu velkého množství delegátů a v jednom funkčním období se dokonce dostal do vedení jako řadový místopředseda. Přesto potřebných pár procent vždy chybělo, aby se většina přiklonila na stranu vnitrostranické opozice, kterou zaštitoval. Podobně jako v případě souboje Hamáček - Zimola v ČSSD, jehož vyznění ve prospěch Hamáčka rovněž předurčilo pokračování tehdejšího trendu ČSSD, a tím posléze i trpký konec jejího parlamentního působení.

Letošní kampaň KSČM byla ve srovnání s ČSSD naprosto mdlá a bezvýrazná. Roman Roun stranu sice dokázal mediálně atraktivněji prezentovat, ale byl to jen obal a hesla bez obsahu, neboť ohromnou vyčpělost a vyhořelost drtivé většiny kandidátů pochopitelně přebýt nedokázal, což dali voliči jasně najevo. A znovu se potvrdilo, že kde chybí obsah a osobnosti, reklama ani peníze nepomohou, o čemž se v minulých volbách přesvědčil i Robejšek se svými Realisty. Komunističtí kandidáti ani tentokrát nepůsobili autenticky hlásanému programu, a tím pádem ani důvěryhodně.

Sám Vojtěch Filip kampaň už zjevně příliš neprožíval, neboť již předem oznámil, že post předsedy po volbách obhajovat nebude. Působil naprosto vyhořelým a unaveným dojmem bez sebemenší jiskry, a nedokázal prezentovat ani nepopiratelné úspěchy, které se komunistům v prosazování levicové politiky vůči Babišovo vládě podařily. Šance oslovit touto rétorikou krajně levicové voliče byla velmi nízká, a volební výsledek je pro KSČM vlastně ještě milosrdný. Vzhledem k překročení hranice 3,5% hlasů nutných pro získání státního příspěvku na činnost straně umožní ještě jednou naplno zabojovat o návrat do 1. ligy. Bude to však skutečně poslední šance, a pokud strana ani teď radikálně nezmění svůj projev a neopustí rétoriku umírněného pseudosocialismu, stane se z ní definitivně okrajová mimoparlamentní strana a v příštích volbách do PS nepřekročí 3%.

Jakékoliv nové vedení KSČM to bude mít tedy nesmírně těžké. Stranu trápí přestárlá členská základna, neakceschopnost, obrovská formalizace veškerých činností díky níž pak chybí čas na skutečnou politickou práci, vnitřní rozpolcenost mezi přinejmenším třemi názorovými bloky, prohlubující se finanční problémy a nesporně i určité znechucení z periferizace strany, což je velmi demotivující koktejl. 

Optikou významu lídra v české politice KSČM potřebuje zcela nezbytně ve svém čele člověka, který bude schopen aktivizovat členskou základnu k doslova partizánskému vzepětí a vymačkat z ní více než maximum, a současně přesvědčit potenciální voličský elektorát strany, že se strana zcela rozchází s dosavadním neúspěšným salonním komunismem, a stane se skutečným lídrem krajně levicové politiky a systémovým oponentem kapitalismu. Potřebuje sebevědomou osobnost s velkou přirozenou autoritou, politicky respektovanou, zkušenou, odvážnou, s jasnou vizí budoucnosti a názorově pevně profilovanou, která stranu zároveň dokáže zřetelně odlišit od ČSSD. Ta se bude totiž ve snaze návratu do parlamentní politiky rovněž nutně intenzivněji levicově profilovat, nemá-li definitivně splynout s trvalou neparlamentní nicotou.

KSČM čeká těžký úkol voliče přesvědčit, že bude skutečně hájit socialismus na rozdíl od sociálně-demokratické varianty sociálního státu prosazovaného ČSSD, a nabízí jiný společenský systém, nikoliv korekce stávajícího. Vzhledem k proevropské orientaci ČSSD i Pirátů je pro KSČM zároveň vhodné nabídnout koncepci euroskeptické levice, která však nebude založena na primitivním nacionalismu jako u SPD či Trikolory vnucující nám směšný patetismus, že "Češi jsou nejvíc na světě", ale na požadavku důsledného boje za rovnoprávné vztahy v evropské i mezinárodní politice odmítající vykořisťování slabých silnými a odmítající stavět zájmy soukromých korporací nad zájmy občanů i členských států. Doposud stále přetrvávající princip jednomyslnosti rozhodování v EU v klíčových otázkách může být v tomto cíli významným pomocníkem.

KSČM k tomu všemu potřebuje osobnost, která se s těmito cíli plně ztotožní a bude v jejich realizaci pro voliče uvěřitelná. Proto takový program nelze hlásat vedle otevřených dveří luxusního Mercedesu. Resp. lze, ale pro voliče to bude důvěryhodné asi jako dosavadní salónní komunismus KSČM pod vedením Vojtěcha Filipa, kterého letos z PS voliči vyprovodili se ziskem 3,60%.

Pomineme-li doposud vládnoucí blok pragmatiků v KSČM, formují se před sjezdem dva hlavní mocenské bloky - "moderní" pod vedením Kateřiny Konečné a "tradiční" pod vedením Josefa Skály. Oba kandidáti jsou ochotni pro stranu poctivě pracovat, oba jsou přesvědčivými zastánci levicové politiky a oba v ní mají respektované postavení. Přesto jsou mezi nimi nezanedbatelné rozdíly.

Josef Skála je autentickým a vrcholným představitelem tradičního komunismu u nás. Názorově konzistentní, výrazný, radikální, charismatický, houževnatý, střídmý osobním životem, přísný k sobě i druhým. Není to tak, že by jen zdařile hlásal komunismus, ale sám je komunistou až do morku kostí, což je pro politický úspěch s touto ideologií naprosto klíčový předpoklad. Zároveň platí za jednoho z ideologicky nejzdatnějších, politicky nejzkušenějších a nejvzdělanějších lidí ve straně. Je dlouholetým nejvýznamnějším a nejhlasitějším oponentem pragmatického křídla reprezentovaného Vojtěchem Filipem, a před současným osudem strany mnoho let hlasitě varoval. Jeho socialistická vize je nekompromisní, jednoznačná, brutálně přímočará, upřímná a nic nelakující do kompromisních barev či politické korektnosti. Bez zábran dokáže vystihnout podstatu problémů a odhalovat je až na dřeň. Politiku dokáže dělat na stejně vysoké úrovni na schůzích, v médiích, i na ulici, a velmi dobře chápe, že pouze kombinace těchto platforem vede k úspěchu. Má vlastní vizi socialistické politiky, kterou je schopen precizně argumentovat a s jejímž prosazením spojuje budoucí stranický úspěch. Nemá žádnou veřejnou funkci, a v případě zvolení předsedou strany se jí tak může okamžitě plně věnovat. 

Kateřina Konečná je spíše představitelkou recentního evropského socialismu, který je obsahově blízký sociálně demokratickému programu, a je umírněně proevropský. Je pracovitá, nekonfliktní, myslí socialisticky, schopná konsensuálních rozhodování. Nemá problém ve straně jednat s jakoukoliv frakcí, své oponenty se nesnaží převálcovat. Byla by dobrým lídrem strany se stabilní 15% podporou v klidných dobách. Je však spíše člověkem do týmu než přirozeným lídrem, a už vůbec není krizovým manažerem. Nemá vlastnosti, kterými dokáže strhnout davy, a je mnohem spíš "komunistou schůzí" než "komunistou ulice", jakkoliv není rigidní salónní komunistkou jako Vojtěch Filip. V KSČM není symbolem jednoznačného odboje vůči dlouholetému hrobařskému vedení. Jakkoliv její kritika zněla v posledních letech čím dál hlasitěji, a na jaře dokonce odešla z vedení strany, byla vždy mnohem konformnější a "političtější" než ta Skálovo. Není ani zřejmé, zda by se v případě svého zvolení předsedkyní strany vzdala funkce europoslankyně, přičemž netřeba zdůrazňovat, že řešit návrat strany do PS z Bruselu je předem ztracený boj.

Na základě všeho výše uvedeného jsem přesvědčen, že za současné situace je vhodnějším kandidátem na předsedu KSČM bezesporu Josef Skála. Kateřině Konečné patří stranická budoucnost, ale pro pozici lídra nadcházejícího "pouličního" boje o holé přežití a parlamentní návrat prostě nemá ideální vlastnosti. Pro Konečnou i KSČM by proto bylo mnohem lepší, aby pro nynější nejnáročnější fázi boje o stranickou budoucnost stál v čele člověk jako je Skála. Konečná by ve vedení strany po jeho boku mohla dále politicky růst a vylepšovat své politické kompetence, což v budoucnu bohatě zúročí. Pokud by se tedy Kateřina Konečná na zítřejším sjezdu KSČM prozíravě spokojila s funkcí (první) místopředsedkyně, a na funkci předsedy podpořila Josefa Skálu, může bez problémů dokončit svůj europoslanecký mandát a zároveň udělá maximum pro to, aby v budoucnu byla sama předsedkyní KSČM coby parlamentní strany.

Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama