Většina bývalých politických vězňů si stěžuje, že minulý režim nahradil diktát konzumu, v němž tehdejší rudé kádry jen pozměnily návyky, a z ideologů se stali manažeři. Je to opravdu tak zlé?
Nemyslím, že by bývalí političtí vězni byli tak povrchní. Léta pracovali jako otroci proto, že komunistický systém zrušil instituci soukromého vlastnictví, vládu zákona, respektive právní stát, a v podstatě si s civilizačním propadem, který nastal, nevěděl rady. Ten takzvaný diktát konzumu je jen druh uměle nabuzené mentality Klondiku, kdy tvorba hodnot v tuzemsku je blokovaná soustavným plundrováním posledních zbytků národních aktiv, nestydatým podváděním, předražováním a vyváděním posledních zbytků zdrojů do zahraničí.
Je to opravdu zlé, ale každé zlo je k něčemu dobré. Kdysi centrálně-direktivně provozované ničení práce mnoha předchozích generací bylo nahrazeno decentralizovaným způsobem téhož. Nové výroby, čisté fasády, cestování a podobná plus jsou impozantní, ale vše jde na účet sotva splatitelných dluhů. Takže pravý stav a nutnost realitu chápat důsledně a v jejích počátcích dostihnou každou soudnou rodinu a každého jednotlivce. Teprve nyní lidé začínají uvažovat politicko-ekonomicky, ale stále jich není pro potřebnou změnu dost.
Do jaké míry ovládají bývalé režimní kádry levici i pravici?
Nemusí jít nutně o politické strany. Jako můžete ztratit podstatná data v počítači díky infiltraci nějakým virem, tak může být vážně narušena kvalita klíčové společenské oblasti, například vysokého školství. Počátkem května jeden z velkých týdeníků ilustroval tento problém na životě a díle vždy aktivní komunistky paní Vladimíry Dvořákové, která je předsedkyní akreditační komise.
Experti z Vysoké školy ekonomické se její práci věnovali v rozsáhlém materiálu a také práci akreditační komise, kam se dostala do čela díky jmenování Petrou Buzkovou, údajně na popud Jiřího Paroubka a zcela určitě navzdory protestům představitelů Rady vysokých škol, kteří ale ničeho dosáhli. Takových případů jsou na desítky a nic se neděje. Dotyční lidé obvykle mají pověst nadstranických veřejných činitelů, i když bývá známo, pro kterou stranu otevřeně či skrytě pracují.
Jak nahlížíte na hrozbu levicového diktátu v zemi?
Vaše rétorika je mi bytostně cizí. Hrozba, diktát? Příští rok to bude čtvrt století, kdy bylo zahájeno budování systémově, plošně pojatého rozkrádání a korumpování. Jakás takás glasnosť tu byla díky kvalitním novinářům, bývalým politickým vězňům, práci řady dobrých nakladatelství, zásluhou krajanů, církví, cestování a tak dále. Ale transformace? Potřebujeme vlastníky, kteří z nuly či mála vytváří hodnoty a nikoli záhadné majitele, kteří z hodnot tvoří málo, nulu či dluhy...
Co si myslíte o současném stavu bohumínského usnesení, při němž ČSSD odmítla spolupráci s KSČM?
ČSSD nastupuje do vlaku, který pomáhala rozjet. Strana, z níž byl vyloučen inženýr Rudolf Battěk, který si devět let ve vězení odpykával svou věrnost sociální demokracii, nemůže být brána příliš vážně. Nepochybně bude hledět přimknout se k nějakému tomu velkému dubisku, eventuelně ji zaplaví lidé středních ex-komunistických kádrů, respektive jejich potomků, kteří si ještě nepřišli na své.
Psali jsme:
Nechtěla byste nakonec něco vzkázat čtenářům ParlamentníchListů.cz?
Děkuji Vám, pane redaktore, za zájem, ale vše podstatné jsem vyjádřila slovy, perem a činy již v devadesátých letech. Přeji Vaší generaci – a samozřejmě těm nejmladším – hodně víry, naděje a úspěchů v hledání pravdy. Kulturně-politické kořeny dnešního stavu sahají hodně do minulosti. Má generace zažila očima svých šokovaných rodičů nebývalý rozvrat hospodářství, právního systému, kultury a tak dále. A přesto se našli vytrvalí jedinci, kteří na hledání pravdy o příčinách a východiscích dnešní situace nerezignovali. Nebudete to mít lehké, ale máte dnes zase o něco jasnější volbu. Obtížné soužití v duchu kulturně-politických tradic vlastní země a Západu anebo poklid hřbitova obětí Východu.
Alena Hromádková
Narodila se v rodině právníka. Po maturitě studovala na Vysoké škole ekonomické v Praze a pokračovala v oboru sociologie vzdělávání. V roce 1977 podepsala Chartu 77. V osmdesátých letech organizovala samizdatové aktivity a semináře v oblasti politické filosofie s cílem navázat na tradice právního státu. Je specialistkou na otázky modernizace a expanze vysokoškolských systémů. V roce 1994 patřila k zakladatelům DEU. Zde získala další rozsáhlé praktické a politické zkušenosti. Hodně publikovala a vyjadřovala se k chybám transformačního procesu v mnoha televizních a rozhlasových vystoupeních. Od roku 1992 působila na Univerzitě Karlově jako vysokoškolský učitel. Od roku 1999 je bez politické příslušnosti. Nyní si užívá zaslouženého důchodu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
