„Domek jsem zdědila po babičce. Z úspor jsme ho celý zrekonstruovali a teď tohle. Během jedenácti let počtvrté. To není normální. Moje babička se tady narodila, vyrůstala. A když byly deště, měli vodu maximálně na dvorku, do obytné části se nikdy nedostala. My měli v bytě až půl metru vody. A kdo za to může? My?“ ptá se paní Ivana.
Pojištění sice jsou, ale buď by museli platit mnoho tisíc - až desítky tisíc ročně, nebo jim za stávající pojistku vyplatí pojišťovna po každé povodni vždy razantně méně. I přes protipovodňová opatření jsou mladí manželé z Táborska vždy zasaženi vodou. Už nemají sílu ani chuť něco opravovat. Jinam ale jít nemohou. Uvažují, že si na hypotéku pořídí byt, přesto, že mají jedno dítě a druhé je na cestě. A stávající domek se pokusí prodat.
Práce stále dokola
„Třeba by ho někdo koupil na rekreaci. Nebude třeba někomu vadit, že je to téměř v povodňovém pásmu. Zájemce jsme měli před čtyřmi lety dva. Tehdy jsme řekli – prodat to tady, nikdy! Dneska litujeme. Město se stará skvěle, jak může, všichni dělají, co mohou, ale stát by měl dělat víc. A pokud je voda v posledních letech tam, kde předtím nebyla, měl by od těch lidí ty nemovitosti odkoupit a srovnat to se zemí. Protože to bude jen horší a horší,“ říká mladá žena, matka dvou dětí.
Její manžel a švagr se už po čtvrté budou na domku dřít. Zvažují ale, že udělají to nejnutnější a výhledově si pořídí byt, aby měli klid. Nechtějí už dokolečka zažívat pocity strachu a bezmoci.
Psali jsme:
„Kdo to nezažil, neuvěří. Manžel má teď poměrně slušně velký plat, hypotéku mu dají, už jsme se na to ptali, takže nebudeme na nic čekat, dokud jsou nemovitosti dostupné a úroky nízko. Víme, kdo může za takové povodně, které nikdy nebyly. Stát, města, obce, že dovolí stavět v místech, kde se stavět nemá. Řeky a potoky dostaly prostě jinou trasu a každá výraznější stavba, třeba supermarket, firma, nebo zástavba rodinných domů, tam, kde by být neměly, udělá své. To nám tu řekli i vodohospodáři. Dříve se stavělo s rozumem, dneska za každou cenu. A už vůbec nechápeme, jak může někdo povolit novou výstavbu blízko potoků a řek. Náš domek stojí na svém místě přes sto let. Ale tehdy tady voda nebyla. Jen trochu na dvoře, za posledních padesát let se situace změnila a je to hrůza,“ dodává paní Ivana.
Mohou za to města a obce?
I další vyplavení, kteří situaci nezavinili, se diví, že města a obce povolují stavby různých domů a hyper a supermarketů v lokalitách, kde by se stavět nemělo. Pokud se například postaví nový objekt v místech, kde někdy voda byla, může třeba velkoprodejna či zástavba domů zcela změnit směr přívalové vlny, ať už za povodní nebo přívalových dešťů.
Fotogalerie: - Povodně 2013
Podle všeho neexistuje přísná kontrola toho, kde stavět ano a kde ne. „Jen si vezměte, že třeba Planá nad Lužnicí byla v roce 2002 zcela vyplavená, ta spodní část. A dneska je přímo u řeky, v místech, které byly zcela pod vodou, několik desítek nových domků. Koho tohle může napadnout? A který cvok si tam koupil dům za dva tři čtyři miliony? To jsou dobrodruzi nebo sebevrazi,“ diví se paní Ivana, která prý by dala neví co za to, kdyby nemusela v blízkosti vody bydlet. Někteří starostové namítají, že stavby super a hypermarketů a jiných objektů podléhají územnímu řízení a jiným předpisům a schvalování. Lidé ale říkají, že často se staví bez rozmyslu, a to někdy i takzvaná satelitní městečka, která změní nejen ráz krajiny, ale právě i situaci v povodí řek.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radek Kraus
