Premiér Andrej Babiš vyrazil do Francie na oslavy stého výročí konce první světové války. Vzal s sebou manželku Moniku, ale prý nějak nestíhají ty tolik opěvované „líbánky v Paříži“. Babiš tvrdí, že teď absolvuje asi tu vůbec nejnáročnější zahraniční cestu. Setkal se na ní mimo jiné i se 45. prezidentem USA Donaldem Trumpem.
„Čau lidi, zdravím z Paříže. Tak jsem představil Donaldu Trumpovi svoji Moniku. I když se teda trošku styděla? Americký prezident řekl, že Češi jsou ‚great people‘! Ptal se, jak se nám daří, tak jsem řekl, že jsme jedni z nejlepších v Evropě. Jak jste pochopili, líbánky v Paříži se teda nekonají. Jsem právě teď uprostřed asi nejnáročnější zahraniční cesty, kterou jsem dosud jako premiér absolvoval. I moje paní má nabitý program. Jedeme nonstop od soboty ráno a bude to trvat až do úterý. Francie, Itálie, Dánsko a u toho setkávání s evropskými politiky i významnými osobnostmi z byznysu,“ pochlubil se na sociální síti Facebook ve své tradičním „nedělním provolání k voličům.
Prozradil mimo jiné, že v Praze našel nové místo pro špičkový umělecký svatostánek pro novou galerii. Bude prý stát vedle vlakového nádraží v Dejvicích. Jedním dechem vyčetl úředníkům Českých drah a Správě železniční a dopravní cesty, že místo na novou galerii skoro „zašantročili“ a vláda to teď musí řešit. Je třeba připomenout, že ministrem dopravy je Dan Ťok z hnutí ANO.
Pak se znovu vrátil ke své zahraniční cestě.
„Prezident Macron nás představil své sympatické ženě Brigitte a chvilku jsme si povídali. Litovali jsme, že s ním nepřijela do Prahy. Můj přítel a lucemburský premiér Xavier Bettel nás zase představil Melanii Trumpové, je to velmi skromná a sympatická dáma. Pozdravili jsme prince Alberta II. Monackého, kterého znám z minula, jeho paní ještě nebyla v Praze a velmi ráda by se přijela podívat. Dál prezidenta Portugalska Marcela Rebela de Sousu a prezidenta Rakouska Alexandra Van der Bellena, kterého známe ze Salzburgu, gruzínského prezidenta Giorgiho Margvelašviliho, bulharského Rumena Radeva, islandského Guðniho Thorlaciuse Jóhannessona, estonskou prezidentku Kersti Kaljulaidovou. Představil jsem moji paní kanadskému premiérovi Justinu Trudeauovi, kterého znám ze zasedání NATO. Seznámili jsme se s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem a jeho paní. Povídali jsme si se šéfem NATO Jensem Stoltenbergem, šéfem OECD Angelem Gurríou, šéfkou MMF Christine Lagardeovou, viceprezidentem Indie Venkaiahem Naiduem, premiérem Moldavska Pavlem Filipem, prezidentem Ukrajiny Petrem Porošenkem a jeho paní, belgickým premiérem Charlesem Michelem a jeho paní, řeckým premiérem Alexisem Tsiprasem, kosovským premiérem Ramušem Haradinajem, arménským prezidentem Armenem Sarkisjanem. Pozdravili jsme se s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, která zná moji paní z Bayreuthu. Vzpomněl bych si i na spoustu dalších, ale koukám, že se to docela natáhlo? Byla to skvělá příležitost navázat neformální vztahy a dostali jsme i vícero pozvání k návštěvám a sami jsme státníky zvali do naší krásné země,“ pokračoval Babiš.
Pak přeřadil na filozofickou úroveň. Dospěl k závěru, že by se nad sebou lidstvo mělo zamyslet, protože má za sebou dva světové masakry a dnes znovu vydává obrovské částky na zbrojení. Místo zbrojení bychom podle Babiše mohli pomoct hladovějícím lidem. V této souvislosti citoval i z díla Karla Čapka Válka s mloky, kde náš velký spisovatel říká, že „války nevznikají jen tak, ale rodí se plíživě, když nevěnujeme jejich příčinám pozornost“. Proto je podle Babiše potřeba podporovat potravinové banky i řešit uprchlickou krizi, ale v místech, kde se rodí, např. v Sýrii, kde pomáhá český Červený kříž.
Andrej Babiš doslova napsal:
Jak jste pochopili, líbánky v Paříži se teda nekonají. Jsem právě teď uprostřed asi nejnáročnější zahraniční cesty, kterou jsem dosud jako premiér absolvoval. I moje paní má nabitý program. Jedeme non-stop od soboty ráno a bude to trvat až do úterý. Francie, Itálie, Dánsko a u toho setkávání s evropskými politiky i významnými osobnostmi z byznysu.
Z Kbel na letiště Le Bourget v Paříži jsme letěli už včera ráno. Přivítal nás náš velvyslanec, jednali jsme spolu a potom jsem dal tiskovku novinářům. Ve Francii si připomínáme 100 let od konce první světové války, ale o tom vám napíšu až dál. Já řeším i kulturní spolupráci mezi našimi zeměmi.
Jak asi víte, hledáme v Praze už sto let místo pro národní galerii. A já ho konečně našel. Hned u vlakového nádraží Praha-Dejvice. Je to fantastické místo, ale úředníci Českých drah a SŽDC ho nechali znehodnotit a téměř ho zašantročili. My ho teď musíme získat zpět. Právě tady, s výhledem na Katedrálu sv. Víta, chceme vybudovat špičkovou uměleckou galerii, která bude nejen architektonický skvost, ale taky se v ní budou konat výstavy světové úrovně. Může to být fantastická dominanta Prahy. Vždyť jsme od revoluce de facto nic moderního nepostavili. A budou se tu konat výstavy světové úrovně. Rád bych pro Českou národní galerii získal pařížskou licenci. Kdyby se to povedlo, tak můžeme fantastickou sbírku francouzských malířů, kterou zakoupil T. G. Masaryk za tehdejších 6 milionů, a která má dnes hodnotu 50 miliard, umístit do Paláce Kinských na Staromák. Alespoň tak to národní galerie plánuje.
Když jsem během oslav 100. výročí založení naší země hostil Emmanuela Macrona, tak mi slíbil, že se získáním licence pomůže.
Možná jste viděli v televizi, jak jsme vyrazili s panem ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem do Dejvic, kde by mohla nová galerie stát. Jsou tu podmínky, které jinde v Praze nenajdeme. Kromě napojení na metro, tramvaje, autobusy i vlaky by tady v suterénu mohlo být 1500 parkovacích míst. Samozřejmě bychom museli vyřešit pozemky. Ale pokud všechno půjde podle mé vize, tak za 10 let by tady galerie mohla stát. A naše země by získala další unikát, za kterým budou lidi cestovat z celého světa.
Když jsme u té vize, pamatujete, jak jsem ve své knížce psal o Milanu Kunderovi, jako o jednom z pilířů světové literatury? Dával jsem ho za příklad toho, jak může kultura přesáhnout velikost země i její ekonomickou sílu. Tak já ho, dámy a pánové, v Paříži osobně potkal. Možná jste to zaznamenali na mém Facebooku včera. Manželé Kunderovi jsou známí tím, že si své soukromí opravdu hlídají. Takže podmínka setkání byla žádné focení. O to větší čest byla, že nás s Monikou pozvali do svého bytu a pak jsme si tři hodiny v jejich oblíbené hospodě vřele povídali. No, co bych to tady znova rozepisoval, radši si to přečtěte v komentáři pod tímhle příspěvkem.
No a pak už byl čas na slavnostní večeři s Emmanuelem Macronem ve slavném Musée d'Orsay. Byli jsme jeden z mnoha pozvaných párů. Do Francie na oslavy konce první světové války přijeli zástupci skoro 130 zemí a já potkal spoustu známých tváří. Byla to největší koncentrace státníků, prezidentů a premiérů, jakou jsem kdy zažil.
Prezident Macron nás představil své sympatické ženě Brigitte a chvilku jsme si povídali. Litovali jsme, že s ním nepřijela do Prahy. Můj přítel a lucemburský premiér Xavier Bettel nás zase představil Melanii Trumpové, je to velmi skromná a sympatická dáma. Pozdravili jsme prince Alberta II. Monackého, kterého znám z minula, jeho paní ještě nebyla v Praze a velmi ráda by se přijela podívat. Dál prezidenta Portugalska Marcela Rebela de Sousu a prezidenta Rakouska Alexandra Van der Bellena, kterého známe ze Salzburgu, gruzínského prezidenta Giorgiho Margvelašviliho, bulharského Rumena Radeva, islandského Guðniho Thorlaciuse Jóhannessona, estonskou prezidentku Kersti Kaljulaidovou. Představil jsem moji paní kanadskému premiérovi Justinu Trudeauovi, kterého znám ze zasedání NATO. Seznámili jsme se s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem a jeho paní. Povídali jsme si se šéfem NATO Jensem Stoltenbergem, šéfem OECD Angelem Gurríou, šéfkou MMF Christine Lagardeovou, viceprezidentem Indie Venkaiahem Naiduem, premiérem Moldavska Pavlem Filipem, prezidentem Ukrajiny Petrem Porošenkem a jeho paní, belgickým premiérem Charlesem Michelem a jeho paní, řeckým premiérem Alexisem Tsiprasem, kosovským premiérem Ramušem Haradinajem, arménským prezidentem Armenem Sarkisjanem. Pozdravili jsme se s německou kancléřkou Angelou Merkelovou, která zná moji paní z Bayreuthu. Vzpomněl bych si i na spoustu dalších, ale koukám, že se to docela natáhlo ?? Byla to skvělá příležitost navázat neformální vztahy a dostali jsme i vícero pozvání k návštěvám a sami jsme státníky zvali do naší krásné země.
V muzeu nás přivítal Jean-Yves Le Drian a ministr kultury Franck Riester. Orsay je hned přes řeku Seinu naproti Louvru. Sice není tak velké, ale jsou tu opravdové skvosty výtvarného umění. Prošli jsme si celou výstavu, právě totiž pořádají “Picasso. Modrá a růžová.”
U Vítězného oblouku jsme oslavili 100 let od konce 1. světové války, vzpomenuli na všechny padlé a pan prezident přednesl projev.
Po slavnostním obědě v Elysejském paláci jsme odjeli na Paris Peace Forum, kde jsem měl v panelu s dalšími třemi státníky vystoupení asi před 250 posluchači. Podařilo se nám v Evropě dosáhnout míru mezi národy a musíme přispět k tomu, aby to tak fungovalo po celém světě. Já jsem řekl, že bychom se jako lidstvo měli zamyslet, kam vlastně spějeme. Vždyť Organizaci spojených národů jsme vytvořili až po 2. světové válce. Po dvou globálních masakrech a nespočtu válek před nimi. A pořád investujeme do zbrojení neuvěřitelné částky. Každý rok 1750 miliard dolarů, to je třicetkrát víc než celý český rozpočet dohromady. Musíme se zamyslet, proč tolik zbrojíme a proti jakému vlastně nepříteli. Zatímco lidé na mnoha místech na světě hladoví.
Organizátoři konference plánují sestavit “Knihovnu míru,” do které měl každý státník přispět jednou knihou, která ho inspirovala. V původním jazyce i přeloženou. Tak jsem vzal dílo dalšího českého velikána Karla Čapka a jeho Válku s mloky. Je v ní moc hezky vyjádřené, že války nevznikají jen tak, ale rodí se plíživě, když nevěnujeme jejich příčinám pozornost.
Měl jsem taky schůzku s viceprezidentem Facebooku pro Evropu panem Richardem Allanem a dal nějaké tiskovky.
Jak už jsem psal, budu na cestách čtyři dny. V pondělí mám schůzku s vedením Société Générale v Česku a potkám se i se zástupci společnosti Électricité de France, světového gigantu na výrobu a distribuci elektřiny. Debaty o jádru jsou u nás velmi aktuální. Přednáším 200 studentům elitní Vysoké školy politických studií neboli Sciences Po. Letím do Palerma na konferenci o Libyi, kde konečně zkusíme získat spolehlivého místního spojence v boji proti ilegální migraci a pak do Kodaně. O tom všem vám ale spíš napíšu v dalším hlášení.
Teď ale co se dělo doma. Vždyť drtivou většinu týdne jsem makal u nás v Česku. Napsali mi společný dopis pan prezident a ředitel Úřadu Českého červeného kříže, že bychom se měli potkat, vyměnit zkušenosti a kontakty, které by nám mohly společně pomoct při řešení humanitární krize v Sýrii. Oslovil je totiž můj názor, který dlouhodobě prosazuju, že lidem se má pomáhat u nich doma. Sami to tak dělají. Dokonce jsme to byli my, Česká republika a Český červený kříž, kdo jako první přivezl do Damašku humanitární pomoc po dlouhých pěti letech válčení. A od té doby to několikrát zopakovali. I díky finančnímu daru Nadace Agrofert. S oběma pány jsme se potkali na Úřadu vlády. Byla to podnětná debata.
Zajel jsem na Moravu, jak jste možná už viděli ve videu. Kolem Přerova, Břeclavi a Znojma blokují ekologičtí aktivisté už roky výstavbu obchvatů. Je toho samozřejmě víc, mapu jsem vám dával už v minulém hlášení, ale tahle místa jsou nejpalčivější. Jsem asi první premiér, který se rozhodl, že to konečně vyřeší a bude se seriózně bavit nejen s aktivisty, ale i místními lidmi, právníky i stavaři. Takže jsem přijel do Brna už na druhou schůzku s panem Petříkem z Dětí země. Přidali se i právníci z Frank Bold, kteří je zastupují, a pak jsme vyrazili do terénu.
Co se týče úseku dálnice Říkovice-Přerov, je neuvěřitelné, že doprava vázne v celém regionu kvůli sporným deseti kilometrům. Chápu, že proti dálnici jsou lidi z vesnice Dluhonice, kde by bylo zasažené fotbalové hřiště a několik domů. Jenže vemte si, přesunout dálnici byť o 150 metrů by to celé prodražilo o miliardu a ještě bychom na tom všem projektování, posuzování a povolování ztratili dalších 10 let. Někdy prostě veřejný zájem musí převážit. Bavil jsem se o tom s místními v sokolovně opravdu upřímně.
V Brně jsem stihl ještě dvě akce. V hotelu International byla mezinárodní konference „Nejvyšší soudy v měnící se době.“ Pozvali mě, abych řekl pár slov. Mluvil jsem třeba o tom, že řada podnikatelů, právnických a fyzických osob závisí na rychlém a spravedlivém rozhodnutí soudu. Jinak jsou jejich podnikání, život, majetek, a nejrůznější svobody ohroženy. A zdůraznil, že spravedlivé fungování justice ovlivňuje důvěru veřejnosti v celý demokratický systém.
Druhá akce byl galavečer České hlavičky 2018. Měl jsem radost, že jsem jako předseda Rady pro výzkum, vývoj a inovace mohl předat ceny středoškolským studentům, kteří se věnují vědě. Je neuvěřitelné, co všechno dokážou vybádat patnáctiletí studenti.
Se mnou byl i místopředseda Rady Karel Havlíček. Komunikujeme spolu takřka denně a snažíme se nevynechat žádnou důležitou akci. Jen tenhle týden jsme zvládli tři návštěvy. V pondělí jsme strávili dopoledne na Akademii věd ČR. Prý u nich nebyl řádně zvolený premiér třicet let. Zahájili jsme Týden vědy a techniky, pokřtili tisícistránkovou knihu Republika Československá 1918-1939 a prošli s předsedkyní Akademie festivalovou expozici. Zaujal mě výklad o unikátním zařízení tokamak. V něm se zkoumá princip termojaderné fúze s cílem objevit v budoucnu téměř nevyčerpatelný zdroj energie. Rád si ho přijdu do Ústavu fyziky plazmatu prohlédnout. Dozvěděl jsem se také o polymerních nosičích léčiv, které zasahují cíleně nádorové buňky, a také o nových možnostech v diagnostice rakoviny tlustého střeva. S historičkou Evou Doležalovou jsme si povídali o utváření falešné reality v minulosti i současnosti. Zastavil jsem se i u astronomů; jen pořád nechápu, jak se Vladimír Remek mohl vtěsnat do tak malého skafandru ?? A taky jsme předávali Ceny Technologické agentury ČR za nejlepší projekty v aplikovaném výzkumu. Když vidím, jak jsou naši lidé schopní a co všechno v Česku právě teď vzniká, nemám obavu, že se staneme montovnou.
Napsala mi paní Věra Doušová z Potravinové banky Praha a Středočeský kraj. V Česku je takových organizací 14. Sváží neprodané jídlo z obchoďáků, které by jinak přišlo na zmar na skládkách, a předávají ho azylovým domům, klokánkům, osamělým matkám s dětmi, starým nemohoucím lidem nebo lidem na ulici. Jen v Praze dovezou a přetřídí 190 tun potravin měsíčně a předají je 149 neziskovým organizacím. Aby zaplatili řidiče, skladníky, auta, mrazáky, musí žadonit o každou korunu. Tak jsem se s paní Doušovou potkal, probrali to, já zavolal ministrovi zemědělství Miroslavu Tomanovi a dohodli se, že dá z rozpočtu 8 milionů korun na listopad a prosinec, aby mohly potravinové banky fungovat bez obav dál. Taky jsme se dohodli, že ministerstvo zemědělství bude jejich garantem.
No a protože zrovna běžela akce Potraviny pomáhají, jak už jsem se snažil propagovat tady na Facebooku, přivstali jsme si s Fredem a šli nakoupit do Billy v Čestlicích jídlo pro Národní potravinovou sbírku. Měli jsme dva vozíky a šli na jisto, protože hned u dveří nám dobrovolníci dali seznam, co je potřeba. Je to skvělá akce a rozhodně jsme nebyli sami, kdo pro potřebné takhle ráno nakupoval ??
Co máme dál. Z návštěvy velvyslankyně Indie paní Narinder Chauhan jsem dával hned několik fotek. Včetně tečky, světýlka, tradiční sárí pro Moniku a oficiálního pozvání na státní návštěvu. Viděli jste možná i Roberta Kyncla, obchodního ředitele YouTube, s kterým jsme si povídali o problematickém návrhu směrnice Evropské unie k autorskému právu, článek 13. Robert je další příklad českého úspěchu. Takovou kariéru zvládne jen hrstka lidí na světě.
Jednal jsem se Sandžívem Guptou z Liberty House, který chce koupit ostravskou huť ArcelorMittal. O tom, že se potkáme, jsem vám už psal v minulém hlášení. Je to složité. K prodeji máme co říct my jako stát, odboráři i Evropská komise. Já se budu řídit tím, co je dobré pro Moravskoslezský kraj a rozvoj českého průmyslu.
Potkal jsem se s předsedkyní výboru pro práva dítěte paní Klárou Laurenčíkovou a bavili se o ochraně dětí, hlavně o tom, že musíme zařídit, aby co nejvíc z nich vyrůstalo v rodinách, ať už u biologických rodičů nebo pěstounů, a ne v dětských domovech. V tomhle ohledu jsme na tom ve srovnání s ostatními státy fakt špatně, a jak mi napsala paní Laurenčíková, politici to 30 let neřešili. Je potřeba přesměrovat peníze do včasné pomoci dětem v jejich rodinách nebo do rozvoje náhradní rodinné péče.
A teď už to rychle nastřílím, když dovolíte: jednání vlády, večeře s Karmenu Vella, evropským komisařem pro životní prostředí, námořní záležitosti a rybolov, Konference Zdravotnictví 2019. Předávání pamětní medaile ke 100. výročí vzniku našeho státu. Setkání s hejtmany. Z většiny toho jsem dával přes týden fotky. Kdo jste neviděli, koukněte. Dneska vám určitě ještě nějaké pošlu.
Teď už se zase jdu věnovat našim přátelům v Paříži. Mějte fajn týden.
— v Paříž.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: mp
