Argumenty proti restitucím: Snížený rating a majetek v rukou Vatikánu

V řadě bodů se sice shoduje s dokumentem vydaným v této souvislosti ČSSD, avšak malé odlišnosti v sobě přece jen zahrnuje. Shrnuje základní argumenty proti přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.

Autoři argumentů přitom upozorňují na celou řadu nejasností a slabých míst zmiňovaného zákona. Například na to, že návrh zákona umožňuje prolomení hranice z 25. února 1948. Stát má totiž vydat věc, která byla součástí původního majetku církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy podle Benešových dekretů, zákona o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody z roku 1946, nebo podle obdobných právních předpisů. „Tím zákon ohrožuje základní politický axiom jak domácí, tak i zahraniční politiky československé a české demokracie po listopadu 1989,“ stojí mimo jiné uvedeno v dokumentu.

Zákon vytvoří nerovnost mezi občany

Jeho autoři pak konstatují také to, že připravovaný zákon zakládá na vznik zásadní nerovnosti mezi osobami. „Především český stát by vědomě poškodil miliony vlastních občanů, fyzické osoby - restituenty, vlastníky pozemků pod silnicemi II. a III. třídy, ve svém důsledku ve prospěch bezprecedentního majetkového prospěchu cizího státu. Majetek se přitom po roce 1989 nevracel žádným jiným českým, tím méně cizím právnickým osobám,“ připomínají tvůrci argumentů s tím, že největším konsolidovaným vlastníkem nemovitého majetku v České republice se stane podle kanonického práva cizí stát. Tedy Vatikán, s nímž nemá naše země upravené vzájemné vztahy.

„Vatikán byl přitom od 1. ledna 2012 zařazen State Departmentem USA na seznam států, kde hrozí praní špinavých peněz. Vatikánská banka IOR, v níž mohou skončit veškeré výnosy z případného prodeje majetku ČR Vatikánu, se zmítá ve skandálech spojených s praním špinavých peněz,“ uvádí dále dokument.

A upozorňuje na další nedostatky, či dokonce možná osudová pochybení. Například na to, že zákon údajně díky své konstrukci skrytě zajišťuje to, aby objem fyzicky vydávaného majetku církvím a řádům byl výrazně větší, než ten, jaký je předpokládán v zákoně (ten uvádí cca 250 tisíc hektarů). V tom údajně může spočívat jeden z hlavních triků celého zákona…

Vydá-li takový majetek stát, ohrozí to jeho základní funkce?

„Vydáním obrovského majetku – navíc daleko za rámec odhadu zákona – bez jeho řádné evidence a prostorového zobrazení může způsobit i ohrožení některých funkcí státu či krajů. Dokonce až k ohrožení schopnosti poskytovat služby občanům,“ varují tvůrci dokumentu, který získaly ParlamentníListy.cz.

Dodávají pak však i další významná „ale“. Například to, že i Evropská komise se údajně podivuje návrhu tohoto zákona a upozorňuje, že jeho schválením se zadlužení českého státu zvýší o dalších 1,5 procenta. A to v době propadu evropských ekonomik jako celku. „S ohledem na vývoj v Řecku, Itálii a Španělsku může dokonce dojít ke snížení ratingu ČR a zdražení dluhové služby. I když dosud taková přesná hodnocení neproběhla, konzultace s ratingovými agenturami však také ne,“ pokračují autoři argumentů proti zákonu o vrácení majetku církvím.

Bianco šek církvím…

Podle nich je tak církvím a řádům vystaven vládou doslova „bianco šek“. Je třeba mít na paměti i fakt, že katolická církev přitom není politicky neutrální subjekt, její program je ultrakonzervativní a z hlediska převažující většiny českých občanů zjevně mimo demokratický názorový proud.

„Vydáním majetku zejména katolické církvi dojde k vytvoření zásadní ekonomické nerovnosti mezi politickými silami. Občanské strany nebudou moci konkurovat této hospodářské převaze, a to i přesto, že drtivá většina Čechů jsou ateisti. Vydání majetku církvím a řádům tak povede nezvratně k dlouhodobé změně politických poměrů v zemi ve prospěch katolických sil. Ke změně charakteru českého státu, ohrožení jeho necírkevní podstaty,“ varují autoři dokumentu plného argumentů proti schválení církevních restitucí.

Historik s argumenty proti souhlasí

A jak se dívá na vrácení majetku církvím a hlavně na návrh zákona, který by to měl posvětit, odborník? ParlamentníListy.cz hledaly informace u vedoucího semináře novověkých dějin Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze Jana Rychlíka. Ten názor na to, jak tomu v minulosti bylo s majetkem církví, také poněkud posouvá – podstatné však je, že tím de facto potvrzuje výše uvedené argumenty.

Připomíná totiž mimo jiné to, že církevní majetek byl něčím, co by se dalo pojmenovat jako majetek nadační.

„Byl považován za majetek královské koruny. Je to majetek panovníka, který panovník svěřuje církvi k zabezpečení určitých funkcí. Dělalo se to tak, že se např. klášteru, který zabezpečoval špitál, dala jedna vesnice a výtěžek té vesnice sloužil k udržení onoho špitálu. Klášter nebyl úplným vlastníkem takového majetku, bez souhlasu donátora nemohl ten majetek převést na jinou osobu, mohl ho zatížit zástavním břemenem jen do té míry, aby byl schopen dluh splatit. Existoval dozor ze strany královské komory. Středověk také nerozlišoval mezi majetkem státu a panovníka, dnes by asi stěží mohl pan prezident dát dceru a půl republiky třeba synovi ruského prezidenta. Obdobným způsobem se chovali i ostatní donátoři, kteří svůj dar podmiňovali určitými podmínkami,“ řekl Jan Rychlík ParlamentnímListům.cz.

Připomněl v této souvislosti také to, že systém se utvářel nejprve na základě zvykového práva, občas byla donace potvrzována zvláštní listinou.

Když chtěla církev prodat pole, musela žádat o souhlas

„Některé právní aspekty majetkového práva byly kodifikovány např. Vladislavským zřízením zemským z roku 1500 nebo Obnoveným zřízením zemským z roku 1627 (pro Moravu 1628). To nás však nemusí až tak zajímat, protože pro moderní dobu je důležitá až doba panování Josefa II. Ten řadu klášterů zrušil, postátnil, zřídil Generální seminář pro výchovu kněží pod dohledem státu a zavedl také poměrně striktní kontrolu církevního majetku, který napříště mohl sloužit jenom k určitým cílům. Od doby Josefa II., ať už v rakouském císařství, nebo později po roce 1867 v Rakousku-Uhersku, a potom i v první Československé republice sice církevní instituce a organizace, jako např. biskupství či jednotlivé řády, resp. kláštery, byly i nadále vedeny v zemských deskách, resp. pozemkových knihách jako vlastníci příslušného majetku, ale příslušný státní úřad (podle hodnoty majetku to zpravidla bylo místodržitelství, nebo později zemský úřad a pro velké majetky příslušné ministerstvo) mělo nad ním dozor. Pokud tedy například chtěl nějaký řád prodat pole, musel si k tomu vyžádat státní souhlas. Stát dohlížel nad tím, aby nikdo církevní majetek nevýhodnými smlouvami či fiktivními převody někam nezašantročil či neznehodnotil (dnes bychom asi řekli „nevytuneloval“) a aby se jeho rozsah a hodnota zásadním způsobem nezmenšovaly, protože z uvedeného majetku se prakticky veškeré církevní instituce vydržovaly,“ pokračoval před časem ve vysvětlování minulosti ve vztahu k současnosti na setkání s nezávislými blogery historik Rychlík.

Kdo je obdarovaným? Církev, nebo konkrétní klášter?

Poukázal pak i na další problém. Podle církevního práva tvoří totiž prý veškerý církevní majetek jeden celek, který patří katolické církvi jako právnické osobě. Biskupství, řády apod. jsou jen uživateli tohoto majetku, přičemž podle svého postavení v církevní hierarchii, významu, anebo místních politických a hospodářských poměrů k němu mají určité dispoziční právo. Pokud tedy někdo například odkáže něco například broumovskému klášteru, vyvstává otázka, kdo je vlastně obdarovaný – zda broumovský klášter, nebo církev jako celek.

Nutno dodat, že otázky kolem majetků církve alespoň z pohledu pozemků neřeší česká vláda poprvé. Od vzniku první republiky v roce 1918 se ji snažily řešit prakticky všechny režimy.

„Po roce 1918 se na církevní pozemkový majetek, stejně jako na každý jiný vztahovaly zákony o pozemkové reformě, tedy především záborový zákon z 16. dubna 1919 a přídělový zákon z 30. ledna 1920. Podle prvního zákona stát zabíral pozemkový majetek patřící jednomu a témuž vlastníkovi, nebo týmž spoluvlastníkům o výměře nad 150 ha orné půdy, či nad 250 ha jakékoliv půdy. Zábor neznamenal konfiskaci, znárodnění či vyvlastnění, protože původní majitel dostával za převzatou půdu finanční náhradu a kromě toho samotné převzetí půdy mohlo být i na několik let odloženo, pokud to místní poměry dovolovaly - především pokud nebyla v místě poptávka po půdě. Státem převzatá půda byla rozparcelována uchazečům z řad výkonných zemědělců a nabyvatel byl povinen ji zaplatit buď hned, nebo ve splátkách. Třeba říci, že při záboru církevního majetku postupoval stát benevolentně: především posuzoval každý církevní objekt odděleně a nikoliv veškerý církevní majetek jako celek, takže například každé biskupství si mohlo ponechat 150 ha, resp. 250 ha půdy a totéž platilo samozřejmě i pro církevní řády, kláštery atd., pokud byly v knihách zapsány jako vlastníci. Odklad záboru byl rovněž často využíván. Nakonec bylo rozhodnuto, že církevní majetek nebude až na výjimky parcelován a o jeho osudu a využití rozhodne smíšená komise složená ze zástupců státu a církve,“ vysvětlil historik. A jak dodal, tato komise skutečně vznikla. Přesto se problém majetku do konce první republiky nepodařilo uspokojivě vyřešit. V praxi jednotlivé církevní instituce mohly na obstavené půdě i nadále hospodařit, musely pouze platit z této půdy tzv. hektarový příspěvek, což byla vlastně zvláštní pozemková daň.

Církev o majetek dávno přišla, říká historik

V historii se pak dá najít to, že se po druhé světové válce situace zásadně změnila. Na církevní půdu nacházející se ve správě státu se vztahoval zákon z 11. července 1947 o revizi pozemkové reformy, podle kterého se jednak měla rozparcelovat veškerá půda, která při první pozemkové reformě parcelaci unikla, a navíc bylo možné rozsah půdy ponechané původnímu vlastníkovi snížit na pouhých 50 ha. Zákon o revizi pozemkové reformy se ale v praxi uskutečnil jen v minimální míře, protože přišel únorový převrat.

Zákonem z 21. března 1948 o nové pozemkové reformě pak bylo vlastnictví půdy omezeno na pouhých 50 ha. Vlastnické právo se vztahovalo jen na fyzické osoby, které na této půdě skutečně pracovaly. Zároveň byl novelizován i zákon o revizi pozemkové reformy schválený 11. července 1947, a to v tom smyslu, že pokud vlastník na půdě nehospodaří, podléhá převzetí a parcelaci veškerá jeho půda.

A to je podle historika Jana Rychlíka zásadní. Vyplývá prý z toho, že tím církev zřejmě přišla o veškerý pozemkový majetek, a to bez jakékoliv náhrady.

Marek Benda: Ani hlas lidí není nad právem

Marek Benda (ODS), předseda Ústavně právního sněmovního výboru, však vládou odsouhlasený zákon hájí. A argumenty, jež zaznívají, odmítá. Na otázku ParlamentníchListů.cz, zda by skutečně naplněním zákona a vrácením majteku církvím nemohl být ohrožen například rating naší země, poněvadž se prohloubí dluhové zatížení, nereagoval.

Dál si však stojí za svým, že podle něj jsou církevní restituce férové a jsou nastavené stejně, jako bylo navrácení majetku soukromým osobám v 90. letech. „Dokonce ani hlas lidí není nad právem,“ prohlásil i směrem k průzkumům veřejného mínění. A připomněl verdikt Ústavní soudu, který řekl, že majetek má být vyplacen.

Jenomže právě v tom je zřejmě onen "kámen úrazu". Samotné vydání totiž odpůrcům zákona tak nevadí.

„Ten zákon ale prolamuje úplně jiné období, než o kterém se mluví,“ zlobí se již několik měsíců například spisovatelka Lenka Procházková. Ta letos v lednu podala trestní oznámení na vládu i premiéra právě kvůli schválení restitucí.

Řekněte, že neprolomíte Benešovy dekrety, vyzývá spisovatelka Procházková

"Ať řeknou před lidmi otevřeně, že opravdu neprolamují Benešovy dekrety,“ dožaduje se Procházková často... Marek Benda však tvrdě trvá na svém a dušuje se, že se zmiňovaný a tolik kritizovaný zákon skutečně bude týkat jen majetku po 25. říjnu 1948.

„Já už prostě nevím, jak bych to řekl více hlouběji a výrazněji,“ posteskl si Benda opakovaně. Zákon podle něj jednoznačně říká, že vracet se bude pouze majetek, který v rozhodném období 25. února 1948 do konce roku 1989 byl ve vlastnictví církví.

To, že majetek měl nějaká veřejnoprávních omezení, je prý sice pravda, neznamená to ale, že nebyl v církevním vlastnictví. „Veřejnoprávních omezení můžete mít dnes spoustu, ale jak učí profesor Eliáš, existuje pojem elasticity vlastnického práva,“ připomíná ještě Benda. Elasticita vlastnického práva podle něj zahrnuje všechno, co zákony země dovolí při nakládání s majetkem. Když pominou důsledky veřejnoprávního omezení, vlastnické právo se podle Bendy jen rozšíří. Na samo vlastnictví to ale prý vliv nemá.