Profesor Krejčí popsal, co může komunisty zničit

Jak si vysvětlujete tak rozdílné výsledky KSČM v krajských volbách a 1. kole senátních voleb z jedné strany a v 2. kole senátních voleb ze strany druhé?

Především je zde mytologický výklad výsledku krajských voleb a 1. kola voleb senátních. Velký úspěch komunistů byl založen na únavě z tzv. demokratických stran, tedy nejen vládní koalice, ale i z ČSSD. Pravicová vláda zatím nevymyslela jiný lék na ekonomickou stagnaci než úsporná opatření a rozebírání zbytku sociálního státu. K tomu přidala církevní restituce – a tím se odsoudila. Sociální demokracie pak přispěla svým podílem na centrální i krajské moci. V očích mnoha voličů si ukousla část viny za situaci v Česku, a to včetně korupčních skandálů. A tak komunisté zbyli jako jediná racionální volba pro toho, kdo chtěl vyvažovat současnou moc, nebo chtěl volbou vyjádřit protest. Úspěch KSČM se dostavil bez náročné kampaně.

Toto vysvětlení ale znamená, že by měl být zopakován týden poté. Což se nestalo.

Ale stalo. Emocionální výklady úspěchu komunistů, kterému propadla oficiózní média i většina politiků, jsou založeny na špatných propočtech. Kolik hlasů získali komunisté v krajských volbách? Podle zjednodušeného pohledu volila KSČM pětina voličů, konkrétně 20,4 %. Jenže jiný pohled říká, že to bylo pouze 7,2 % oprávněných voličů – stačí započítat i ty, kdo mají oprávnění hlasovat a k urnám nepřišli.

Tím samozřejmě nechci říci, že všichni, kteří nepřišli, mají být započítáváni jako antikomunisté. Jen chci říci, že se tzv. demokratické strany podepsaly na úspěchu komunistů nejen tím, že vláda razí nepopulární – a neúspěšný! – ekonomicko-sociální program, čímž nahání lidi komunistům. Zahání je i do volební pasivity. Přesněji řečeno, rozleptává vlastní voličskou základnu, zasévá do ní depresivní nálady.

To se ale vracíme k původní otázce: proč tedy taková změna přízně v 2. kole senátních voleb?

Znovu opakuji: žádná změna. Když se podíváte na výsledky obou kol senátorských voleb, první, co vás zarazí, jsou malé posuny v počtech hlasů pro kandidáty KSČM. Samozřejmě s výjimkami, jako byl souboj Daniely Filipové z ODS a Jiřího Dolejše za KSČM, který získal nadstranický nádech. Obecně lze říci, že KSČM měla konstantní množství voličů - samozřejmě s místními dílčími výkyvy nahoru, či dolů. Zdá se, že opět nefungovala solidarita uvnitř středolevého bloku. Nárůst hlasů pro sociální demokracii tam, kde nekandidovala proti KSČM, je povětšině – ne všude - spojen s pomocí od komunistů. Tuto podporu komunisté od sociálních demokratů nedostali. Hrála se klasická hra – všichni proti KSČM. Navíc, příliš velký úspěch středolevého bloku postavil často proti sobě kandidáty KSČM a ČSSD.

TÉMATA: Krajské volby a senátní volby

Několikrát jste naznačil, že úspěch KSČM je spojen nejen s chybami vládní koalice, ale i ČSSD. Co tím myslíte?

Bohumínské usnesení, které zakazuje koalici sociálních demokratů s komunisty na vládní úrovni, má za následek, že KSČM je jedinou parlamentní stranou, kterou nikdo nemůže vinit z podílu na ekonomické stagnaci a sociální diferenciaci. Sociální dediferenciaci, která je založena na ledasčem, jen ne na pracovních zásluhách. Lidé si přejí politiky s čistýma rukama. Přejí si je sice možná marně, ale zcela oprávněně.

Slavné Bohumínské usnesení je založeno dílem na hysterickém antikomunismu, dílem je pragmaticky propočteno – předpokládá, že vyřazením silného hráče na levici dá hráči v levém středu větší část mocenského koláče. Chvíli to tak fungovalo, než na lidi dopadly ne politické, ale sociální polistopadové změny. Kdyby autoři Bohumínského usnesení uměli číst evropskou politiku, viděli by, že komunisty ostrakismus posiluje, ničí je ale účast ve vládě. Tak to bylo s mohutnou jak italskou, tak i francouzskou komunistickou stranou. Nemožnost naplnit ve vládních křeslech radikální očekávání voličů téměř vymazala komunisty z politické scény. Na to by neměli zapomínat ani ti v KSČM, kdo se příliš těší na místa ve vládě.

Vy jste už dříve ParlamentnímListům.cz tvrdil, že rozhoduje středolevý blok! Změnil jste názor?

Středolevý blok má v Česku daleko více sociální potenciál, než politická realita. Je rozdělen mezi dvě politické strany, které zatím nenašly cestu ke vzájemně výhodné spolupráci. A nejen to – jejich vedení nedostatečně identifikuje reálné možnosti tohoto bloku.

Testem politické vyzrálosti středolevého bloku bude prezidentská volba. V současné době ČSSD kandiduje Jiřího Dienstbiera, kterého podle průzkumů podporuje jen o málo více než pětina voličů sociální demokracie. Komunisté zvažují vlastního kandidáta. Postaví-li jej, budou to vyhozené peníze, protože výsledkem bude zpochybnění síly této strany v důsledku porážky hned v prvním kole. Stejně jako v případě sociální demokracie. Přitom většina voličů ČSSD i KSČM, tedy alespoň podle dostupných průzkumů, podporuje stejného kandidáta – Miloše Zemana. Kdyby vedení zmíněných dvou stran pochopila význam prezidentských voleb i zájmy svých voličů, tyto strany by dokázaly Zemana podpořit a středolevý blok by jistě zvítězil. Nedokáží-li to, zvítězí Jan Fischer, tedy kandidát „pravdoláskové“ pravice.

Zpět k našim volbám. Jaké důsledky by měla podle vás vyvodit z porážky pravice?

Krajské volby proběhly podle celostátních, nikoliv regionálních témat. Také v senátních volbách – přestože probíhaly v jednomandátových obvodech, kdy se předpokládá orientace na osobnostní rysy kandidáta - většina voličů brala ohled na stranické barvy. I média tak postupovala. Přitom televizní ignorantství v případě úspěchu nezavislých kandidátů, jako tomu bylo v případě prezidenta Agrární komory Jana Veleby, hraničilo s embargem.

Je ale nutné dodat, že například úspěch Jiřího Čunka má nadstranické rysy a je spojen s očekáváním osobních postojů. Na druhé straně však osobnosti hrají výrazný vliv i na kandidátkách v systému poměrného zastoupení. To dokázal František Čuba v krajských volbách, kdy přinesl preference nejen sobě, ale dokázal za sebou úspěšně vytáhnout i úspěch kandidátky zemanovců.

Budu tedy konkrétnější. Způsobí volební porážka pravice pád vlády a předčasné volby?

To jsou dvě otázky. Především v Česku, obdobně jako tomu bylo na Slovensku před předčasnými volbami, probíhá sebedestrukce pravice. Jsou to převážně pravicoví politici a novináři, kdo rozebírají pravicový blok a pravicové strany. Toto sebevražedné chování je ale v Česku více kontrolovatelné, než bylo na Slovensku.

Úspěch levice, zvláště pak komunistů, pravděpodobně povede ke stmelení pravice. Volby do Poslanecké sněmovny mají v tuto chvíli předvídatelnou koncovku: jednoznačné vítězství levice. Navíc ve stranických pokladnách chybí peníze, což by v kampani zvýraznilo pozici medií. Zvláště by vzrostla závislost na tradičně manipulativní České televizi. To by se nemělo stranickým štábům příliš líbit.

Tedy politická stabilita? Zachování stávajícího stavu?

Nejpravděpodobnější, tedy nikoliv jediný, je racionální scénář. Ten bych kreslil jako zachování pravicové vlády s výměnou premiéra. Proč hned předčasné volby?