Arcibiskup Graubner: U nás jsou výplaty malé. Ujišťuji vás, že si nepolepšíme

Plně souhlasí se skromností v církvi i postojem současného papeže. Vysvětlil i to, proč se lidstvo přiklání stále více ke konspiračním teoriím.

Jaké to je pracovat ve vysokém úřadě postaveném na samotných zaznamenaných dějinách? Anebo ještě blíže – jaký je to pocit chodit do úřadu, u jehož založení mohl stát samotný Metoděj, jehož příchod spolu s Cyrilem brzy oslavíme?
Sedět na Metodějově biskupském stolci je pro mne velká čest, kterou jsem si nijak nezasloužil. Úřad beru jako dar a povolání k službě. Cítím velkou zodpovědnost, která někdy tíží, ale současně si říkám, že Bůh mě přece dobře zná. Jestli mi přesto svěřil tuto službu, pak taky ví, že potřebuji jeho pomoc. A na tu spoléhám.

V čele moravské církve stál v dějinách jen jeden kanonizovaný světec, ale já často myslím i na jiné předchůdce. V pověsti svátosti zemřel před devadesáti lety arcibiskup Stojan, velký cyrilometodějský horlitel a lidový apoštol. Za komunismu se byt olomouckého arcibiskupa proměnil v tvrdé doživotní vězení pro arcibiskupa Matochu, který po jedenácti letech samotky ve svém bytě hlídaném policií zemřel bez pomoci. Pro mne je mučedníkem, který statečně odmítl „být hrobařem církve“. Všichni velcí předchůdci jsou pro mne výzvou.

Když už jsme začali Cyrilem a Metodějem, ve dnech výročí jejich příchodu se pravidelně koná setkání věřících s duchovními na Velehradě. Předchází tomu například i benefiční Koncert dobré vůle. Budou ty letošní oslavy, které jsou významnější, jelikož jsou kulaté, něčím odlišnější – větší, lákavější?
Určitě. Na koncertu vystoupí mimořádné osobnosti, vedle tradičního Hradišťanu s Jiřím Pavlicou a Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín to bude například Franco Vassallo z Itálie, Roman Janál, Simona Houda-Šaturová, Kai Rüütel z Estonska. Ale celý den bude na Velehradě plný nabídek a aktivit pro rodiny i děti a mládež, výstav i vyhlašování různých celostátních soutěží. V den slavnosti po obědě koncertuje Dechová hudba Hradní stráže.

Mění se počty návštěvníků v průběhu let? Kolik se jich očekává například letos?
Závisí to i na počasí. Přesné počty nemáme, protože neprodáváme žádné vstupenky a vstup je úplně volný, nicméně bývá kolem dvaceti třiceti tisíc návštěvníků. Letos máme připravenou dostatečnou prostorovou rezervu na nově upravených plochách. Také vedle baziliky a za ní budou velkoplošné obrazovky, takže nikdo se nebude tlačit. Čekáme i zahraniční poutníky, například ze Slovinska jich bude několik stovek i s kněžími a dvěma biskupy, ale biskupské delegace čekáme z řady zemí, nejen z Chorvatska, které zastoupí kardinál Bozanić ze Záhřebu jako mimořádný papežský legát. Přijedou ze Slovenska, Polska, Ruska, Ukrajiny, ale i z Řecka a Německa. Přijdou i nejvyšší zástupci české ekumény z různých církví.

Moje předchozí otázka vychází z toho, že například v roce 1991 se ke katolické církvi u nás hlásily čtyři miliony občanů, v posledních letech se hovoří o tom, že tento původní počet klesl na čtvrtinu. Je to tak? A pokud ano, kde jsou podle Vás příčiny odlivu víry?
Je nás méně, ale s poklesem na čtvrtinu nesouhlasím. Jednak jde o jasnou statistickou chybu, protože v posledním sčítání na dobrovolnou otázku o příslušnosti k církvi odpověděla asi polovina dotázaných. Není z čeho dovozovat, že všichni, kteří neodpověděli, jsou nevěřící. Znám konkrétní horlivé věřící, kteří neodpověděli, protože jsou přesvědčeni, že nikdo nemá právo se jich na to ptát.

Současně uznávám, že je nás méně, jednak proto, že někteří se k nám po revoluci nadšeně hlásili, ale vycouvali, když objevili náročnost křesťanského života, ale ubylo nás také proto, že stará početná generace vymírá a dětí se rodí mnohem méně. Procento pokřtěných se však v poslední době téměř nemění.

Pokud to vezmeme nyní poněkud obecněji – jaké je v současnosti podle Vás postavení katolické církve v České republice? Co pokládáte za změnu k lepšímu? A plní církev i nyní dostatečně svou roli?
Víte, my máme vysoké ideály, takže stále uznáváme, že máme mnoho nedostatků a velké úkoly před sebou. Z komunismu jsme vyšli těžce zdecimovaní. Budu-li mluvit jen za svou diecézi, mohu říct, že máme stejný počet kněží, ale daleko mladší věkový průměr. Tehdy jsme neměli charitu, dnes v ní pracuje v nejrůznějších službách 1700 zaměstnanců. Neměli jsme žádné školy, dnes je tu teologická fakulta, dvě vyšší odborné školy, čtyři gymnázia, jedna střední odborná, pět základních škol a šest mateřských. Jak charity, tak školy pracují pro všechny, nejen pro věřící.

Vytýká se nám, že neumíme svou práci prodat, že máme slabé ozvěny ve sdělovacích prostředcích. Je to pravda, ale nevím, jestli je to chyba. Pán Ježíš nám totiž říká: Chraňte se konat svou spravedlnost před lidmi, tak aby si vás všimli; jinak nebudete mít odměnu u svého Otce v nebesích. Když dáváš almužnu, ne abys to vytruboval. Tak to dělají pokrytci… ti už mají svou odměnu. My nic neskrýváme, ale jde nám spíš o pomoc, o dobré dílo, ne o chlubení. Věříme, že to jednou ovoce přinese. Však ono už je vidět.

V souvislosti se schvalováním zákona o vrácení majetku církvím, se proti věřícím, ale hlavně duchovním, zvedla poměrně značná část odporu veřejnosti. Setkal jste se s tím někdy i Vy sám nějak osobně?
To víte, že ano. Odpovídám na mnoho dotazů a dopisů. Je mi líto, že někteří lidé probouzejí závist a budují nenávist jako předvolební program. Mě to nejen zraňuje, ale já v tom vidím ohrožení demokracie, protože nenávist k jakékoliv skupině v zemi je nebezpečná, nezáleží na tom, jestli jde o třídu, národnost, rasu, nebo náboženství. Oni vzbuzují negativní emoce, ale nemají věcné argumenty a za velký problém považuji, že nerespektují právo a spravedlnost. Většina sdělovacích prostředků se pak veze na vlně senzací a skandálů, ale nepomáhá vysvětlovat právo a vychovávat ke spravedlnosti. Tady jsme tak trochu obětními beránky, kteří trpí nejen za práva církví, ale za práva všech. Totality, které nejprve braly práva církvím, sáhly i na práva občanů.

Patří vůbec majetek k církvi a víře? Ptám se i v souvislosti s novým papežem, který zdůrazňuje to, že by lidé neměli pražit po bohatství a sám se tím také dle všeho opravdu řídí a žije skromným životem, stejně jako v minulosti.
Plně souhlasím se skromností v církvi. Když se podíváte na naše zařízení od far přes školy a Charity, vidíte skromnost. Některé kostely jsou umělecky velmi bohaté, ale máme je kvůli bohatství bourat? To bychom byli barbaři. Mnozí mniši dovedli žít v obrovské chudobě a postech, aby našetřili na krásné chrámy k Boží slávě. Měli velký podíl na pozvedání kultury a umění.

Něco jiného je majetek sloužící k výdělku. Ale ten vždycky sloužil k zajištění obživy. Jestli mám jako biskup vyplácet zhruba šest stovek zaměstnanců, pak na ty výplaty musím někde vydělat. U nás jsou výplaty hodně malé, ale jestli někdo pracuje na celý úvazek pro církev, nemohu chtít, aby to dělal zdarma. Mohu po něm chtít, aby po placené práci dělal ještě něco navíc, ale základní mzda je věc spravedlnosti.

Některé názory papeže Františka jsou velmi vyhraněné. Existuje nějaký, se kterým máte třeba problém se ztotožnit, či je pro Vás nutné hledat důkazy například v literatuře, které by vám pomohly ho přijmout?
S papežovými názory nemám problém. Ba jsou mi sympatické, včetně jeho odmítání bydlet v papežském paláci, protože já jsem se do arcibiskupského paláce taky nikdy nenastěhoval. Podobně jako on bydlím v domě, kde jsou další kněží, a do paláce chodím jen do úřadu. Nejlepší historické sály paláce jsme dali k dispozici turistům.

Když ještě jednou otázkou zůstaneme u vrácení majetku církvím – jak jste pohlížel na nápad, o kterém se v minulosti také hovořilo – tedy že by věřící svým církvím přispívali sami. Například jedním procentem ze svých příjmů. Ukázalo by se tak i to, jak silná církev je, kolik má skutečných členů.
Zapomíná se na to, že věřící přispívají už dnes. Oni svými dary platí celý provoz kostelů a z velké většiny i jejich opravy. Oni svými sbírkami přispívají na charitu, musí zaplatit management charity a tak umožnit činnost instituce. Oni přispívají na církevní školy, které mají od státu placené učitele, ale ne údržbu budovy. Co jiní zřizovatelé škol platí z daní nás všech, to u církevních škol platí věřící jaksi navíc. K tomu mají věřící většinou více dětí v rodině, čímž ekonomicky podporují společnost. Věřící neplatí mzdy duchovních. Ty dosud platí stát. V budoucnosti je máme platit z výnosu vráceného majetku a zaplacených náhrad. Ujišťuji vás, že si nijak nepolepšíme. Po dobu krize to může znamenat dokonce zhoršení. Pokud se podaří vyšší výnosy, pak budeme moci dávat více do vzdělání a charity.

Žijeme v globalizovaném světě, který přinesl do našich životů řadu změn i úkolů. Jaké jsou podle Vás hlavní úlohy církve současnosti? Současnosti, v které lidé začínají věřit konspiracím o spiknutí mocných, o plánovaném Novém světovém řádu, který by lidstvo zotročil ve prospěch hrstky nejbohatších… atd.
Stará zkušenost ukazuje, že kde ubývá víry, přibývá pověr, protože člověk musí něčemu věřit. K osvobození od hloupých pověr, byť moderních, chceme přispívat předáváním křesťanské víry. Zlo nás nepřekvapuje. Existuje od počátku. Nemusí se ho však bát ten, kdo se může opírat o Boží moc, kdo počítá s Boží láskou. Kdo chce stát na straně dobra, musí zlo odmítat. Nejtěžší boj se zlem se odehrává v srdci člověka. Kdo se s Boží pomocí snaží žít ve vnitřní svobodě od zla, staví se i proti strukturám zla a nasazuje se pro dobro. Církev, to nejsou jen duchovní, ale je to společenství všech, kteří přijali Krista jako vítěze nad hříchem a smrtí a spolu s ním a podle jeho nauky chtějí ve světě budovat království spravedlnosti, pravdy a lásky. Vyžaduje to nějaké odříkání a také nesení kříže či posměchu a nepochopení. Pokud k tomu ovšem nenajdeme odvahu, pak se může stát, že se dočkáme další diktatury. Papež Pius XII. říkával: „Únava dobrých je vítězstvím zlých.“ Proto se nevzdáváme.

Závěrem mi dovolte poněkud osobnější otázku. Jaká byla Vaše osobní cesta k víře? Prozradíte třeba to, kolikrát jste si musel projít krizí své víry (pokud vůbec)? Co bylo podle Vás nejtěžší opustit či čeho se vzdát?
Vyrostl jsem v krásné věřící rodině. Nemusel jsem procházet krizemi. Od dětství jsem si zvykal na posměch kvůli víře nebo na chudobu. Po znárodnění nám komunisti vzali všechno a vystěhovali nás k sedlákovi do výminku. Tatínka poslali k PTP. Páté dítě se narodilo, když už byl pryč. Velkým darem pro mě byl příklad statečné matky, která dovedla odpouštět křivdy a nemluvit o nich, protože žila z víry. Než jsem mohl jít na studia, musel jsem do továrny, ale nelituji toho. Těžkých chvil je i v životě biskupa mnoho. Přiznám, že mnohokrát jsem se cítil na dně, ale právě tam jsem vždycky znovu potkal Boha, který dává sílu. Největší silou je pro mne právě radost z Boha.

Kdo je Jan Graubner?
Nejen na Moravě, ve svém hlavním působišti, je olomoucký arcibiskup a metropolita moravský Jan Graubner populární osobností. Zasloužil se o Tříkrálovou sbírku, a v poslední době je jako aktivní předseda České biskupské konference jedním z hlavních vyjednavačů majetkového vyrovnání státu a církve. Na druhou stranu je spojován i s řadou nepříjemných kauz týkajících se morálních poklesků kněží diecéze či sporem o výrobu mešního vína.

Tento olomoucký arcibiskup je považován za jednoho z předních představitelů konzervativního křídla římských katolíků. Podle tisku mu je blízký model církve jako „opevněné“ pevnosti. Je označován za jednoho z možných nástupců dosavadního nejvyššího představitele českých katolíků, arcibiskupa pražského a primase českého Miloslava Vlka.

Sám Graubner se ale za konzervativce nepovažuje, „cítí zodpovědnost za věrnost nauce církve i správné praxi“. Říká: „Nemáme-li ztratit identitu, musíme zůstat pravověrní.“

Narodil se 29. srpna 1948 v Brně, vyrostl však ve Strážnici na Slovácku jako jedno z pěti dětí v živnostenské rodině. Svůj vztah k Bohu získal především od matky a rozhodnutí stát se knězem v něm uzrálo už v dětství. Gymnázium ho „nepřevychovalo“, ovšem před seminářem musel ještě na rok do továrny, aby se takzvaně kádrově „vylepšil“. V roce 1968 se na původ už neptali a cesta k teologickému studiu v Olomouci byla otevřená.

Kněžské svěcení přijal v červnu 1973. Působil jako kaplan ve Zlíně a ve Valašských Kloboukách. Od roku 1982 byl osm let farářem ve Vizovicích a současně administrátorem v Provodově a Horní Lhotě u Luhačovic. V církevní hierarchii začal postupovat od března 1990, kdy se stal titulárním biskupem tagarijským a světícím biskupem v Olomouci. Po smrti arcibiskupa olomouckého Františka Vaňáka v září 1991 převzal správu arcidiecéze. A za rok pak nastoupil na Metodějův stolec v Olomouci jako 14. arcibiskup, do úřadu byl uveden 7. listopadu 1992. Nyní vede Českou biskupskou konferenci a je vyhledávaným církevním mluvčím.

Možná i proto, že církev podle Graubnera není úřad, ale společenství živých lidí, kterému slouží. Své povolání proto ctitel hesla „Co vám řekne, učiňte“, jak radila Panna Marie apoštolům o slovech Ježíše, vnímá jako poslání, věnuje mu veškerý čas a je mu i koníčkem. Zdroj: Christnet.cz

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.