Ondřej Landa žil několik let s Japonkou z Tokia, která vyznávala jeho hodnoty, a mají spolu dceru.
Světoběžník
„Od pěti šesti let jsem s maminkou jezdil za hranice Čech, protože pořádala alternativní zájezdy,“ představil se mladý etnograf Landa a pokračoval: „Nějaký čas jsem studoval v Brně environmentalistiku, sociální antropologii a regionalistiku. Dělal jsem výzkum vietnamské regionalistiky pro katolickou teologickou fakultu. Pak jsem vyrazil do světa a zabýval se přírodními kulturami a soběstačným způsobem života. Pro mne má soběstačnost širší význam – rozděluji si ji na soběstačnost vnitřní a vnější, materiální a osobnostní. Mluvím o ní jako o své životní cestě. Raději používám slovo samostatnost než soběstačnost.“
Usadil se v rumunském Banátu, v české vesničce Šumice. „Snažím se jí oživit a dostat tam další mladé lidi,“ podotkl dále. „Koupili jsme koně a vyrazili jsme na pochod po Karpatech. Tak 400 kilometrů, dva a půl měsíce. Se svojí dcerou, když jí byl rok,“ dodal. V roce 2016 pobýval Landa několik měsíců v klášteře. Se svou ženou se pak později rozvedl.
Nezávislost už od puberty
„U mne je důležitá nezávislost,“ pokračoval Landa. „Občas si připadám jako člověk ze starých dob. Pořád jsou u mne důležité takové hodnoty, jako je pravda, poznání, láska, úcta k životu, svoboda. První překážkou je vlastní závislost. Ať už jsou to lidé, společenský systém, vlastní představy, připoutanost k vlastnímu tělu. V prvním případě je to být nezávislým individuem. První je puberta, kdy revoltujeme proti rodině, škole, chceme se postavit na vlastní nohy, být sami sebou, jít vlastní cestou. Spousta puberťáků to řeší tak nešikovně, že revoltuje slovy ‚ne, ne, ne‘, aniž by si našla svoji vlastní alternativní cestu. To dnes vidím ve společnosti. ‚Ne, ne, ne‘, ale neni tam znát alternativa, co nabídnout společnosti jako lepší cestu,“ hovořil dále.
„Jako puberťák jsem se nemohl dočkat, až mi bude 18. Pak jsem si hned zařídil přerušení studia na gymnáziu a vyrazil jsem do Anglie, našel jsem si tam během dvou tří týdnů depresivního hledání práci. Nakonec jsem tam čtyři měsíce byl, naučil se anglicky a pak jsem se vrátil jako ‚velký king‘ do školy. Jsem umělec, hudebník a divadelník a v této komunitě jsem si uvědomil, že se ze mne stává něco, co úplně nechci,“ řekl hrdě.
„Takže jsem dělal umění po svém, opustil jsem JAMU, přestal jsem hrát v divadle. Začal jsem hrát po bažinách, lesích, vesnicích, klášterech. Nejvíc mne zajímala antropologie, etnografie a regionalistika. Ale zase jsem tam nenašel to, co bych potřeboval. Je tam hodně, až příliš, různých schémat, frází.“
Na cestách žil s Maory na Novém Zélandu, v klášterech... „Stal jsem se na nějaký čas kvůli studijním účelům v Malajsii muslimem, žil jsem v pravoslavných klášterech v Evropě. A pak jsem byl v komunitě Čechů v českém Banátu v Rumunsku, kde je zachovalá česká kultura 19. století. To byla moje revolta a alternativní cesta.“
Bez peněz to jde též
O současnosti uvedl: „Před vás se postaví velký sociální systém a začnete uvažovat o živobytí. Jak uživit své tělo a rodinu, kde spát a žít; tak pro mne farmařina byla správná cesta. Roku 2015 po těžkých, velmi fyzicky náročných třech letech, jsem na tom systému dosáhl nezávislosti. Že dokážu rodinu i sebe uživit, i kdyby celý systém zkolaboval a neměl jsem žádné peníze. Že bychom přežili.“ Poté uvedl jeden pro mnohé poněkud drastický vlastní příklad. „Ženu tam pokousaly blechy, když se narodila dcerka, a dostala infekci ňadra. Dva tři týdny nemohla pořádně kojit, musela odstříkávat. Já jsem se staral o dítě, pral pleny. Byli jsme 300 či 400 metrů od pramene vody,“ uvedl. „S kamarády, co mi přijeli, jsme denně nosili 150 litrů vody na zádech, abychom zachránili zahrádku před suchem,“ dodal.
„Pojištění beru jako povinnou úlitbu. Vždycky jsme té aristokracii nějaké ty daně platili,“ vrátil se k „civilizačním povinnostem“ Landa. „Mám nyní základní cestovní pojištění.“
Vždy se dá něco dělat, aneb neznámé Rumunsko
Následoval dotaz mladé ženy, jak si dokázali poradit se zdravotními problémy: „Když manželka měla infekci, řešili jsme to bylinkami, místními babskými radami,“ odpověděl Ondřej Landa. „Poradili nám spoustu zajímavých věcí. A léta jsme studovali dietu. Jde o to poznat a rozumět vlastnímu tělo. Naslouchat mu, když ‚zařve‘, tak jej poslechnout. Pak třeba křičí víc a víc a my lidé jej stejně neposloucháme. Řešili jsme to stravou, manželka, když měla infekci, vysadila na dva týdny mléčné produkty.“
„Kde se dá něco koupit v Rumunsku? V tom Banátu…?“ zeptala se poněkud překvapivě jedna z přítomných vysokoškolských studentek. „Není to taková divočina… Mám malý solární panel, kterým nabíjím tablet, kde mám vysokorychlostní internet a jsem spojen s civilizací. Pojďme využít technologie, když je máme. Já fandím informačním technologiím, které usnadňují život. Když se vám vyskytne nějaký problém, třeba na kytce nějaký brouk, kterého ve vesnici nikdo nezná, tak si jej najdete na internetu. A problém vyřešíte!“
„To tam funguje pošta?“ divila se dál. „Ano, do vesnice vám ji přivezou,“ odpověděl mladý cestovatel. „A nějaká civilizace nebo město?“ nedala se odbýt slečna. „To je tak 50 kilometrů.“ „A benzinka tam je nějaká?“ pokračovala v kanonádě otázek studentka, která o Rumunsku ještě asi neslyšela. „Nejbližší je 40 kilometrů,“ seznámil s realitou za smíchu a podivování přítomných Landa.
Poté popsal dnešní banátskou vesničku Šumice. „Dnes je tam 70 procent lidí nad 70 let a domy chátrají. Já bych tam chtěl připravit prostor pro naše lidi. Ve Svaté Heleně, další české vesnici, se stavějí větrné elektrárny. Snažíme se tomu zamezit, i skupování půdy tam probíhá ve velkém.“ Prý by tam chtěli vybudovat třeba skanzen a ubytovnu. „Abychom tam dostali turisty, kteří mají zájem o tento způsob života. V těch ostatních vesnicích tam pronikají motorkáři,“ posteskl si Landa.
Kdo je liberálnější…
„Soběstačnost není jen o tom, že je člověk sám. Věci se dají směnit. Soběstačnost je nástroj, cesta, jak docílit nezávislosti. Nezávislost je stav lidského individua, kdy pevně stojíte na vlastních nohou, kdy nejste manipulován a následujete svůj vnitřní hlas. Když jste nezávislý, můžete vstupovat do vztahů s dalšími individui. Vzájemně si pomáhat a doplňovat. Ať v materiálním slova smyslu – výměna práce, věcí. Soběstačnost pro mne není cíl. Konečná soběstačnosti je odtržení, což je příměr k divokému zvířeti v lese. Takoví nejsme. Přepískli jsme to jako civilizace s destrukcí životního prostředí, s konzumním způsobem života,“ uvedl dále Landa.
Pak se vrátil k Balkánu a k jeho touze vzdělávat děti doma. „Proto jsem si vybral Rumunsko, které má velmi liberální systém, mnohem flexibilnější než u nás. To se týká i toho školského. Letní prázdniny mají tři měsíce. V Japonsku třeba jen jeden měsíc. A chodí tam do školy i v sobotu a jsou tam od rána do večera. V Rumunsku jsou děti ve škole pět šest hodin, a když dítě den nepřijde, tak snad neřeší ani omluvenky. Takže je dobré, že tam je možné vzdělávat dítě doma. A když potřebuje sociální kontakt, může do školy,“ pochvaloval si Landa.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
