„Mám," řekla pro ParlamentníListy.cz žena, které drnčí telefony od rána do večera a každý od ní něco potřebuje. „Je to můj život, a i když je to velmi náročné, už si to bez toho ani neumím představit. Někdy je to ale opravdu složité," svěřila se Eva Dvořáková.
Její sociální cítění je snad až extrémně vyvinuté. Chtěla by pomoci všem, což ale nejde. Před lety založila unikátní Azylový dům Rybka v Husinci na Prachaticku. Jde o jediné zařízení tohoto druhu v Česku, možná v Evropě. Ubytovává kompletní rodiny s dětmi.
Pracovat se musí
„U nás všichni musí pracovat, pokud nejsou na mateřské nebo nemají invalidní důchod. Musí se chovat slušně a dodržovat řád. Máme tam 50 lidí včetně malých dětí. Jsme neziskovka. Azylový dům funguje z toho, co klienti platí, něco přispívá stát. Ale musíme se starat sami. Řada lidí opovrhuje tím, když se řekne "azylák", ale my nejsme armáda spásy, kde se bezdomovcům dá polévka, oni se umyjí a jdou pryč," říká předsedkyně sdružení Rybka a ředitelka Azylového domu.
Podotýká, že do azylového domu se může dostat každý. Mladý, starý, bohatý i chudý. "Měli jsme tu pár takových: třeba ředitele jednoho státního zámku, který po rozvodu přišel o všechno. Dnes nám pořád píše, volá a říká, že kdyby tehdy nedostal tu šanci být u nás, skončil by pod mostem. Dnes je opět na vysokém místě a velmi se mu daří, jsem za to ráda," říká ParlamentnímListům.cz Dvořáková, která dojíždí několikrát týdně 100 kilometrů tam, i zpět do Husince.
Často se setkává s nepochopením, když shání pro "své lidi", jak klientům krásně říká, věci do domácnosti, věci do školy pro děti, peníze na provoz. Dělá i Dny otevřených dveří, aby každý viděl, jak azylový dům vypadá. Nechybí tam ani malá kaple, vlastní zahrada, herna, či malá "školka" pro děti klientů. Unikátní zařízení uchvátilo i některé politiky či známé osobnosti.
Politici jsou uchváceni
"Spolupráci s námi navázal dokonce i hrabě Deym z Bavorska, který jezdí do Čech na zámek, na kterém organizuje akce pro mládež. Každý, kdo k nám přijde, si myslí, že máme tým dvaceti lidí, ale my to děláme vlastně ve třech lidech, někdy jen já sama. Je i někdy velká zloba a závist mezi lidmi, někdy od lidí, od nichž by to člověk nečekal. Nebo od těch, kteří by pomáhat měli, mají to v popisu práce, ale jak z toho nic "nekápne", ani se nepohnou," přidává osobní zkušenosti žena, která si prošla před časem zhoubným onemocněním a jen díky práci s lidmi a pro lidi se z ní dostala.
Více o sociální politice najdete ZDE
„Strašně mne to drželo nad vodou a jsem upřímně hrdá na to, že jsme dokázali to, co jsme dokázali. Nespadáme ani pod obec, ani pod charitu. Jsme samostatní a soběstační, a když vidím některá kupříkladu "charitní" zařízení, která dostávají statisíce až miliony ročně a mají tam dvě tři maminky, ptám se, kam jdou ty peníze. My všechny peníze dáváme zpět do zařízení, potřeb, provozu a máme třetinové příjmy, než třeba azyláky zřízené církví, charitou a podobně," podotkla redakci velmi činorodá žena, kterou nad všemi strastmi prý drží víra v Boha.
Bůh je stále s ní
„Ten mne nikdy neopustil. I když jsem si i osobně prošla opravdu krušnými chvílemi, vždycky jsem věděla, že bude líp. Vždycky se stalo to, co jsem jakoby "slyšela" - neboj, bude líp," říká Eva Dvořáková.
Ta pomáhá ale i sociálně slabým rodinám i v Týně nad Vltavou a okolí, kde žije. Stará se o staré lidi, kteří nikoho nemají, nebo mají, ale vědí o nich jen v den, kdy berou důchod. Proto dvakrát v roce pořádá velká setkání lidí z domovů seniorů a domů s pečovatelskou službou. Akce se staly natolik oblíbené a populární, že se lidé, kteří na ně chodí či jezdí, vždy dopředu těší a ptají se, kdy zase budou. Peníze shání paní Dvořáková, jak se dá. Od sponzorů, z vlastních skromných zdrojů, pomáhá i město, nebo kraj.
"Je to ale neustálé chození a prošení. Někdy si připadám jak žebrák, přitom nechci nic pro sebe, ale pro lidi. Je mi líto každého, kdo je na dně. Někdy si to lidé zaviní sami, to ano, ale každý by měl dostat šanci. Každý může udělat chybu, nikdo nejsme bez chyb. Ale v dnešní době se na dno může dostat doktor, inženýr, podnikatel, nebo třeba i politik. Ti si to však málokdy uvědomují," podotýká Dvořáková.
Více informací z Jihočeského kraje ZDE
Může se naštěstí těšit z přízně některých politiků, kteří sice nezajišťují štědré dotace, ale pomohou dobrou radou, slovem, záštitou, někdy pomohou sehnat peníze pro děti, seniory, nemocné.
Zimola je charakter
"Velmi si vážím vstřícnosti hejtmana pana Jiřího Zimoly. Je to člověk, který mne přesvědčil o tom, že má dobré srdce a k lidem se chová moc hezky a dobře vím, že on sám to nemá příliš jednoduché. Nebo je to poslanec pan Jandák, senátor a starosta Tomáš Jirsa, či dnes náměstek ministra zdravotnictví, bývalý vícehejtman Vladimír Pavelka a pár dalších. Osobně nejsem v žádné straně a neberu lidi podle politické příslušnosti. Ale podle slušnosti, ochoty, přístupu k lidem a jejich chování," říká dále ParlamentnímListům.cz Eva Dvořáková, pro kterou pomoc bližním je vším.
„Teď jsem se třeba zadlužila, koupila statek, kde chci vybudovat denní stacionář pro seniory a postižené či osamělé. Už jsem se hned setkala se zlobou, závistí, nenávistí. Naštěstí mám kolem sebe dobré lidi. A díky nim vím, že to má smysl. Jen nechápu dnešní dobu. Když chce někdo miliony na fotbalové hřiště, jde to. Když chce někdo miliony na golf, jde to. Když chce někdo peníze na různé podivné projekty, jde to - ale jak jde o staré lidi, lidi bez domova, či týrané a utiskované, je vždy problém," dodává Dvořáková.
Volno nezná
Pro děti, které jsou ze sociálně slabších rodin, organizuje akce, jako Týden hraček a už teď zase shání peníze na další ročník předvánoční akce seniorů. "Pro mne vlastně volno neexistuje. Když mám den dva v měsíci, je to hodně. Ale nestěžuji si a dělám to moc ráda. A věřím, že třeba jednou, až budu skutečně potřebovat já pomoci, najde se někdo. Třeba taky ale ne, nějak nad tím ale nepřemýšlím."
-
Další autentické příběhy ČTĚTE ZDE
Více čtěte:
Máte-li podobné příběhy, obracejte se přímo na naši redakci, a to na e-mail Redakce@ParlamentniListy.cz
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radek Kraus
