Představa, že když lidé dostanou do ruky peníze, tak je zase vrátí do systému byla od počátku mylná. Vysoké zvýšení tzv. příspěvku pro bezmocnost pomohlo možná jen rezidenčním zařízením typů Ústavů sociální péče nebo Domovů pro seniory. Stálo by ovšem za to vyčíslit, o jakou částku klesy dotace do těchto zařízení. Vždyť dříve dostávala od klientů na péči finance v řádech stokorun a dnes se výše dávky počítá v tisících.
Mnohem složitější se ovšem s účinností zákona stala situace v terénu. Díky nově stanovenému přípěvku začaly terénní sociální služby skomírat na úbytě. Na základě změny výše příspěvku poklesly státní dotace, neboť, jak jsme již řekli, vznikl předpoklad, že peníze do systému potečou rovnou od klientů, kteří si služby budou objednávat. Ti však zvýšenou výši příspěvku pojali jako přilepšení k důchodu.
Jelikož zároveň nebyl nastaven dostatečně učinný systém kontrol využívání příspěvků, máme na jedné straně klienty, kteří by potřebovali mnohem vyšší příspěvek, aby byli schopni plnohodnotného života a na druhé straně osoby, které pobírají příspěvek a služby neobjednávají nebo objednávají jen minim.
Do první skupiny patří jednoznačně rodiny s dětmi s těžkým zdravotním postižením a lidé, kteří jsou schopni za pomoci terénních služeb a osobních asistentů při svém postižení pracovat nebo vyvíjet další aktivity. Patří sem i ti, kteří pečují dlouhodobě doma o těžce zdravotně postižené osoby.
Do druhé skupiny řadíme hlavně seniory, kteří již nezvládají všechny potřebné úkony tak, jak by bylo třeba, ale pomáhá jim rodina a oni sami se raději vzdají některých aktivit, než aby vydali měsíčně určitou částku za pečovatelskou službu. Raději spoří vnoučatům a finančně podporují rodiny svých dětí z peněz, které takto zbytečně vydává stát.
Terénní služby jsou pak kvůli nedostatku práce nuceny snižovat svou kapacitu, nemají dostatek prostředků na svůj provoz a mzdy a jejich řady opouští čím dál více kvalifikovaných pracovníků. Málokterá práce v tomto státě je totiž tak fyzicky a psychicky náročná a tak špatně placená jako práce terénní pečovatelky. Dokáže to ocenit jen ten, kdo se někdy staral dlohodobě o těžce nemocného člověka.
Pokud tedy tento stát chce šetřit a sahat do řad nemocných a zdravotně postižených lidí, měl by se zaměřit ne na plošné snižování dávek, ale na efektivní a účinný systém kontroly jejich využívání. To se týká třeba i příspěvku na provoz motorového vozidla pro rodinné příslušníky. Pokud by byl účinný kontrolní systém zaveden a fungoval tak, že by byly vypláceny dávky jen ve výši, která je skutečně potřebná, stát by ušetřil miliardy, které by se daly využít mnohem smysluplněji než dosud.
Jestliže někdo pobírá příspek na péči ve výši např. 4 000 Kč a na služby využívá 500 Kč nebo nic, jestliže vnuk pobírá příspěvek na provoz motorového vozidla a babička ani neví, jaké má auto a na druhé straně je dítě, jehož rodina pobírá prakticky stejnou výši příspěvků, v rodině jsou další děti, matka nemůže pracovat, dítě je třeba denně vozit do školy, na rehabilitaci, pobývat s ním v lázních a ke studiu na vyšším stupni školy je třeba mu najmout osobního asistenta, je zcela určitě někde chyba? Bude ji nová vláda v rámci úspor hledat?
Mnohem složitější se ovšem s účinností zákona stala situace v terénu. Díky nově stanovenému přípěvku začaly terénní sociální služby skomírat na úbytě. Na základě změny výše příspěvku poklesly státní dotace, neboť, jak jsme již řekli, vznikl předpoklad, že peníze do systému potečou rovnou od klientů, kteří si služby budou objednávat. Ti však zvýšenou výši příspěvku pojali jako přilepšení k důchodu.
Jelikož zároveň nebyl nastaven dostatečně učinný systém kontrol využívání příspěvků, máme na jedné straně klienty, kteří by potřebovali mnohem vyšší příspěvek, aby byli schopni plnohodnotného života a na druhé straně osoby, které pobírají příspěvek a služby neobjednávají nebo objednávají jen minim.
Do první skupiny patří jednoznačně rodiny s dětmi s těžkým zdravotním postižením a lidé, kteří jsou schopni za pomoci terénních služeb a osobních asistentů při svém postižení pracovat nebo vyvíjet další aktivity. Patří sem i ti, kteří pečují dlouhodobě doma o těžce zdravotně postižené osoby.
Do druhé skupiny řadíme hlavně seniory, kteří již nezvládají všechny potřebné úkony tak, jak by bylo třeba, ale pomáhá jim rodina a oni sami se raději vzdají některých aktivit, než aby vydali měsíčně určitou částku za pečovatelskou službu. Raději spoří vnoučatům a finančně podporují rodiny svých dětí z peněz, které takto zbytečně vydává stát.
Terénní služby jsou pak kvůli nedostatku práce nuceny snižovat svou kapacitu, nemají dostatek prostředků na svůj provoz a mzdy a jejich řady opouští čím dál více kvalifikovaných pracovníků. Málokterá práce v tomto státě je totiž tak fyzicky a psychicky náročná a tak špatně placená jako práce terénní pečovatelky. Dokáže to ocenit jen ten, kdo se někdy staral dlohodobě o těžce nemocného člověka.
Pokud tedy tento stát chce šetřit a sahat do řad nemocných a zdravotně postižených lidí, měl by se zaměřit ne na plošné snižování dávek, ale na efektivní a účinný systém kontroly jejich využívání. To se týká třeba i příspěvku na provoz motorového vozidla pro rodinné příslušníky. Pokud by byl účinný kontrolní systém zaveden a fungoval tak, že by byly vypláceny dávky jen ve výši, která je skutečně potřebná, stát by ušetřil miliardy, které by se daly využít mnohem smysluplněji než dosud.
Jestliže někdo pobírá příspek na péči ve výši např. 4 000 Kč a na služby využívá 500 Kč nebo nic, jestliže vnuk pobírá příspěvek na provoz motorového vozidla a babička ani neví, jaké má auto a na druhé straně je dítě, jehož rodina pobírá prakticky stejnou výši příspěvků, v rodině jsou další děti, matka nemůže pracovat, dítě je třeba denně vozit do školy, na rehabilitaci, pobývat s ním v lázních a ke studiu na vyšším stupni školy je třeba mu najmout osobního asistenta, je zcela určitě někde chyba? Bude ji nová vláda v rámci úspor hledat?
ml,foto:archiv
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Redakce
