Ivan Přikryl: Představy politiků a výsledná nicota

Politik vlastně netvrdí nic definitivně, ale představu má, vysloví ji, připustí, ale kdykoliv ji může opustit, neboť šlo jen o představu. Nebo říci „vždyť jsem to říkal“. Některé věci si však již ani nepředstavují, prostě je ignorují. Pokud politik něco ignoruje, je to buď velice značný a pro voliče složitý problém s negativními dopady anebo problém, kterému nerozumí a tak si jeho řešení ani představit nedokáže. Strčí hlavu do písku, ať si natluče někdo jiný.

A tak představy o bytové politice, o komplexu vztahů a vzájemných souvisejících opatření nutných jednak pro funkci trhu v této oblasti a sociálního záchranného polštáře pro ty, kteří nejsou schopni si na bytovém trhu z mnoha důvodů opatřit si přiměřené důstojné bydlení, nikdo neformuluje. Tedy nikdo z politiků levice či pravice.

Jinak je to v prostředí odborníků, kteří však klepají prakticky všude na zavřené dveře. Mohu dokázat, že tuto oblast ignorují prakticky všechny velké parlamentní strany. Nejinak je to s médii. Kromě reakce ČT24 na situaci domů v Přednádraží v Ostravě asi před měsícem a pár zmínek o drahém sociálním bydlení na Šluknovsku se média bydlení nevěnují. Vše je asi harmonické a v pohodě.

Opak je pravdou. Dlouhodobá ignorace sociálních aspektů bydlení přibližuje velký výbuch sociálních nepokojů, zoufalství zejména seniorů a silné otřesy.

Snad posledními ministry, kteří se touto oblastí skutečně zabývali, byli v roce 2004/5 Jiří Paroubek a jeho nástupce Radko Martínek. Ano, tehdy jsem jako jejich náměstek prosadil jednostrannou deregulaci nájemného a to mechanismem, který měl odblokovat nájemné a umožnit rozumný postupný přechod na nájemné bez regulace. Současně jsme také koncipovali onen sociální „polštář“, nikdo neměl vydávat na bydlení více než třetinu čistých rodinných příjmů. Mnozí politici, kteří si deregulaci nedokázali představit, ji dnes chápou jako nezbytnou.

Od té doby se mně zdá, že další ministři – Jiří Čunek a Kamil Jankovský – se této oblasti vůbec nevěnují, asi s omšelou a překonanou tézí, že vše již bylo učiněno poněkud zbytnělým Občanským kodexem Jiřího Pospíšila, který způsobí kolaps soukromého práva, advokacie a zejména soudnictví, což nastane až po 1. 1. 2014, a do té doby loňskou novelou občanského zákoníku zejména v části upravující nájemné. Ti asi ani žádnými představami netrpí.

A tak se dostáváme do situace, kdy úplná absence pravidel pro oblast tzv. sociálního bydlení bude čím dál více přibližovat sociální kolaps.

Ten bude mít dvojí tvář se společnou příčinou.

První tvář je v pravidlech pro sjednávání výše nájemného zejména ve velkých městech. Již poslední jednostranné zvýšení nájmu, kde algoritmus propočtu od roku 2005 nikdo nekorigoval, dosáhlo u rodin seniorů v Praze až 70% jejich měsíčních příjmů. Zatím je zdánlivý klid na trhu, cyklus sjednávání nájemného je však mnohými pronajímateli nastartován, jde o pětiměsíční období startované návrhem pronajímatele, reakci či mlčením nájemce (má na to lhůtu dva měsíce) a následnou žalobou pronajímatele u soudu (na to má tři měsíce) a soud výši nájemného určí s přihlédnutím k „nájemnému v místě obvyklém“. Odborníci často konstatují propastné rozdíly zjišťování výše ministerstvem pro místní rozvoj a soudními znalci, přičemž soud bude zvažovat jakékoliv argumenty sporných stran, neboť všechny údaje jsou pouze orientační, zákon algoritmus zjišťování ani maximální výši tohoto zvýšení nájemného neurčuje. Příspěvek na nájemné či pomoc v hmotné nouzi byla málem nedávno zrušena a je pravdou, že platná právní úprava v této oblasti je mizerná.

Druhá tvář je absence segmentu sociálního bydlení jako promyšleného systému. Na úvod dovolte příklad ze zahraničí, z Velké Británie:

Po transferu nájemních (obecních) bytů pod záminkou úspor do vlastnictví nájemců sice vznikl později model tzv. „bytových asociací“, ale i přes výstavbu cca 1,7 milionů bytů (za 20 let od vzniku modelu) je levných bytů málo. Vzniká tak pro společnost velice drahý model:

Nízké mzdy vedou k tomu, že většina lidi si není schopna zajistit bydlení vlastními silami. V Londýně spodních 25 % občanů vydělává v průměru asi £18,100 za rok. Přitom průměrný nájem odpovídajícího bydlení je již £14,415 za rok. Nájmy rostou a příjmy klesají. Stále více a více lidí má nárok na podporu bydlení. Vlastníci domů to vědí avšak je v jejich zájmu zvyšovat nájmy „co nejvíce“. Aplikují pravidla trhu do oblasti, kde nemají co dělat, do sociálního bydlení. Jakmile je zvyšování nájmů odděleno od možností lidí nájemné platit, výška nájmů není dána nabídkou a poptávkou na trhu, ale velikostí státního rozpočtu, resp. částkou vyčleněnou „na podporu bydlení“. Nájmy proto rostou podstatně rychleji než výdělky. Kdo tedy drahé nájmy platí, to nejsou nájemníci, ale daňoví poplatníci.

Myslím, že tato situace je velice blízká poměrům vznikajícím v České republice. I zde v místech se sociálně slabými lidmi pronajímatelé nabídnou bydlení v různých ubytovnách, propočtou si, kolik může rodina získat na příspěvku v hmotné nouzi a podle toho stanoví nájemné. Takže „místně obvyklé nájemné“ je mnohdy až třikrát nižší, než nájemné sociálně slabých rodin placené státem.

Je to ale past. Zrušíte-li příspěvek v hmotné nouzi, vyžene to lidi do ulic. Bydlení jim nikdo neposkytne. Sedm umrzlých v posledních dnech je jen malé procento, co čeká, když se stovky ba tisíce lidí dostanou na ulici. Šířím poplašnou zprávu? Jsem přesvědčen, že si to „můžeme představit“.

Klíč je ve vytvoření modelu levnějšího bydlení, což nepřinese efekt ihned, ale možná eliminuje onu očekávanou krizi v bydlení pro sociálně slabé.

Chceme žít v tržní ekonomice, v kapitalismu a nechceme pochopit, že i oblast bydlení tomu musí odpovídat. Máme více než 8 % nezaměstnaných, ale další statisíce lidí s podprůměrnými příjmy. Zbytnělé vlastnické bydlení toto řešit nepomůže, družstevní bydlení s ekonomickým nájemným také již ne. Musíme tedy založit model nový. A protože jsme zmeškali 20 let a ignorovali jsme rady zahraničních odborníků, bude to pár let trvat. Ale ještě je čas. Už si politici „nic nepředstavujte“ ale rozhodněte.

Podle České společnosti pro rozvoj bydlení (ČSRB), která se tímto problémem zabývá a jíž mám tu čest předsedat, je třeba třech kroků:

Již existuje právní úprava sociálního družstva. Tím může být i sociální družstvo bytové, jehož úprava zajišťuje, aby byty takto vystavěné, možná i s pomocí státu (nebo fondů EU) trvale sloužily sociálnímu bydlení. Jde jen o to definovat míru pomoci veřejných prostředků. Ekonomické nájemné by bylo cca poloviční, než tržní.

Novou právní úpravou by pak měly být bytové asociace zakládané především obcemi (právě podle modelu, který vznikl před lety v Británii). Ta umožní výstavbu, aniž by se veřejný sektor zadlužoval, neboť má právní subjektivitu a úvěr splácí ona.

Oba modely mohou být financovány též z fondů EU, a protože budou zacílené na občany s přesně určenými příjmy, mohou čerpat veřejnou podporu, která nebude shledána jako nepovolená. Ovšem o tu si pro rozpočtové období 2014 až 2020 někdo „musí říci“. Dokáží si to ale naši politici „představit“?

Třetí krok, možná však bychom u něj měli začít, je úprava podmínek sociálních dávek na bydlení. Z jedné strany musí zabránit zneužívání, ale nesmí vyhnat lidi z domů. Současně ale musí být poměrně přísná, neboť kdo čeká podporu, musí dodržovat pravidla občanského soužití, dobré mravy, klid, pořádek a podobně.

ČSRB rozeslala mnohým politikům návrh a informaci, že uvedené modely dopracuje do podoby legislativního návrhu. Reakce byla prakticky nulová. A tak vítáme zájem serveru Vaše věc s očekáváním reakce jeho čtenářů. Dokud je čas…

Publikováno se souhlasem vydavatele.