Špatný pocit poslankyně ODS: Drábkův úřad nezajímají lidé, kterým má sloužit

Nezaměstnaní, zdravotně postižení, důchodci i další sociálně potřebné skupiny obyvatelstva hned tak nezapomenou na změny, jimiž prošel resort práce a sociálních věcí pod taktovkou ministra Jaromíra Drábka. Mnoha lidem z jeho úřadu chybí empatie k sociálně slabým nebo sociálně problémovým lidem, neumějí se vcítit do jejich situace. Vnímá to tak i členka sněmovního výboru pro sociální politiku a poslankyně ODS Lenka Kohoutová, jež se nesčetněkrát netajila výhradami ke krokům ministerstva řízeného zástupcem koaliční TOP 09.

Koncem června se začalo s rozesíláním sociálních karet, které dostanou všichni příjemci sociálních dávek s výjimkou důchodů a nemocenské. Jak zavedení sKaret hodnotíte a převažují podle Vás zavedením tohoto opatření pozitiva, nebo negativa?

Vidím jediné pozitivum, a to že na sociální kartu bude fixována výplata dávek hmotné nouze těm, kteří je zneužívají. Ale kontrola využívání dávek fungovat nebude, a to je špatně. Jako další problém vidím nutnost zřízení účtu u České spořitelny, pro mě je nemyslitelné aby stát nutil občany stát se klienty určitého komerčního subjektu. Zvláště pokud tento má absolutní nedostatek bezbariérových bankomatů. Bohužel i uzákoněnou výplatu dávek v hotovosti si zástupci Ministerstva práce a sociálních věcí vysvětlují po svém a hlavně mimo rámec uzavřených dohod, zvlášť když hrozí zvýšení poplatků u výplaty dávek pomocí složenky. Obávám se, že v tomto případě nastane otázka, zda není porušován zákon. Musíme se bavit o tom, jaká má být finanční role státu a jestli je možné, abychom místo nižšího poplatku, který teď platí stát, lidem vnucovali, že budou platit podle ceníku České spořitelny, což je vyjde výrazně dráž než Česká pošta.
Navíc tu jsou tisíce lidí, kteří nebudou nikdy přijímat peněžní prostředky jinak než poštovní poukázkou. Tak dostanou důchod starobní či invalidní a stát to platí. Když ale k invalidnímu důchodu berou příspěvek na péči, tak po nich někdo bude chtít zaplatit čtyřicet až padesát korun za poukázku.
Vysvětlení, že takový člověk má svého opatrovníka a může mu prostředky vyzvednout u bankomatu je zcestná. Kdo tohle říká, nemá základní znalost problematiky, protože člověk se zdravotním postižením není zbaven svéprávnosti, je jako každý jiný, má pouze handicap v určitých činnostech. My musíme zajistit co nejvýraznější zmenšení dopadu daného handicapu, a ne naopak.

Jedním z důsledků zavedení sKarty bude pro ty, co si na ni nechají zasílat dávky, to, že se nedostanou k celé částce, protože bankomat České spořitelny jim nevydá menší hotovost než dvoustovku. To nikomu nevadí, že lidé si tak budou moci vybrat méně, než kolik činí jim přiznaná dávka?

Další nedomyšlený bod. Není možné, aby člověku, kterému je určená částka kupříkladu 10 199 korun, nebylo těch 199 korun vyplaceno. To je jedna z dalších věcí, které kritizuji, domnívám se, že v žádném případě není možné, abychom lidem přiznanou dávku v celé výši nevyplatili. Možná si někteří politici neuvědomují, co pro nízkopříjmové skupiny 199 korun znamená. Jsem proto ráda, že jsme prosadili, aby byla sKarta pro posílání peněz dobrovolná a sloužila především jako identifikátor o pobírání dávek ze sociálního systému.

Může Vás jako člověka, který se dlouhodobě věnuje problematice zdravotně postižených a jejich uplatnění ve společnosti, nechat v klidu, že se zavedení sKaret více než kohokoli jiného dotkne právě jich?

Proto jsme chtěli zachovat to, aby si každý mohl vybrat, jaký příjem peněžních prostředků mu vyhovuje. Znovu připomínám případ zdravotně postiženého člověka. Invalidní důchod mu přijde složenkou a kvůli příspěvku na péči ho někdo nutí, aby dojel k nějakému bankomatu. Ten může mít vzdálený třeba třicet kilometrů, musí se tam nějak dopravit, zaplatit cestu, dostat se k hotovosti, kterou si stejně nevybere v plné výši. Pošta je prostě dostupnější řešení
Stát chce nařídit těmto lidem, aby si od nového roku vybírali příspěvky na péči z bankomatu, ale už neumí zajistit dostatečný počet bankomatů bezbariérových. Navíc je důležité vědět, že snížený bankomat neznamená bezbariérový. Bezbariérový je takový, který má i displej nakloněn pro sedícího, ne stojícího člověka, osoba na vozíku na běžný displej prostě nevidí. Nemáme dostatek bankomatů pro lidi se zrakovým postižením s možností diskrétních zón. Oni potřebují být s bankomatem v uzavřeném prostoru, protože bankomat je ovládán hlasem. Takhle bychom údaje doslova naservírovali podvodníkům.

Dalším kontroverzním projektem ministerstva práce a sociálních věcí je systém na kontrolu sociálních dávek, jehož patentovanou verzi si chtěl úřad pronajmout od IBM. Je pro vás lákavá představa, že jeho zavedením by se mohlo ušetřit až pět procent výdajů, což by v našich podmínkách znamenalo zhruba pět miliard korun?

Předně bych ráda řekla, že na MPSV je podobných projektů s mnoha otazníky bohužel spousta. Mne ministerstvo nikdy nepřesvědčilo, že na zmíněný systém existuje patent. Nepotřebujeme takový systém, ale změnu přístupu k posudkové službě obecně. To nenahradí žádný rádoby patentovaný systém nejmenované společnosti. Nám dlouhodobě nefunguje dobrý a spravedlivý systém posuzování lidí podle míry invalidity a míry závislosti, tedy stanovování výše příspěvku na péči. Osobní přístup a přímý kontakt nezajistí žádný program, ať s patentem nebo bez něho. Navíc je mi proti srsti představa, že za vyhození někoho ze systému bude jiný odměněn.
Pokud někomu sebereme invalidní důchod – bavíme se, že neprávem – tak většinou spadne do dlouhodobé nezaměstnanosti. Bude dlouhodobě nezaměstnaný a závislý na sociálních dávkách. Do problémů pak většinou padá celá rodina. To je velmi provázané. Proto bych byla velice opatrná k tomu, že systém člověka odněkud vyhodí. Dosud jsem neslyšela jediné porovnání toho, že když přijdeme o procento invalidních důchodů a příspěvků na péči, co to bude znamenat v dávkovém systému potřebnosti typu hmotná nouze a podobně. Počítá se pouze s úsporou v systému výplat důchodů a příspěvků na péči, k tomuto A není řečeno B, které jsem už zmínila.

Systém je evidentně založený na tom, aby upozornil na to, kde dávky sebrat, ale ani náhodou na tom, kde by se naopak měly přidat. Nemají jeho zastánci poněkud zúžené vidění světa jenom na úspory, zatímco lidi v nouzi za svými rozhodnutími nevidí?

Celé ministerstvo by vypadalo úplně jinak, kdyby lidé, kteří pracují ve vedení MPSV, měli určitý díl empatie k sociálně slabým nebo sociálně problémovým lidem. To, že budeme měnit systémy a dělat spoustu zakázek s otazníky jim nepomůže. Někdy mi přijde, že ministerstvo vůbec nezajímají lidé, kvůli nimž a pro které tenhle úřad funguje. Jestliže se nebudeme umět postarat dnes i v budoucnosti o sociálně potřebné, pokud se nebudeme starat o sociální problémy, pokud je budeme přehlížet nebo bagatelizovat, tak nás to za několik let vyjde mnohem dráž.
Za velmi důležitou považuji pomoc v oblasti vzdělávání, v přístupu k pracovnímu uplatnění, při výchově k osobní odpovědnosti za sebe a svoji rodinu, protože sociální dávky mají být jakousi pomocí v krizové situaci, ze které musíme lidem umět pomáhat se dostat, ne je utvrzovat v tom, že sociální dávka je jejich životním zajištěním.
Obecně si myslím, že mnohé dlužíme lidem se zdravotním postižením, tady je před námi ještě hodně práce. Potřebujeme stabilizovat financování sociálního systému, a ne každý rok prostě bez většího zjištění skutečné potřebnosti prostě rozdat balík peněz na sociální služby. Potřebujeme skutečně přijmout mezinárodní klasifikaci posuzování ICF, debatovat o reformě posudkové služby a například i o sociálním podnikání, sociálním bydlení nebo o dlouhodobé péči a ucelené rehabilitaci, ne se mazat s předraženými projekty k ničemu.

Ředitel Národní rady zdravotně postižených Václav Krása dlouhodobě brojí proti krokům ministra Drábka. Máte pro protestní akce, které takhle často neprobíhaly za žádného jiného šéfa resortu, pochopení?

Obecně nejsem příznivcem žádných nátlakových akcí, ať jsou to demonstrace kohokoli. Jsem velký vyznavač diskusí, jako velkého diskutéra mě znají i kolegové. Beru to tak, že pan Krása a Národní rada by měli více vyjednávat a méně být vidět na ulicích, protože si myslím, že problematice zdravotně postižených lidí tohle neprospívá. Národní radu ctím jako jednoho z mnoha vlivných lobbistů v této sféře, protože co jiného v tom pozitivním slova smyslu než lobbing je, když někdo chodí a říká: „Tenhle problém je tady, je zapotřebí ho řešit a já bych ho řešil takto.“ Stejně tak je připomínkovým místem, to znamená, že v legislativním procesu má velké slovo. Domnívám se, že na ulici se nic nevyřeší.

Půl roku už platí, že počínaje třetím měsícem přijde o podporu v nezaměstnanosti ten, kdo odmítne nabídku na veřejnou službu. Opozice to kritizovala s tím, že v ulicích uvidíme profesory s košťaty. Jaké máte na toto opatření ohlasy a je podle vás prospěšné?

O veřejné službě jsem vždy říkala, že se nepromítne hned, ale že se pozitiva i negativa ukáží do roka a do dne. Je to jakási práce za to, že člověk dostává sociální dávky a stát za něj platí pojištění. Kdyby fungovaly úřady práce tak, jak by měly, mohli bychom naplňovat literu zákona a veřejná služba by byla lépe a víc využívána. Hodně neziskových organizací o ni má zájem. Je zkreslené si myslet, že někdo nažene profesory ke košťatům. Je to však dobře uchopitelné téma ke kritice. Tohle zní v kritikách lépe než, že nefunguje mezinárodní klasifikace, tomu nikdo nerozumí, to je hůře vysvětlitelné.
Ubylo nám mnoho lidí, kteří byli registrováni na úřadech práce. Jestliže někdo nepotřebuje příspěvky v nezaměstnanosti a další sociální dávky, tak možná někde pracoval načerno. Možná mu registrace a dávky jen pomáhaly, že mu někdo platil zdravotní pojištění. Víme, jaké jsou problémy v příhraničních oblastech, kde lidé často jezdí načerno pracovat ven. Ale i jinde a s tím je zapotřebí něco udělat. Stejně tak si musí lidé uvědomit, že dávky nejsou zabezpečení nadlouho, ale jen dočasné, než si člověk najde práci. Veřejná služba je tu od toho, aby lidem pomohla k návratu na běžný pracovní trh.