Článek čerpá z knihy "Co s doktorem" – od Vladimíra Vogeltanze. Ona kniha je již dnes legendou. Téma v ní je stále aktuální a  neztratilo na významu.

Lékař léčí nemocného člověka, je tedy „léčitel“. Dnešní doba ale stále více vyžaduje rozlišování mezi léčitelem s diplomem a léčitelem bez diplomu. A když bychom oslovili lékaře místo pane doktore pane léčiteli, bylo by to považováno za urážku.

Vždyť lékař musel tolik studovat, prožít mnoho hodin ve sbírání praxe, absolvovat přednášky, semináře a musí se neustále vzdělávat a držet krok s vědou, poznatky, novými metodami, akademickými názory a potom si někdo přijde a řekne pane léčiteli a srovnává jej s člověkem, který si pročetl příručku o zdraví a prohlašuje o sobě, že má vnímání a že ví nejlépe, co nemocný člověk potřebuje.

 Pokud člověk onemocní, jeho první cesta vede k lékaři. Má nemoc a očekává, že jej vyléčí, a zcela automaticky také očekává, že dostane lék. A svůj lék také dostane, pojišťovna jej zaplatí. Má mít důvod být spokojen. Naplnila se rovnice. Nemoc – lékař – lék - zdraví.

Jenže ono se ukáže, že to poslední se nedostavuje, navzdory perfektnímu léku a vysokému vzdělání lékaře. Nemoc trvá stále a dokonce se zhoršuje. Nemocný člověk hledá dál. Navštíví ještě více vzdělaného lékaře a ještě lépe technicky vybavené pracoviště a očekává ještě vyšší péči, lékařský zákrok a lepší lék. To se mu dostane, pojišťovna zaplatí. Horší nemoc - odbornější lékař - kvalitnější zařízení, kvalitnější lék - zdraví.

Skutečně se nemoc zastaví, zmírní, ale zdraví to není, stav nemoci pokračuje dále, přechází do chronického stadia - a to v lékařské terminologii znamená - do nevyléčitelného stadia.

Jak to, že ona rovnice „nemoc - lékař – lék - zdraví“ nefunguje? A tak se nemocný člověk odhodlá navštívit léčitele bez diplomu. A ten mu kromě svého působení naznačí, že si nemoc způsobil, proto se musí sám na procesu uzdravování velmi aktivně podílet. Lékař ani lék to za něj sám neudělá. A tato slova „obtěžují“, bolí..., rovnají se léku od Boha. Pokud jej nemocný člověk symbolicky přijme a zařídí se podle něho, pak teprve má léčení otevřenou cestu. Ať už bude pacientovi nápomocen lékař či léčitel.

Ve výše zmíněném článku se píše: „Teprve lékař, který nedá okamžitě lék, ale nabídne nejdříve zamyšlení, vyhledání a odstranění všech příčin, nabídne cvičení, dietu a podobně, případně i léčitele - takový lékař má skutečný zájem o nemocného. Tím, že mu nepomůže lékem, ale směruje ho ke změně způsobu života, může opravdu pomoci.

Je jen věcí svědomí každého lékaře, jak opravdově chce pomáhat druhým. Čím méně vcítění, tím více léků, přístrojů, vědy a techniky. Všechny ty drahé investice do léků, výzkumu, přístrojů, nemocnic a pojišťoven medicína potřebuje - ale už neříká pro koho. Mnohdy pro ty, které nechala dojít pod svou monopolní kontrolou do už jinak neřešitelné zdravotní situace, třeba v nepřímé snaze o vyléčení, ale z neznalosti skutečných příčin...“ Konec úryvku.

Lékař tedy musí být současně léčitelem a musí dokázat obrátit nemocnému způsob myšlení, které vedlo k jeho nemoci, a přimět ho k důležitým životním změnám, bez kterých skutečné léčení nenastane. Lékař, který to nedokáže a jen se spoléhá na své znalosti o nemoci a na svůj lék, není skutečný léčitel – uzdravovatel.