Historik: Miliardy pro církve, to je křivda. Vrátíte majetek i sudeťákům?

21.03.2012 14:23

Na setkání nezávislých blogerů v minulém týdnu vysvětlil vedoucí semináře novověkých dějin Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze Jan Rychlík, jak tomu bylo v minulosti s majetkem církví. Jeho slova zazněla v souvislosti s kritikou rozhodnutí vlády vracet v restituci církvím miliardy. Podle něj není vůbec jasné, že nedojde k dalším křivdám.

Historik: Miliardy pro církve, to je křivda. Vrátíte majetek i sudeťákům?
Foto: Hans Štembera
Popisek: Pozemky a peníze církvi jako omluva státu za minulé křivdy

Připomněl, že v minulosti bylo především mnohem více majetkových institucí. A církevní majetek byl něčím, co by se dalo pojmenovat jako majetek nadační.

„Byl považován za majetek královské koruny. Je to majetek panovníka, který panovník svěřuje církvi k zabezpečení určitých funkcí. Dělalo se to tak, že se např. klášteru, který zabezpečoval špitál, dala jedna vesnice a výtěžek té vesnice sloužil k udržení onoho špitálu. Klášter nebyl úplným vlastníkem takového majetku, bez souhlasu donátora nemohl ten majetek převést na jinou osobu, mohl ho zatížit zástavním břemenem jen do té míry, aby byl schopen dluh splatit. Existoval dozor ze strany královské komory. Středověk také nerozlišoval mezi majetkem státu a panovníka, dnes by asi stěží mohl pan prezident dát dceru a půl republiky třeba synovi ruského prezidenta. Obdobným způsobem se chovali i ostatní donátoři, kteří svůj dar podmiňovali určitými podmínkami,“ řekl Jan Rychlík ParlamentnímListům.cz.

Dotkl se i tématu takzvané Modré Šance a toho, kdy byla kodifikována.

Připomněl proto v této souvislosti, že systém se utvářel nejprve na základě zvykového práva, občas byla donace potvrzována zvláštní listinou.

Když chtěl v minulosti nějaký řád prodat pole, musel souhlasit stát

„Některé právní aspekty majetkového práva byly kodifikovány např. Vladislavským zřízením zemským z roku 1500 nebo Obnoveným zřízením zemským z roku 1627 (pro Moravu 1628). To nás však nemusí až tak zajímat, protože pro moderní dobu je důležitá až doba panování Josefa II. Ten řadu klášterů zrušil, postátnil, zřídil Generální seminář pro výchovu kněží pod dohledem státu a zavedl také poměrně striktní kontrolu církevního majetku, který napříště mohl sloužit jenom k určitým cílům. Od doby Josefa II., ať už v rakouském císařství, nebo později po roce 1867 v Rakousku-Uhersku, a potom i v první Československé republice sice církevní instituce a organizace, jako např. biskupství či jednotlivé řády, resp. kláštery, byly i nadále vedeny v zemských deskách, resp. pozemkových knihách jako vlastníci příslušného majetku, ale příslušný státní úřad (podle hodnoty majetku to zpravidla bylo místodržitelství, nebo později zemský úřad a pro velké majetky příslušné ministerstvo) mělo nad ním dozor. Pokud tedy například chtěl nějaký řád prodat pole, musel si k tomu vyžádat státní souhlas. Stát dohlížel nad tím, aby nikdo církevní majetek nevýhodnými smlouvami či fiktivními převody někam nezašantročil či neznehodnotil (dnes bychom asi řekli“ „nevytuneloval“) a aby se jeho rozsah a hodnota zásadním způsobem nezmenšovaly, protože z uvedeného majetku se prakticky veškeré církevní instituce vydržovaly,“ pokračoval ve vysvětlování minulosti ve vztahu k současnosti během povídání s blogery historik Jan Rychlík.

Nedílnou součástí české historie je ale i fakt, že po císaři Josefu II. se změnila situace. A tak pokud například kanovník poutního kostela na Bílé hoře vykoupil kostel za své peníze a daroval je církvi, možná podléhalo takové vlastnictví státnímu dozoru. S tím však zcela jednoznačně historik nesouhlasí a upozorňuje na to, že věc nelze chápat tak jednoduše.

„Toto je dodnes nedořešeno – viz spor o Svatovítskou katedrálu. Ta byla ve středověku nepochybně chápána jako majetek panovníka, protože měla i státně politický význam, ale na druhé straně je nesporné, že tento sakrální objekt dal k užívání církvi. Kdo je tedy potom oprávněný vlastník? Můj názor je ten, že státnímu dozoru podléhal veškerý církevní majetek nacházející se na území státu,“ myslí si Jan Rychlík.

A poukazuje na další problém. Podle církevního práva tvoří totiž prý veškerý církevní majetek jeden celek, který patří katolické církvi jako právnické osobě. Biskupství, řády apod. jsou jen uživateli tohoto majetku, přičemž podle svého postavení v církevní hierarchii, významu anebo místních politických a hospodářských poměrech k němu mají určité dispoziční právo. Pokud tedy někdo například odkáže něco třeba broumovskému klášteru, vyvstává otázka, kdo je vlastně obdarovaný – zda broumovský klášter, nebo církev jako celek.

Problém, kterým se zabývaly od první republiky všechny režimy

Přitom otázky kolem majetků církve alespoň z pohledu pozemků neřeší česká vláda poprvé. Od vzniku první republiky v roce 1918 se ji snažily řešit prakticky všechny režimy.

„Po roce 1918 se na církevní pozemkový majetek, stejně jako na každý jiný vztahovaly zákony o pozemkové reformě, tedy především záborový zákon z 16. dubna 1919 a přídělový zákon z 30. ledna 1920. Podle prvního zákona stát zabíral pozemkový majetek patřící jednomu a témuž vlastníkovi nebo týmž spoluvlastníkům o výměře nad 150 ha orné půdy, či nad 250 ha jakékoliv půdy. Zábor neznamenal konfiskaci, znárodnění či vyvlastnění, protože původní majitel dostával za převzatou půdu finanční náhradu a kromě toho samotné převzetí půdy mohlo být i na několik let odloženo, pokud to místní poměry dovolovaly  -  především pokud nebyla v místě poptávka po půdě. Státem převzatá půda byla rozparcelována uchazečům z řad výkonných zemědělců a nabyvatel byl povinen ji zaplatit buď hned, nebo ve splátkách. Třeba říci, že při záboru církevního majetku postupoval stát benevolentně: především posuzoval každý církevní objekt odděleně a nikoliv veškerý církevní majetek jako celek, takže například každé biskupství si mohlo ponechat 150 ha, resp. 250 ha půdy a totéž platilo samozřejmě i pro církevní řády, kláštery atd. pokud byly v knihách zapsány jako vlastníci. Odklad záboru byl rovněž často využíván. Nakonec bylo rozhodnuto, že církevní majetek nebude až na výjimky parcelován a o jeho osudu a využití rozhodne smíšená komise složená ze zástupců státu a církve,“ pokračoval ve vysvětlování situace, jež je důležitá i pro posouzení současnosti, historik.

Vyjmutí církevní půdy z parcelace bylo čistě politickým rozhodnutím

A jak dodal, tato komise skutečně vznikla. Avšak problém majetku se do konce první republiky nepodařilo uspokojivě vyřešit. V praxi jednotlivé církevní instituce mohly na obstavené půdě i nadále hospodařit, musely pouze platit z této půdy tzv. hektarový příspěvek, což byla vlastně zvláštní pozemková daň. Nutno říci, že vynětí církevní půdy z parcelace bylo čistě politickým rozhodnutím, které vyplývalo z tehdejších složitých jednání s Vatikánem o normalizaci vztahů.  A tato jednání vyústila 20. ledna 1928 v podpis dohody o vzájemných vztazích. Po druhé světové válce se situace zásadně změnila. Na církevní půdu nacházející se ve správě státu se vztahoval zákon z 11. července 1947 o revizi pozemkové reformy, podle kterého se jednak měla rozparcelovat veškerá půda, která při první pozemkové reformě parcelaci unikla, a navíc bylo možné rozsah půdy ponechané původnímu vlastníkovi snížit na pouhých 50 ha. Zákon o revizi pozemkové reformy se ale v praxi uskutečnil jen v minimální míře, protože přišel únorový převrat. Zákonem z 21. března 1948 o nové pozemkové reformě bylo vlastnictví půdy omezeno na pouhých 50 ha, avšak vlastnické právo se vztahovalo jen na fyzické osoby, které na této půdě skutečně pracovaly. Zároveň byl novelizován i zákon o revizi pozemkové reformy schválený 11. července 1947, a to v tom smyslu, že pokud vlastník na půdě nehospodaří, podléhá převzetí a parcelaci veškerá jeho půda,“ konstatoval Jan Rychlík nezávislým blogerům.

Jeho slova pak pečlivě zaznamenaná představil v rozhovoru s ním web Outsidermedia.cz.

Podle slov Jana Rychlíka z toho vyplývá, že tím církev zřejmě přišla o veškerý pozemkový majetek, a to bez jakékoliv náhrady.

Církev s největší pravděpodobností dávno o majetek přišla. Nárok na náhradu je sporný

„Ta půda nakonec totiž zpravidla parcelována stejně nebyla, ale byla dána do užívání státním statkům, a od roku 1949 také vznikajícím jednotným zemědělským družstvům. 14. října 1949 pak schválilo Národní shromáždění dva zákony: zákon o zřízení Státního úřadu církevního (a o zabezpečení církví a náboženských společností státem. Druhý zákon - čistě teoreticky – měl církvím kompenzovat zabavený majetek, protože duchovní státem uznávaných církví měli být napříště zcela placeni ze státního rozpočtu. Nechme teď stranou, jak a v jaké míře, ale objev vyplácených platů určitě neodpovídal hodnotě zabaveného majetku, která byla mnohonásobně vyšší. Stát si ale na druhé straně prostřednictvím Státního úřadu církevního nárokoval právo naprostého dozoru nad veškerou činností všech církví,“ dodal Jan Rychlík.

A doplnil, že žádný duchovní nesměl vykonávat svou funkci bez písemného souhlasu státního orgánu, přičemž tuto funkci mohl vykonávat jen v místě, které bylo v tomto souhlasu jmenovitě uvedeno. Duchovní nesměli organizovat bez výslovného souhlasu státu sbírky, náboženské poutě či jiná shromáždění anebo výuku náboženství mimo školy, kde výuka musela být rovněž předem řádně ohlášena a povolena. Znamenalo to tedy ve skutečnosti poměrně zásadní omezení náboženských svobod. V rámci dalších znárodňovacích opatření pak církevní instituce ztratily tehdy i další nemovitý majetek. Zapomnělo se tedy na to?

V roce 1990 byl výčtem církvím a řádům stanovený majetek vrácený

„Po listopadu 1989 nebyl samozřejmě státní dozor nad církvemi politický únosný a myslitelný. Zákonem z 23. ledna 1990 byla zrušena státní kontrola církví, ale státní zabezpečení duchovních zůstalo. Protože ale nyní neexistovala státní kontrola, nebyly ani nastaveny žádné limity, např. pro počet duchovních, které stát zabezpečuje. Nikdo samozřejmě nemůže omezovat žádnou církev v tom, kolik bude mít duchovních, ale jejich zabezpečení je nyní pro stát problémem, protože stát má povinnost platit všechny duchovní. Za komunistů zde tento problém nebyl, protože existoval „numerus clausus“, tedy limity pro počet přijatých do semináře a počet udělených státních souhlasů pro kněží. Samozřejmě že od roku 1990 nastal ohromný nárůst v počtu duchovních. Zákonem z 19. července 1990 byl církevním řádům a kongregacím a olomouckému arcibiskupství vrácen výčtem stanovený majetek. Ostatní církevní pozemkový a jiný zemědělský majetek je podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku z 21. května 1991 dočasně blokován. Nikdo s ním tedy nesmí do přijetí zvláštního zákona nakládat. Zůstal tedy fakticky ve vlastnictví státu, případně obcí,“ upozorňuje dále historik.

A tak dnes Česko stojí před rozhodnutím: vrátit církvi její majetek a odříznout ji potom od státního rozpočtu, nebo nevracet nic a nadále financovat její provoz. Jasnou odpověď dají a zdá se, že již dali, politici, u kterých nelze než předpokládat, že dějinný průřez a okolnosti také znají. Podle Jana Rychlíka však jde bohužel jen o čistě politické rozhodnutí. A bude proto záležet na konsensu rozhodujících politických sil.

Na závěr pak Rychlík připomněl, že oficiální myšlenka církevní restituce je, že jde o částečné napravení křivd minulého režimu.

Napravení křivd? Bude se tedy vracet majetek i sudetským Němcům?

„Pokud budeme prosazovat, že „co bylo ukradeno, musí být vráceno“, tak pak musíme vrátit majetek sudetským Němcům. Konfiskace pozemkového majetku sudetských Němců se totiž opírala o dekret prezidenta republiky z 21. června 1945,  v němž se mimo jiné jasně říká: „S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy a zemědělské reformy majetek, jenž je ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost.“ Vynětí majetku z konfiskace bylo možné jen u osob německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnili boje za obnovení samostatnosti Československé republiky. Samotná loajalita vůči státu, ba dokonce ani věznění nacistickým režimem, stejně jako pouhé ponechání či vrácení československého občanství nebylo důvodem ke konfiskaci. Tento dekret je příkladem hrubé nespravedlnosti, přesto u nás nikdo neuvažuje o kompenzaci bývalým vlastníkům za tento zabavený majetek,“ uzavřel historik svůj náhled na složitost církevních restitucí srovnáním.

A vše shrnul slovy: „To, jestli církev měla či neměla nějaký majetek, je otázka názoru a právního pohledu, protože je možno najít argumenty pro i proti. Rozhodně nikdy nebyla takovým vlastníkem, jako třeba soukromá firma. Církev měla dispoziční právo k majetku do určité hodnoty. Je tu jistě i jiný pohled: církev byla vlastníkem, protože byla zapsána jako vlastník v zemských deskách, resp. v pozemkových knihách či později v katastru nemovitostí. Já jako historik mám ale na to ten názor, že u církve šlo o majetek svěřený, nikoliv plnohodnotně vlastněný.“

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Alena Hechtová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Přivedli jste to ke krachu!?“ Milion chvilek: Menší akce, kde bylo dusno. Mnozí se zapotili

10:33 „Přivedli jste to ke krachu!?“ Milion chvilek: Menší akce, kde bylo dusno. Mnozí se zapotili

REPORTÁŽ Třicet let od listopadu 1989 si připomněla i liberecká akce Milionu chvilek pro demokracii.…