S touto skutečností přibývá také problémů. Nejenže stále více lidí potřebuje naši pomoc, není schopno si zajistit základní životní potřeby, ale  stále méně lidí je schopno a ochotno se o seniory postarat. Někomu to neumožňuje pracovní vytížení, neboť jejich děti jsou většinou už také v předdůchodovém věku, někomu to neumožňuje vzdálenost, protože rodiny už dávno nežijí pohromadě tak, jako tomu bylo dřív.

Problémem je ale i to, že dnešní senioři vyrůstali v jiném společenském zřízení a jiných podmínkách a v těch současných, dravých a často bezohledných, nejsou  schopni se dobře orientovat. Stávají se tak snadným terčem nejen kriminality zvenčí, ale stále více narůstá i domácí násilí, kterému jsou tito lidé vystaveni.

Tento problém se stal natolik palčivým, že 15. červen byl vyhlášen jako Světový den proti násilí na seniorech. Problematika se totiž týká nejen našeho státu, ale stala se celosvětovým problémem.

Odhalit domácí násilí na seniorech je velmi obtížné, neboť staří lidé je tají ze studu  a strachu  a když už je odhaleno, málokdy dojde k nápravě, protože oběti odmítají podat na násilníka žalobu a svědčit proti němu u soudu.

I když ve společnosti přibývá stále více organizací, které se touto problematikou zabývají, cesta, jak tento nepříznivý fenomén odstranit zatím nebyla nalezena. Naopak, zdá se, že takových případů spíše přibývá, možná i proto, že se daří stále více jich odhalovat.

A co může udělat každý z nás? Všímat si svého okolí, registrovat nezvyklé chování nebo vzhled starých sousedů nebo známých, nebát se na situaci upozornit, lékaře nebo úřady, ale hlavně, chovat se k seniorům s úctou a ohledy, jaké si za své celoživotní zkušenosti a práci, kterou pro nás odvedli zaslouží. Dnes si to možná ještě neuvědomujeme, ale svým chováním jsme vzorem svým dětem a i my budeme jednou staří a tak, jak se dnes chováme my, se budou jednou chovat naše děti k nám.