Zvládnout integraci do zdravé populace totiž vyžaduje mnoho fyzických i psychických sil, které každý nemá. A když je má, zdravá populace nemusí jeho snahu správně pochopit. Začlenění závisí  na stupni  postižení, schopnostech se  s ním vyrovnat, vzdělání, lokalitě a způsobu bydlení a hlavně na dobré péči a rodinném a sociálním zázemí. Čím méně schopností zůstalo člověku zachováno a čím více jej jeho postižení omezuje, tím je jeho situace horší a tím větší pomoc potřebuje.

V případech, kdy je zdravotní postižení viditelné by se dalo říci, že komunikace mezi těmito dvěma světy je jednodušší. Lidé se nebrání pomoci vozíčkáři nebo osobě s bílou holí.

V mnohem složitější situaci jsou ti, jejichž postižení není vidět. Své by to tom mohli vyprávět osoby se sluchovým postižením a ještě hůře jsou na tom duševně nemocní. Bohužel, díky civilizačním vlivům právě těchto oosb stále přibývá, avšak zdá se, že společnost není na tento nárůst stále připravena.

Problémem osob s duševním postižením je, že jsou fyzicky v pořádku, dokonce jsou schopni se o sebe postarat  a za určitých okolností vykonávat i další činnosti. Chování, které jejich onemocnění charakterizuje však ve zdravé populaci vzbuzuje rozpaky, obavy a další rozporuplné reakce, které zapřičiňují sociální izolaci.
 
Právě tyto projevy vyžadují ovšem specifické formy péče, zvýšený dohled, kontrolu a pomoc  zdravých lidí. Problémy duševně nemocných lidí by vyřešil dostatek denních center, bytů s chráněným bydlením, větší počet osobních asistentů  nebo neziskových subjektů, které by o ně pečovaly a pomáhaly jim jejich onemocnění zvládnout. Tyto podmínky však u nás chybí a proto velká část těchto lidí často zbytečně končí v ústavních zařízeních.

Bohužel, ani ta nejsou uzpůsobena pro péči o takto nemocné. Rozdíl mezi člověkem s psychiatrickou diagnózou a duševně nemocným většinou zdravá populace směšuje. Jsou to však dva zcela odlišné světy a každý vyžaduje jiný typ péče.

Duševně nemocní, kteří se ocitnou na psychiatrické klinice strádají nedostatkem soukromí, specializované léčby a bohužel, často i chováním personálu. Jejich stav se zde tedy paradoxně zhoršuje a pacienti i lékaři se dostávají do bludného kruhu, ve kterém se pohybují i  rodiny pacientů, kteří spoléhají na to, že svého blízkého svěřili do té nejlepší péče a  stížnosti nemocných chápou jako průvodní jev nemoci.

Chybí speciálně vyškolený perosnál, chybí specializovaná zařízení, chybí informace o nemoci a způsobu péče. Zůstává jen pacient se svými specifickými projevy i potřebami, který stále čeká, že mu už konečně někdo začně naslouchat.