V čem je podle vás původ neutěšené situace Romů v Česku?
Musíme do historie. Co se stalo v Česku, je odlišné od toho, co se stalo ve skoro celém zbytku Evropy. Devadesát procent Romů v Evropě přežilo holocaust. Ale koncentrační tábor v Letech za druhé světové války je jiný příběh. Většina Romů v Česku holocaust nepřežila. Nedávno jsem o tom hovořil na univerzitě v Helsinkách a nikdo tomu moc nevěří. Nejhorším místem pro Romy za druhé světové války bylo opravdu Německo, Česko, Slovinsko, Chorvatsko. To není moje interpretace historie, to je věc, kterou mi řekli sami Romové v devatenácti zemích Evropy. Už jsem o této orální historii vydal tři knihy.
Nyní se protiromské nálady zase vyostřují na neúnosnou míru. Co vy na to?
Na internetu sleduji zprávy neziskových organizací, ale i reporty novinářů. Takže vím dobře o nynějších demonstracích a násilí v Česku, co se týká romské otázky.
Psali jsme:
No dobře, ale co si o tom myslíte?
Na protestech se kupodivu nyní podílí více lidí než dříve. Nicméně ubylo vražd. Mezi lety 1991 až 1995 jich bylo v Česku hrozně moc. V těchto letech se stalo okolo devětadvaceti vražd Romů a nikdo nebyl potrestán. To bylo zlé. Když s Čechy nyní rozmlouvám, zjišťuji, že pětadevadesát procent Romy nenávidí. Nikdo nechce rozumět tomu, proč píšu o Romech. Názor veřejnosti je, že Romové nestojí ani za zamyšlení. Češi se lépe chovají ke zvířatům než ke svým romským sousedům. A tento způsob vnímání v Česku vždy existoval. Nejsem tedy překvapen, že na místě koncentráku v Letech je nyní prasečák. V Evropě není země, kde mají horší přístup k Romům, než Česko. Možná pak ještě Slovinsko. No a Češi se Slovinci jsou velmi blízce příbuzné větve Slovanů. Pocházejí ze stejného genového základu. Bylo to za druhé světové války a je to i dnes.
Tuzemská vláda má radu pro záležitosti romské menšiny. Myslíte si, že takový orgán dokáže něco změnit?
Potřebovalo by to něco jako Marshallův plán, aby se začaly řešit problémy s Romy a změnil pohled Čechů na ně. Nicméně nyní je to problém Evropské unie, protože nenávist narůstá i v Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku a vlastně všude. Jde to ruku v ruce s ekonomickými krizemi. Cesta k nápravě bude dlouhá. Nicméně to je stejný problém, jako má USA s Mexičany a černochy. To se nevyřeší přes noc, takový problém je na generace. Navíc i úřady se k menšinám chovají přehlíživě. Muzeum holocaustu ve Washingtonu nemá oddělení o Romech, ale ani o genocidě Arménů či původních obyvatel Ameriky, indiánů.
Ve městě Soroca v Moldávii žijí velmi bohatí Romové, kteří se s těmi chudými moc nekmotří a představují jakousi ekonomickou šlechtu země. Tam problémy nejsou…
Podle mě je v Evropě sto padesát různých romských kmenů. Nemluví stejnou řečí, nemají stejné tradice, jinak se chovají a tak dále. Je třeba na ně takto pohlížet. Vždyť do Evropy přišli Romové z Indie po různých cestách. Třeba v Kosovu je živá legenda, že všichni Romové pocházejí z devíti bratrů otce kováře. Když jsem byl s příběhem v Indii, tak jsem se tam setkal se stejnou legendou. Bavil jsem se s tamními historiky, kteří říkali, ano, je to pět tisíc let stará historie. Podobných příběhů jsem v Indii našel spousty. Romové sem přicházeli nejen po různých cestách, ale i v různých dobách a navíc to byly, podle kast, docela rozlišné skupiny. Kováři, výrobci košů, pasáci ovcí, obchodníci a tak dále.
Senátor Tomio Okamura psal o budoucí vlasti Romů, jakémsi Romistánu. Jak se k tomu stavíte?
To je fata morgána. Nebudou chtít bydlet pohromadě, právě proto, že jde o velmi různé kmeny a rozlišné lidi. A když to budeme porovnávat s Izraelem, tak je třeba říci, že je neporovnatelně více Židů, kteří žijí mimo Izrael, než v něm.
Psali jsme:
Zpovídal jste tisíce Romů po Evropě. Jak oni nahlížejí na soužití s majoritní společností?
Hodně jsem se teď zajímal o Romy v Itálii. Žil jsem v jejich různých táborech. Před druhou světovou válkou měli Romové například v Itálii skvělou pověst. Byli velmi důležití v zemědělství. Obdělávali pole, pěstovali ovoce, starali se o zvířata a byli respektovaní. Potom, když se všichni pohnuli do měst, začaly problémy. Pro ostatní se stali parazity, kteří zneužívají sociální systém. Pak najednou vyrostly čtyři generace Romů bez práce. Všichni jim to předhazovali a šlo o velké stigma. To se stalo v mnoha evropských zemích. Před válkou měla v Česku většina z toho mála Romů, kteří přežili koncentrák v Letech, dům a ve vozech jezdili do vesnic prodávat věci, které doma přes zimu vyrobili. Dnes se drobného obchodu ujali Vietnamci, ale před válkou to byla práce Romů. Nicméně už v roce 1936 se psalo o tom, že by měli být Romové posláni do Afriky. Přitom byli dost pracovitou částí obyvatelstva. Pak ale byli nahnáni do koncentračního tábora řízeného Čechy, stali se z nich kriminálníci a s tímto stigmatem žijí dodnes. Za komunistického režimu se měli dobře, část z nich se stala doktory nebo právníky, protože se mohli vzdělávat. Když jsem se Romů, co přežili holocaust, v postkomunistických zemích Evropy ptal, jak jste žili před válkou, co se stalo během ní, jak se vám žilo za komunismu a jak se máte nyní, většina z nich odpověděla, že nejhůř je nyní a nejlépe se měli za komunismu.
Nicméně právě po změně režimu se romská strana dostala dokonce i do Parlamentu…
To si dokážu představit. Bylo to asi stejné, co dělají i majoritní politici pro své voliče. Tedy nic valného. Ale myslím si, že všichni Romové v Česku toho neukradli víc, než některý z vašich zkorumpovaných politiků.
Spisovatel Paul Polansky
Narodil se v roce 1942 v Mason City v USA, ale jeho předkové pocházejí z Česka. Od roku 1994 se začal zaměřovat na odhalení minulosti Let, romského vyhlazovacího tábora v Česku za druhé světové války. Nakladatelství G plus G, které dříve vlastnil Fedor Gál, vydalo česky kromě Bouře ještě jeho knihy Dvakrát tím samým – Básně o romském holocaustu, Tíživé mlčení a cyklus boxerských básní Toulavej pes. Nyní žije v Srbsku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
