„Situace je stejná jako před dvaceti lety. Nikdo neřekne, že banky, co jsou dcery těch zahraničních, nás ovládají. Když přijde na změnu poměrů, budeme se muset podřídit, jinak dopadneme zle. Píšu o zdejší politice knihu, a když jsem jí dal nakladateli, žádal mě o škrty, abychom někomu nešlápli na kuří oko. Dotýkalo se to mocných lidí této země. Tak jsem to odmítl. Budu psát do šuplíku a pak se uvidí,“ sdělil ParlamentnímListům.cz tajemně Jiří Říha, jenž byl dost viditelným politikem po roce 1989 a pak se přiznal, proč se potřebuje krýt.
Tajná schůzka
Sešli jsme se v jeho bytě na okraji Prahy. Reportér ParlamentníchListů.cz tudíž zná jeho pravé jméno, adresu i vše další podstatné. Nechce být napadán po telefonu a mailu, ale přesto ví, že ho někteří z následujícího příběhu stejně poznají a to i ti, kterým šlápl na kuří oko. Ale nejdřív k jeho současným názorům. „Prezidentské volby proběhly tak, jak jsem předpokládal a z nutného zla bylo zvoleno to nejmenší,“ podotkl s tím, že Zemana nemá rád, neb se nad druhé intelektuálně vyvyšuje a Schwarzenberga také ne, protože v dějinné roli Václava Havla není až tolik pravdy, kolik se jí přisuzuje.
„Jsme národ s obrovskou euforií při společenských změnách. V roce 1918 naši otcové a dědové vyšli do ulic a křičeli: Nazdar. Pak to šlo všechno jinou cestou a nadšení se zdeformovalo. Dějiny se opakují. Začátek v roce 1989 byl inspirující a dobrý. Už kolem mě moc přátel nezbylo, jsou všichni mrtví. Snad v mladé generaci vývoj zanechal vizi, kterou jsme měli my. Vizi přání a výzev. Cesta byla nastoupena a byla nekonfliktní. Nikdo nechtěl nikoho likvidovat. Komunisti v roce 1948 chtěli na troskách starého stavět nové. Mám dojem, že se dnes děje něco podobného a někdy i ve zdokonalené podobě. Nejsem přítelem revolucí, ale postupné evoluce,“ doplnil.
Psali jsme:
Tato evoluce byla podle něj u nás zabržděna různými lidskými faktory. „Jedním je hrabivost lidí, co přicházejí do funkcí. Podívejte se na kuponovou privatizaci, kde lidská hrabivost způsobila strašné škody. Pak touha po moci. Angažovat se za každou cenu v resortech, aniž by měl člověk dosazen do funkce soudnost a popravdě řekl, že na ni nemá. To se děje při všech společensko – ekonomických změnách. Lidé zatlačení do kanálů a perzekuovaní, byť někdy právem, začnou z kanálů vylézat a hledat, kde by byla teplá židle,“ podotkl.
Jeho jasný životopis
Oficiální disent byl ten, který byl reprezentován osobnostmi perzekuovanými StB. Například Václav Havel, Bohumil Doležal, Emanuel Mandler a další. Posledně jmenovaný, je již po smrti, ale před rokem 1989 založil s ostatními Demokratickou iniciativu. Ta posílala některé výzvy tehdejšímu parlamentu k liberalizaci zdejších poměrů. „Já jsem pracoval na sekretariátu ústředního výboru Československé strany socialistické (ČSS) a zabýval se zahraničními styky. Byli jsme v rámci Národní fronty pod vedením KSČ. Byl to podvod, protože v poválečném košickém vládním programu byla Národní fronta specifikována jako sdružení všech politických stran a v preambuli bylo psáno, že se ty politické strany ve vedení Národní fronty budou střídat, což komunisté odmítli vzít na vědomí,“ vzpomněl.
Před rokem 1989 se setkal s Václavem Havlem a bylo to prý inspirující. „Mimo jiné řekl, že nemůže nic zprostředkovat a nijak se vyjádřit, protože je dlouho mimo současné struktury a nemá přehled o dění ve státě. To bylo v rozporu s tím, co proklamoval. Přislíbil nicméně, že nám umožní kontakt s Demokratickou iniciativou a s některými lidmi z disentu. Když se otevřel balkón v Melantrichu v roce 1989, tak se tam objevil asi až na druhý den. Vedli jsme ho tam sklepením. První den se tam jen křičelo a bylo nutné vše ozvučit. Stalo se,“ sdělil.
Při zásahu na Národní třídě, kam doprovázel syna, o něhož se dost bál, mu přerazili prst. „V podloubí, kde je upomínková deska, tak pod ní jsem ležel. Paradox je v tom, že tam přišel jeden rudý baret, a pomohl mi stát a ukázal, kudy mohu utéct. A to mě přimělo k aktivnější činnosti. Pokračoval jsem s tím, že jsme v Modřanech zorganizovali stávku v mnoha fabrikách. Nebylo to lehké, protože KSČ nadirigovalo do Prahy milice, které byly v těch závodech ubytované. Na tamním hřišti jsem měl řeč a nabádal lidi, aby se k sobě chovali dobře, protože stojíme všichni v jedné louži. Dnes je z ní Balaton,“ doplnil. Stal se starostou Prahy 12, což nebylo moc lehké, protože tam byla vysoká škola SNB a vedle na sídlišti žilo nespočet jejích absolventů, z nich řada byla v zastupitelstvu místního národního výboru.
Emigroval v roce 1992
Se stranou ČSS to šlo od deseti k pěti. „Teď už neexistuje a ani její pohrobci dlouho nevydrží. Do země se tehdy vrátila část členů, co odešli po roce 1948 do exilu. Bohužel léta nevnímali tuzemskou současnost a počínali si tak, že se strana začala štěpit na různé skupiny a podstatná část lidí odešla k sociálním demokratům i do jiných partají. Třeba Stanislav Křeček, Lubomír Zaorálek, Jiří Paroubek. Paroubka jsem bytostně nemiloval. Na vojně měl přezdívku jájínek. Protože u něj vždy převládalo vlastní já, pak dlouho nic a pak zase já. Když byl předsedou vlády, tak vystupoval podobným, byť trochu umírněným, způsobem. Byl furt stejný. Založil si pak LEV 21, ale nebude mít valný úspěch, protože za ním odešli straníci z ČSSD, avšak třetího řádu,“ zmínil.
Do Švýcarska odešel poté, co začala v roce 1992 jednání v brněnské vile Tugendhat o rozdělení Československa. „Říkal jsem si, že je to konečná. Už před rokem 1989 mi před barákem hlídkovali pánové z StB a pak na mě začali házet, že jsem s nimi spolupracoval. Jeden novinář to zveřejnil, já ho žaloval, byl odsouzen a dodnes mi má zaplatit sto tisíc korun, ale nyní dostal amnestii. Chtěl jsem klid. Vzal jsem syna a odjeli jsme. Pak jsem se vrátil, tady se zašil na chalupu, chodil se psem a místní mi říkali, jak to tady stojí za hovno,“ pokračoval.
Při návratu zdejším novinářům Sabině Slonkové a Jaroslavu Kmentovi poskytl informace a podklady o tajném kontu ODS ve Švýcarsku. Po zveřejnění viděl, jak tehdejší český premiér Václav Klaus mlátil deskami o stůl očividně rozladěn. Nutno dodat, že informace o švýcarském kontu ODS byla poprvé zveřejněna v roce 1997. Po rezignaci ministrů pak podal demisi i Václav Klaus. Existenci konta v bance Credit Suisse, které mohlo sloužit k nelegálnímu financování ODS, potvrdilo Švýcarské státní zastupitelství v roce 2000. Pod pseudonymem Jiří Říha přispíval ve Švýcarsku často do časopisu Polygon. Dnes tvrdí, že jediné, s čím s Václavem Klausem souhlasí, je euroskepticismus, ale jeho amnestie je hrůzostrašná, protože zloději se smějí a oběti pláčou. Podle něj už, pokud nastupující generace chytrých lidí nenajde řešení, z ekonomické nadvlády jiných zemí Čechům není pomoci.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
