Pane Kellere, koukejte. Elitní ekonom píše o otroctví chudých a nadvládě bohatých

Oba se sice shodují, že vznikne skupina lidí, kteří obtížně hledají práci a postupně propadají beznaději, ale řešení vidí každý jinde. „Moderní sociální stát jim nepomůže. On je totiž příčinou jejich nepříznivé situace. Nikoli řešením,“ řekl ParlamentnímListům.cz ekonom Pavel Kohout.

Ztotožňujete se s myšlenkou levicového sociologa Jana Kellera, že kapitalismus se vyvíjí směrem, který by měl vyvolávat obavy? Dokonce uvedl, že radikálním omezením veřejného sektoru hrozí i případný návrat k feudalismu.

Kapitalismus se skutečně vyvíjí nesprávným směrem, ale z důvodů přesně opačných, než jaké si vymýšlí Keller. Tvrdí cosi o omezování veřejného sektoru. Ale naprostý opak je pravdou: veřejný sektor je tak mocný jako nikdy předtím.

Podíl veřejného sektoru na ekonomice tzv. vyspělých zemí rostl již od začátku 60. let až do 90. let. Pak se stabilizoval na vysoké úrovni.

Pár čísel. Daňové inkaso sedmnácti zemí eurozóny činilo v roce 1996 průměrně 39,7 procent hrubého domácího produktu. V předkrizovém roce 2007 to bylo 40,0 procent HDP. V roce 2010, kdy příjmy států byly postiženy hospodářskou recesí, to bylo „pouhých“ 38,9 procent HDP. O jakém „radikálním omezování veřejného sektoru“ se tady proboha bavíme?

Článek vyvolal i opětovnou reakci profesora Jana Kellera. Přinášíme ji ZDE

A to nemluvím o počtu zákonů a jejich složitosti. Když například francouzský zákoník práce má 3200 stran, kde zůstal ten nešťastný pomlouvaný kapitalismus?

Určitý typ feudalismu však vskutku hrozí. Občan se stává nevolníkem státu. Kapitalismus se tedy ubírá nebezpečnou cestou: je v ohrožení. Ohrožuje ho stát a jeho bujení.

Moravský sociolog také tvrdí, že se společnost rozdělí do tří vrstev. Na ty, kdo mají dost vlastních prostředků, na ty, kterým bude první skupina pomáhat za protislužby, a třetí skupina, která nemá co nabídnout a postupně se stane bezprávnou. Souhlasíte s takovým rozdělením?

Do jisté míry souhlasím. Vysvětlím, do jaké míry a proč.

Lidstvo se odjakživa dělilo na bohaté špičky, méně početné střední třídy a na masu chudých. Technický a ekonomický pokrok postupně zvedá životní úroveň chudých na snesitelnější hodnoty, ať už je měříme příjmem potravy, vybavením domácností nebo dostupností zdravotní péče. Samozřejmě, že ne všichni se mají dobře podle svých představ, ale tak tomu asi nebude nikdy.

Za normálních okolností, které ve vyspělých západních ekonomikách převládaly ještě kolem roku 1970, se ustaví rovnováha na trhu práce. Nezaměstnanost bude pouze tzv. frikční, tedy způsobená tím, že určité procento pracujících je zrovna krátkodobě v procesu přechodu do jiného zaměstnání. Jenomže během 70. let přestaly platit podmínky, které byly do té doby normální.

Západní Evropa hospodářsky robustně rostla zhruba do poloviny 70. let. Tedy do doby, než se začaly zběsile zvyšovat daně a vymýšlet tisíce stran zákonů, vyhlášek a dekretů regulujících podnikání, obchod a společnost.

Sedmdesátá léta byla érou největšího zvyšování daní v mírové době. Během doslova pár let (ve většině zemí 1973 až 1975) razantně vzrostly daně a odvody ze zaměstnaneckých příjmů. Šlo o éru budování sociálního státu v jeho dnešní podobě: vlády potřebovaly obrovské množství peněz na „sociálno“ a proto zvyšovaly daně. Ať už to bylo pověstné Švédsko, štědrá Francie, německá sociálně tržní ekonomika.

Výsledek se dostavil záhy a byl brutální. V hospodářství platí zákon nabídky a poptávky. Když něco zdražíte, poptávka poklesne. Když pracovní síla zdražila kvůli vyšším daním, poptávka přirozeně musela poklesnout. Co udělaly vlády? Namísto aby se chytly za nos a napravily omyl, udělaly další chybu. Politikové si řekli „dobrá, musíme podpořit podnikání, aby byla vyšší zaměstnanost – zavedeme zrychlené odpisy, abychom nemuseli snižovat daně.“

Takže zavedli zrychlené odpisy na stroje a zařízení, což vlastně byla dotace na tento výrobní faktor. Od té doby probíhá nahrazování práce kapitálem. Namísto drahé lidské práce se zavádí stroje a automaty, a to i v případech, kdy to nevede k lepší kvalitě a k vyšší produktivitě. Ale daňově to vychází příznivě.

Tak vznikla ona zmíněná třetí skupina ve společnosti: lidé, kteří nemají kvalifikaci a kteří obtížně hledají práci. Jsou závislí na sociálních dávkách a postupně propadají beznaději. Moderní sociální stát jim nepomůže. On je totiž příčinou jejich nepříznivé situace. Nikoli řešením.

Můžete říci svou představu budoucí společnosti?

Daňová zátěž by se měla zmírnit na úroveň západoněmeckého sociálního státu ze 60. let. Anebo na úroveň Švédska či Francie té doby, která mimochodem zhruba odpovídá dnešnímu Irsku. Nižší daňová zátěž práce přinese vyšší zaměstnanost a ušetří státu hodně na sociálních výdajích.

Na rozdíl od 60. let bych ovšem trval na zachování nynější otevřenosti ekonomik. Tedy žádný návrat ke starým clům ani k jiným obchodním bariérám. Jednou z věcí, které Evropa od té doby udělala správně, je volný pohyb osob, zboží a kapitálu. Tyto nově získané svobody však ještě více zdůrazňují nepříznivou situaci zemí, které jsou zatíženy vysokými daněmi a vysokými administrativními náklady. Shodou historických okolností jsou to většinou země Latinské Evropy: Španělsko, Portugalsko, Itálie, Francie, částečně Belgie.

Ideální společnost budoucnosti má otevřenou ekonomiku, svobodný trh a rozumné daně. Vlastní daňové sazby a vlastní zákony: musí být zachována svobodná soutěž i v této oblasti. Žádná centralizace vlády v Bruselu, žádné evropské ministerstvo financí, žádné další úřady, daně, armády byrokratů.

Každá ekonomika má mít svoji měnu, jejíž kurs se přizpůsobí okolnostem podle potřeb. Politický systém má systémově bránit politikům v nadměrném utrácení a je v této oblasti inspirován Švýcarskem. Ideální společnost samozřejmě musí mít i bohatou kulturu a vědu. Práce a peníze nejsou všechno.

Je to příliš, co bych si přál? Je to utopie, nesplnitelný sen? Nemyslím si to.

Jan Keller také varuje, že není dostatek pracovních příležitostí, protože od přelomu 70. a 80. let 20. století roste spolu s hrubým domácím produktem ekonomicky vyspělých zemí nárůst nezaměstnanosti. Ekonomika si vystačí s menším počtem lidí, což prý souvisí s tím, že firmy odcházejí do zemí s lacinou pracovní silou, i nahrazováním lidské práce stroji, bankomaty, internetem...

Začátkem 20. století většina Evropanů pracovala v zemědělství. S nástupem mechanizace podíl rolníků a farmářů poklesl na pár procent populace, přičemž produkce vzrostla. Kam se poděly ty desítky procent zemědělských dělníků, děveček a podomků? Jak to, že nejsou nezaměstnaní?

V období mechanizace zemědělství ještě pracovní trhy fungovaly víceméně normálně, takže lidé si našli práci v továrnách, v obchodech, úřadech a tak dále. Ekonomika si poradila sama se zásadní technickou revolucí.

Nyní průmysl prožívá podobnou revoluci a s ním i některé služby. Jenomže daně a špatné zákony brání vzniku nových pracovních míst. Zaměstnávat lidi je nejen drahé, ale v některých zemích i riskantní: co když přijdou horší časy a bude třeba propouštět, což zákon zakazuje? Každý soudný podnikatel se proto snaží přijímat tak málo lidí, jak to jen jde. Případně přesouvat výrobu do Číny, bohužel často na úkor kvality.

Nedostatek pracovních příležitostí je tedy uměle vyroben, byť nechtěně a s dobrými úmysly. Jde o vedlejší produkt onoho nabubřelého typu sociálního státu, který v západní Evropě funguje zhruba od poloviny 70. let.

Z internetových diskusí moravský sociolog usuzuje, že v lidech začínají narůstat a posilovat negativní rysy jejich osobnosti a charakterů. Ale tak se přece prezentuje jen určitá skupina nespokojených, zhrzených, je možné to takovým způsobem zobecňovat?

Ani se nedivím, že lidé jsou nespokojeni nebo dokonce rozhořčeni, mám-li zůstat u slušného slovníku. Práce se hledá těžko, protože je drahá. Člověk, který bere 15 tisíc čistého, ve skutečnosti zaplatí o 68 procent více. Zaměstnavatele stojí celkem 25 200 korun, když dáme dohromady všechny otevřené i skryté daně a odvody. A to jsem ještě nezačal mluvit o DPH a spotřebních daních, které dále ztenčí již jednou zdaněný příjem.

Sociální stát je zkrátka drahý. Je příliš drahý i tehdy, pokud se nekrade. A kdo ho platí? Náklady na sociální stát platí normální lidé – ať už v podobě daní nebo tím, že nemohou najít práci.

Pak se člověk dočte o masovém zneužívání sociálního systému. Anebo ještě hůře, o předražených státních zakázkách za miliardy. To rozčiluje i mě, a to si přitom nemohu stěžovat na špatnou sociální situaci.

Článek vyvolal i opětovnou reakci profesora Jana Kellera. Přinášíme ji ZDE

Domnívám se, že zloba nashromážděná v lidech nejrůznějších sociálních skupin by se měla projevit tak, že lidé ve volbách masově odmítnou politiky, kteří léta zneužívali systém pro svůj vlastní prospěch. To znamená téměř všechny parlamentní strany. Je třeba volit slušné lidi – a slušní lidé prostě z podstaty věci nebudou přítomni na kandidátních listinách současných velkých stran, ať už vládních nebo opozičních. Je třeba zbavit se strachu, že „můj hlas propadne“. Ať raději propadne, než aby připadl lumpům, kteří mě okrádají.

Ať raději v příštích volbách zvítězí nějaký český nekonformní Beppe Grillo než zdejší obdoby korupčníka Berlusconiho nebo „skvělého finančního odborníka“ Montiho, který dokáže jenom zvyšovat daně. Strach z tzv. populistů je nemístný. Populisté vládnou západní Evropě posledních zhruba čtyřicet let, České republice dvacet let – a podívejme, kam jsme to s nimi dopracovali.