„Vyrostla jsem v rodině člověka, komunisty. Říkám to proto, že to není dnes populární. Jako dítě jsem vnímala, že má být sociálně spravedlivá společnost. Moji rodiče, ačkoliv byli v KSČ, tak od konce padesátých let a na začátku šedesátých byli kritičtí k tomu, jak to fungovalo ve straně a strana ve společnosti. V roce 1968 lidé jako oni – a těch bylo mnoho – postupně získávali kritický náhled a nezbavili se toho, že má být společnost sociálně spravedlivá. Do toho přišel rok 1968, ten mě nadchl, bylo mi 17, dělala jsem střední školu a začala jsem se zajímat, co se děje okolo. Můj otec mne svým způsobem ovlivňoval celý život. My jsme velice diskutovali a byl to skutečný dialog. Byl také velmi dobrý pozorovatel společnosti a byl empatický. Jako dítě jsem byla docela knihomol, četla jsem všechno. Májovky, i trošku propagandistickou dětskou literaturu, prostě všechno možné a ve 12, třinácti letech jsem už četla literaturu pro dospělé. Hlavně klasiky 19. století. Třeba Dostojevský napsal úžasnou knihu – Zápisky z mrtvého domu. To hodně formovalo můj život,“ uvedla na začátku setkání bývalá ombudsmanka.
Vězení v sedmdesátkách už bylo jiné než v padesátých letech
„V roce 1968 byla společnost hodně nadšená a sjednocená. A do toho přišla okupace sovětskými a dalšími vojsky. V roce 1969 jsem začala studovat na vysoké škole filozofii, ještě jsem se dostala. Takzvaná normalizace neprobíhala ze dne na den, to se postupně utahovaly šrouby. Můj bratr se v roce 1971 už na vysokou školu nedostal. V tom roce mne zavřeli – a tím skončila jedna epizoda mého života a začala další. To vězení bylo samozřejmě jiné, než v padesátých letech. Dnes vím i zpětně, že tam bylo velké uvědomění nezákonností. Nebylo to nic příjemného, ale přece to mělo nějaká pravidla. Ta byla tvrdší, než jsou dnes ve věznicích, to určitě, ale nebylo to nic nevypočitatelného. Trochu mne to zatvrdilo a rozhodně nezpůsobilo, že bych si řekla, že už nebudu nic dělat. Protože jsem se považovala za nespravedlivě zavřenou, takže když jsem se vrátila z vězení, bylo mi jasné, že něco dělat budu, ale ještě jsem nevěděla co. V tomto směru bylo výborné setkání s mým budoucím manželem,“ konstatovala Anna Šabatová.
Psali jsme:
Líbily se vám letošní oslavy 17. listopadu?Anketa
„Narodila a vyrostla jsem v Brně, ale pak jsme se přestěhovali do Prahy, bydleli jsme v Anglické 8. Sledovala jsem i situaci v Brně, protože tam byl můj otec i bratr. Významnou osobností tam byl třeba Jiří Miller. Velmi charismatický byl tam také Mikuláš Vymětal, paní profesorka Komárková, která kolem sebe sdružovala lidi v takovém debatním kroužku. Pak se to vydalo, jmenovalo se to Božena Komárková a její hosté,“ vzpomínala dále ombudsmanka.
„V roce 1988 jsem se přidala ke skupině lidí, která studovala češtinu.“ Tam se organizovali podle Šabatové ti, kteří byli vyhozeni z vysokých škol, akademici a docenti, velice vzdělaní lidé. „Vytvořili kurz každý čtvrtek v baptistické modlitebně Na Homolce, v malé místnosti. Tam jsme měli čtyři hodiny za sebou čtyři přednášky a dokonce jsme psali i zkoušky. Bylo tam tak ke dvaceti studentů. Idea byla taková, že mladí, kteří nemají vzdělání a vydávají samizdaty, aby byli vzdělaní. Měli to sponzorované z univerzit v Cambridgi nebo Oxfordu. Zjistila jsem, jak mě to velmi těší a že to má určitou strukturu a systém.“
Fotogalerie: - Připomínka 17. listopadu
Osobnost a …
Líbil se vám projev prezidenta Pavla pronesený 28. října?Anketa
„V roce 1998 jsem dostala cenu za obranu lidských práv jako první Východoevropanka. Jak se dělá v OSN politika, tak potřebujete být zadobře s celým světem. Oni nevyznamenávali opozičníky z východní Evropy před změnami. Ono se to uděluje jednou za pět let. A když padlo rozdělení světa, tak to už bylo možné. Proč jsem to ale dostala já, nevím. Předsedkyně pro lidská práva, bývalá irská prezidentka uvedla, že vybírali ze 400 kandidátů. A škrtali a škrtali…“
OSN byla, je a bude
„Je OSN zkostnatělá, nefungující organizace?“ uvedla moderátorka akce.
„To se říká pořád, že by se měla reformovat. Když Jiří Dienstbier, tedy ne tenhle mladý, ale jeho tatínek, tak když skončil jako ministr zahraničních věcí Československa, tak byl expertem pro reformu OSN, ale k ničemu zásadnějšímu nedospěli a pak byl zvláštním zpravodajem pro Jugoslávii. Rada bezpečnosti, 5 stálých členů s právem veta by se muselo dobrovolně vzdát tohoto svého práva. OSN je jediná instituce, kde mají hlas všechny země – malé či velké, vyspělé nebo nevyspělé, západ, jih, ať to jakkoliv členíme.
„Já výrok paní ministryně (Černochové – pozn. autora) považuji za nevhodný, nekompetentní. Je to prostě realita, ve které žijeme…“
Psali jsme:
Ombudsman – chtěný i nechtěný
„O funkci ombudsmana se hovořilo, jestli ji vůbec potřebujeme. Byly tady pravicové vlády, a ty tento institut nechtěly. V roce 1998 vyhrála sociální demokracie, udělali velký kompromis s ODS, ale oni měli v programu, že ustaví ombudsmana, a tento program naplnili. Požádali mého manžela, aby jim napsal lidsko-právní kapitolu. To nebylo jen o ombudsmanovi, ale i o zmocněnci pro lidská práva. Když to vzniklo, můj muž byl poněkud nespokojen, že měl málo kompetencí. Já jsem to přijala a tyto řeči jsem neměla. V zásadě jsem se se zákonem ztotožnila, ale on byl na počátku napsán jinak, než je dnes. To je zajímavý proces, který neprobíhá jen u nás, ale všude kolem v Evropě. Že se ombudsmanské instituce, které jsou původně budovány, aby hlídaly správní složku státu a chránily slabšího občana či instituci. Chránit jej před výkonem státní správy, při necitlivé, nezákonné činnosti nebo při průtazích či nečinnosti. To je původní smysl ombudsmanské instituce. Postupně, jak Česká republika přijímala mezinárodní závazky z Rady Evropy nebo OSN, tak některé, nebo jejich část, požadovaly, aby se zřídil orgán nad místy, kde je omezena lidská svoboda. To bylo první rozšíření a jasně k lidským právům. To bylo v roce 2005. Další bylo na základě evropské směrnice dohledu nad vyhošťováním cizinců. My jsme nemohli zasahovat do toho, zda jsou nebo nejsou vyhoštěni, ale zda to vyhošťování probíhá civilizovaným způsobem. Jistě víte, že při vyhošťování někde někoho zabili, že udusili mladou ženu, kterou myslím v Belgii vyhošťovali, ona se velmi bránila a v tom zápasu ji udusili. A byli i jiné případy nebo nedůstojné zacházení, kdy třeba lidem dávali plenky a nechtěli, aby chodili na záchod,“ uvedla několik případů Anna Šabatová.
Práce byla fůra…
„My jsme požadovali po cizinecké policii, aby nám dali seznam všech lidí, kteří budou vyhošťováni a z něj jsme si vybrali deset případů za rok. Přijeli tam bez ohlášení naši lidé, kteří provázeli eskortu, sledovali, jestli ti lidé dostanou najíst a napít, zda se k nim chovají slušně, jestli jim povolí, aby mohli zavolat do jejich země původu, že přijedou. To je efektivní způsob.“
„My jsme hodně ‚hrábli‘ do sociálně právní ochrany. To bylo třeba to odebírání dětí. Hodně jsem toto konzultovala s kamarádkami z Charty, které dělaly na Západě – jedna ve Francii, druhá ve Švédsku. Jak tam ty věci fungují, že není možné, když je rodina chudá, aby tam přišli úředníci a řekli, že dětem bude lépe v ústavu a odvedli je,“ pokračovala dále bývalá ombudsmanka.
Dost bylo segregace, mladí Romové už jsou hrdí
„Dost jsem se také věnovala segregovanému vzdělávání romských dětí. Jak tito lidé byli vytlačováni na periferii, kde byli soustředěni v jedněch školách. V roce 2007 byl evropským soudem pro lidská práva přijat rozsudek, který řekl, že tato segregace je diskriminace. Dodnes to není uzavřeno, protože tak pak vždy nastane proces kontroly implementace rozsudku, a to není skončeno. My jsme si našli 12 škol, mluvili jsme s učiteli, jak se to tak stalo. A nyní prý ministerstvo školství už s tím něco bude dělat. Východisko jsou samosprávy. Vím o několika městech, která to zkusila a dopadlo to lépe než špatně. Například Krnov. Tam prostě romské děti rozdělili, v každé je jich troška. V Porubě také. A pak rovněž Sokolov. Vezměte si, že tato akce je už stará deset let! Je třeba přesvědčit samosprávu, protože se pak bouří rodiče. Teď už vyrůstá generace mladých Romů, kteří se za národnost nestydí, jsou na ni hrdi,“ ukončila svůj monolog Anna Šabatová.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
Nechtík
