Poslankyně TOP 09 Helena Langšádlová schvaluje postup vlády, která v rámci boje proti ruské propagandě zřídí na Ministerstvu vnitra od příštího roku Centrum terorismu a hybridních hrozeb. Podle ní je nezbytné, aby Ministerstvo vnitra mělo přehled, z jakých serverů a jak tady kdo působí, jak ovlivňuje veřejné mínění, jaké informace se dostávají do našeho prostoru. Dáváte jí za pravdu?
Paní poslankyně patří k nejfanatičtějším představitelům pravdy a lásky obdobně jako lidovecký poslanec Ivan Gabal. Není se co divit, že oba patří k oblíbeným hostům zpravodajství a publicistiky veřejnoprávních médií. Mimochodem paní Langšádlová byla od 1. května do 1. června nejoblíbenějším hostem tvůrců pořadu Události, komentáře v České televizi. Byla tam totiž třikrát. Mediální popularita dokáže některé jedince zbavit zábran natolik, že tito zapomenou na své PR a stávají se sami sebou. V takových případech jsme svědky jakési transmutace ryzích demokratů na významné mediální exorcisty. Společným jmenovatelem takto postižených spasitelů je nenávist ke všem občanům, kteří nesdílejí jejich pokrokové vize. Proto je pochopitelné, že Helena Langšádlová jménem TOP 09 stejně jako Ivan Gabal jménem KDU ČSL a další mediální inkvizitoři napříč politickým spektrem považují za nezbytné, aby Ministerstvo vnitra mělo přehled, z jakých serverů a jak tady kdo působí, jak ovlivňuje veřejné mínění, jaké informace se dostávají do našeho prostoru.
Spatřujete něco neobvyklého na tom, že stát chce vědět, které subjekty ovlivňují veřejné mínění jeho obyvatelstva?
Každý stát, bez ohledu na své společenské uspořádání, prostřednictvím tajných služeb monitoruje svůj mediální prostor. Význačným opinion makerům věnuje podstatně větší pozornost než potencionálním teroristům. Není pochyb o tom, že zpravodajští profesionálové mají zmapované všechny významnější propagandisty včetně jejich mecenášů. Možná že před volbami pohodí chovancům ministra vnitra některé menší ryby, aby vykázali aspoň nějakou činnost.
Považujete tedy zřízení Centra a hybridních hrozeb na vnitru za zbytečnost?
Nejen za zbytečnost, nýbrž i za frašku, či trapnou proklamaci. Představitelé skutečně demokratického státu se svými funkčními demokratickými institucemi, které v praxi naplňují své ústavní poslání včetně navazujících zákonů, se nikdy nesníží k tomu, aby veřejně vyhrožovali svým občanům, že začnou cenzurovat, nebo dokonce likvidovat informační zdroje, které nejsou pro občany „vhodné.“
Psali jsme:
Které demokratické instituce podle Vás neplní svá poslání?
Na první pohled by se mohlo zdát, že své povinnosti neplní tajné služby v čele s BIS. Ty však patří ke světové špičce. Pokud tito profesionálové dosud nespecifikovali příslušné „trolly“, sotva se to povede nadšeným Chovancovým pravdoláskařským „lvíčatům“. Na druhé straně není pochyb o tom, že své poslání neplní veřejnoprávní média, tedy Česká tisková agentura, Česká televize a Český rozhlas. Tato národní média trvale ignorují ústavní právo veřejnosti na informace. Proto se není co divit, že veřejnost majoritně důvěřuje digitálním médiím. Na tom nic nezmění ani premiérovi poradci, či pravdoláskařští protiruští propagandisté.
Co tedy veřejnoprávním médiím vyčítáte především?
Právo občana na informace je jedním ze základních ústavních politických práv obsažených v Listině základních práv a svobod. Jeho široká realizace má přinášet ucelenou škálu informací a názorů. Ústava pregnantně zdůrazňuje právo fyzické osoby na účinnou orientaci v politickém životě natolik, aby se tato mohla kdykoliv politicky angažovat. Míra účinné orientace veřejnosti je však omezená prizmatem pravdoláskařů, kterým veřejnoprávní média veřejnosti transformují realitu. Informace ČTK, ČT a ČRo proto neportrétují komplexnost a pestrost života společnosti. Zmíněná média cíleně ignorují povinnost zprostředkování různorodých, tedy i veřejnoprávní optikou tzv. populistických či extrémistických názorů bez zavádějících nálepek a komentářů. Tuto významnou a neodmyslitelnou součást života společnosti veřejnoprávní média ignorují. A pokud toto tabu přece jen musí porušit, pak pouze s jednostranně „vysvětlujícími“ komentáři. Zmíněné povinnosti, respektive právo občanů na informace přitom zmiňují zákony o ČTK, České televizi i Českém rozhlase.
Ústava zakazuje jakoukoli cenzuru. K čemu pak máme mediální rady?
Privilegovaná skupina uctívačů pravdy a lásky cenzurovaná není. No a zbytek společnosti většinu členů mediálních rad jednoduše nezajímá. Vysílací rada i rady veřejnoprávních médií jsou sestaveny tak, aby zástupci pravdy a lásky měli většinu. Pak už je zaručeno, že hra na demokracii nevybočí z nastavených mantinelů.
A co soudy?
Podle veřejně dostupných informací Evropské komise, česká justice patří v rychlosti civilního řízení k evropskému nadprůměru. Nicméně, k pravomocnému rozsudku se dopracujete za dobu několika let. Soudy navíc ignorují skutečnost, že omluva, či uvedení informací na pravou míru s odstupem několika let je fraškou, která v mediální branži postrádá jakýkoli výchovný, či preventivní aspekt. Vydavatelé a novináři rozumí pouze finančnímu postihu, který však soudy zpravidla neakceptují. Žurnalisté sice šíří pohádky o tom, že největším selháním novináře je prohraný soud. Nicméně v případě, že se tak stane, jsou k sobě vzájemně stejně loajální, jako lékaři, kterým umřel pacient z jejich viny. Naprosto stejně postupují managementy a rady veřejnoprávních médií. Všichni veřejnosti tají informace o prohraných soudech stejně, jako tají porušování zákonů a svých interních předpisů. Pokud už nemají zbytí a pod tlakem veřejnosti musí připustit selhání svých pravdoláskařských hvězd, následuje jejich krátkodobé odstavení, avšak pouze do doby jejich přemístění na vyšší pozici.
Mgr. Helena Langšádlová
Čím si tento stav ve sdělovacích prostředcích vysvětlujete?
Prezident Miloš Zeman to charakterizoval trefně: Média jsou žumpou. Novinářská branže je totiž natolik svobodná, že připomíná džungli. Nedisponuje žádnými obecnými pravidly své činnosti. Pokud nějaký vydavatel či mediální instituce příjme nějaká pravidla, pak se jedná o pouhou proklamaci. Pravidly, eventuálně etickým kodexem, se nikdo neřídí, nikdo jejich naplňování nekontroluje, tudíž za jejich neplnění nenásleduje žádný postih. Kupříkladu fiktivní instituce nazvaná Syndikát novinářů ČR postrádá jakékoliv výkonné, etické či vzdělávací pravomoci. Je to pouze imaginární trafika pro členy jejího vedení, které však většina novinářů nevnímá, či nerespektuje. Důkazem je tzv. etický kodex syndikátu, který novináři považují za cár papírů. Jakékoliv rozhodnutí, či usnesení syndikátu nemá žádnou váhu, protože je nevymahatelné. Není se proto co divit, že novinářem se může stát doslova kdokoliv. Přitom drtivá většina novinářů není schopna krom triviálního ovlivňování veřejnosti, dělat nic jiného. Elitou mezi novináři by měli být absolventi příslušných vysokých škol.
Z toho užitého podmiňovacího způsobu soudím, že si to nemyslíte. Proč se tou žurnalistickou elitou nestávají?
Zpravidla jsou nepoužitelní už v den svých promocí, protože svět vnímají pouze a jen optikou svých pravdoláskařských přednášejících. Disponují však unikátním sebevědomím s absencí jakékoliv pokory, sebereflexe a především životních zkušeností. Odtrženi od reality vnímají veškeré „nesprávné“ názory „správně.“ Ani na okamžik nepochybují, že jsou apoštolové svobody, jejichž vyšším posláním je výchova tupců, za které během krátké praxe považují téměř všechny spoluobčany. Nezřídka i své nadřízené, kteří přirozeně a logicky korigují jejich jednosměrné vnímání světa, včetně jejich narcismu.
Nelze se pak divit, že tito buditelé spoluvytvářejí mediální obraz světa, jenž je skutečnosti více, či méně vzdálen. Novinářská obec je totiž mimořádně homogenní unifikovanou interpretativní komunitou. Tu výstižně charakterizoval americký literární a právní teoretik Stanley Eugene Fish. Podle něj, příslušníci interpretativních komunit, které sdílejí společné hodnoty, kladou si otázky, které společně považují za důležité, čímž nacházejí obdobné odpovědi, mají stejné interpretační strategie, jež nejsou ani univerzální, ani přirozené, nýbrž získané studiem, sdílením a případně jejich společným upravováním v rámci komunity.
V čem tedy vidíte největší problémy těch, co veřejnosti prostřednictvím médií zprostředkovávají informace?
Novináři jsou profesionálně deformovaní úměrně ideologické a názorové jednotě svých editorů, či šéfredaktorů, čest výjimkám v některých komerčních médiích. Vzhledem k absenci jakékoliv sebereflexe, novináři podléhají sebeobdivu. Jsou náchylní podléhat společným mýtům, klišé a dogmatům. Jako omylní sebestřední jedinci si vytvářejí personální šablony, vzájemně rozšiřují různá story, která navzájem opisují bez ohledu na fakta. Za relevantní a ověřený zdroj standardně považují kavárenské kecy svých kolegů. U soudů pak jejich advokáti plácají něco o novinářské nadsázce, či svobodě slova. Po prohraném soudu se Vám omluví a jedou ve stejné koleji, jakoby se nic nestalo. Nelze se proto divit, že česká veřejnost, jejíž mediální gramotnost vykazuje trvale rostoucí trend, už přestává považovat výstupy veřejnoprávních médií za relevantní.
Předpokládám, že všechny novináře nezatracujete. Nedávno jste pro ParlamentníListy.cz ocenil zpravodajství TV Prima. Platí to i poté co někteří politici navrhovali odebrat její vysílací licenci?
Samozřejmě. Zpravodajství Primy je trvale na vysoké profesionální úrovni a veřejnost to po zásluze oceňuje. Novinářům, kteří zveřejnili a dále recyklovali tzv. aféru kolem Primy, není co závidět. Jejich iniciativa svědčí o větší než malé neznalosti problematiky, či výpadku invence. Tu zřejmě postrádají i ryzí demokraté z řad politiků, kteří se zesměšnili svým požadavkem Primě odebrat vysílací licenci. Nicméně rád bych zdůraznil, že znám i skutečně nezávislé novináře, které považuji za profesionály.
Můžete je jmenovat?
Není jich málo, nicméně mezi laureáty Peroutkovy ceny bych je nehledal.
Tvrdíte, že veřejnost oceňuje zpravodajství Primy. Zaregistroval jste ale, že to Česká televize zpochybňuje?
To samozřejmě není nic překvapivého. Doby, kdy Česká televize nastavovala standardy a sebevědomě ocenila i pořady, či osobnosti svých komerčních mladších televizních sester, jsou nenávratně pryč. Od současného vedení ČT a většiny členů její rady veřejnost nemůže čekat nic jiného než virtuální realitu. Ta v produkci Kavčích hor už není doménou pouze zpravodajství a publicistiky, nýbrž i jejího PR. Tedy vylepšování vlastního mediálního obrazu za jakoukoliv cenu. To svědčí o tom, že vedení televize čím dál, tím více veřejností pohrdá stejně, jako třeba prouprchličtí politici.
Rada i vedení ČT však argumentují výsledky analýzy zpravodajství a publicistiky ČT, které využívají standardní metodiku, na rozdíl od praktik agentury Phoenix research on-line, podle níž má Prima nejdůvěryhodnější zpravodajství. S tím nesouhlasíte?
To jsou PR triky určené k dezorientaci veřejnosti a v neposlední řadě k posílení argumentace politiků pravdy a lásky, sněmovnou počínaje, evropským parlamentem konče. Tuto sofistikovanou manipulaci nejlépe charakterizuje příměr „Operace se podařila, pacient zemřel.“ Uspokojení televizních bossů i členů Rady ČT se totiž odvíjí od obsahových analýz zpravodajství a publicistiky, které pro Českou televizi od roku 2001 připravuje společnost InnoVatio. Ta se pochopitelně snaží naplnit veškeré požadavky solventního zadavatele dle jeho kritérií, která jsou však mnohdy v diametrálním rozporu se zájmem většiny veřejnosti. Veřejný zájem totiž management ČT specifikuje zásadně prizmatem pravdoláskařů, tedy společenské minority. To v praxi znamená, že kupříkladu analýza pořadu Události komentáře bude za první pololetí letošního roku hodnotit přehršle různých parametrů, z nichž vyjdou tvůrci včetně moderátorů pořadu jako naprosto nestranní profesionálové. Přitom i naprostému laikovi je zřejmé, že ani trio špičkových moderátorů, nedokáže zakrýt jednostrannou orientaci dramaturgie, editorů a ostatních tvůrců relace, která kape z obrazovky.
Jak se to hodnotiteli může podařit?
Zpracovatel analýzy totiž dokáže exaktně doložit a odůvodnit veškeré detaily, nicméně z analýzy nevyplyne žádný důkaz o porušování Kodexu ČT, jenž v bodě 6.5. nařizuje, že „moderátoři diskusních pořadů ČT jsou povinni zachovávat nestrannost. Divák by neměl z jejich vystupování v pořadu poznat, jaký k diskutovanému problému nebo diskutujícím zaujímají postoj.“ Přitom realita kupříkladu v kategorii uprchlické krize je většině diváků zřejmá. Vyplývá z jednostranné názorové orientace dramaturgie, editorů, či ostatních tvůrců pořadu. Ani v neruském zahraničí vyškolení moderátoři nedokáží kompenzovat míru prouprchlického nadšení svých redakčních kolegů. Kupříkladu vítače uprchlíků televizní profesionálové zvou do vysílání nejraději v početní přesile ve srovnání s reprezentanty většiny populace, která odmítá přijímání poslů středověku. Nicméně globální analýzy InnoVatia tyto reálie rozmělní, tudíž nepotvrdí. Objednatel to jistě ocení.
Se svojí kritikou České televize se netajíte už patnáct let. Nicméně, co byste navrhoval v zájmu zlepšení dosavadního stavu?
Především nepochybuji o důvodnosti existence veřejnoprávních médií i do budoucna. Nicméně nová Poslanecká sněmovna by měla iniciovat jakousi všeobecnou diskusi na téma jejich transformace ze současných propagandistických nástrojů jedné názorové skupiny na média, která budou beze zbytku naplňovat právo všech občanů na ucelené informace bez propagandistických nálepek. Zjednodušeně řečeno svobodu pro všechny, nejen pro havloidy všech typů.
Věřím, že příští Poslanecká sněmovna nebude postupovat obdobně jako současní poslanci, kteří akceptují lobbistickou iniciativu pravdy a lásky, vtipně nazvanou Svobodu médiím. Ta se snaží do příštích parlamentních voleb, ještě více ovládnout Českou televizi, potažmo Český rozhlas, ve srovnání s dosavadním stavem. Věřím, že noví poslanci budou reprezentovat a prosazovat zájmy všech občanů, tedy, že k veřejné diskusi o nové podobě veřejnoprávních médií přizvou zástupce všech názorových skupin obyvatelstva.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
