Stovky a stovky kondolencí a krásných vzpomínek na Karla Gotta zaplavily minulý týden sociální sítě i média. Obrovskou diskuzi, a v některých případech tvrdou kritiku, ale záhy vyvolal původní návrh na státní pohřeb pro zpěváka, který však nakonec bude pochován se státními poctami. Z některých míst přišla i připomínka Anticharty a další výčitky v souvislosti s bývalým režimem. Otevřela se také otázka, zda a případně jaké místo by mělo nést jméno Karla Gotta.
Fotogalerie: - Svíčkové pole smutku
„Mimo úplně nejvyšší státníky v této zemi, kteří na tuto poctu mají nárok ze zákona, není nikdo, kdo by si poctu státního pohřbu tolik zasloužil jako právě Karel Gott, není národnějšího symbolu, než je právě Karel Gott a v posledních letech tady v české kotlině nežil nikdo, kdo by měl čest požívat tolik lásky celého národa jako právě tenhle velký MISTR,“ říká na „humbuk“, který se kolem původního návrhu na státní pohřeb pro Karla Gotta odehrál, známý režisér Jiří Adamec. Toho se zpěvákem pojila nejen práce, ale i dlouholeté přátelství.
A jaké místo by podle Jiřího Adamce mohlo nést Mistrovo jméno?
„Myslím, že Karel Gott byl - byl se mi říká strašně špatně - tak významným umělcem a skutečnou celonárodní osobností, že by v každém městě mělo být náměstí nebo alespoň ulice Karla Gotta. Někde by se tak mohlo jmenovat i letiště...“ uvažuje režisér a s povzdechem dodává:
„Ale nepochybuji, že v České republice se najde i pár takových současníků, pro které by takováto piedestalizace MISTRA byla více než jen trnem v oku... Musím říct, že je mi líto, jak opět podáváme důkaz o tom, jak málo si umíme vážit svých VELKÝCH, a tím dokládáme, jak sami jsme malí.“
„Naštěstí NÁROD malý není. Jsou ti, kteří neváhají a přijedou i velmi zdaleka, aby v ulici Nad Bertramkou před Karlovým domem jednomu z největších Čechů, s nimiž nám bylo dopřáno sdílet životní čas, z neskrývané úcty a na znamení svého zármutku z jeho odchodu zapálili svíčku. Před těmi se hluboce skláním,“ pokyvuje režisér.
Byl Karel u narození Charlotky?
Jiří Adamec pak ještě přidal i velmi osobní vzpomínku na Karla Gotta.
„Nejraději vzpomínám na Karla, jak u nás doma lezl po koberci po čtyřech s naším malým Daníčkem. Ten měl sotva pár měsíců, ležel v takové nizoučké kolíbce na zemi. Karel tenkrát přišel s Ivankou večer na skleničku, a hlavně poradit se,“ říká režisér s tím, že se měla brzo narodit Charlotka a Karel nevěděl, jestli má být u porodu, nebo ne.
„Měl na to od kamarádů dva názory, první, že se mu manželka po porodu sexuálně zprotiví. Druhý, mimo jiné je to i názor můj, že zcela naopak muž získá k ženě, která mu v bolestech porodila jeho dítě, bezmezný obdiv a že to partnerskou lásku významně prohlubuje o další dimenzi,“ vysvětluje režisér a zamýšlí se.
„A přiznám se dnes, že jsem se nikdy Karla ani Ivanky nezeptal, kterou z rad Karel nakonec poslechl a jestli u porodu Charlotky byl, nebo ne. Ale Ivanky se jistě nezapomenu jednou zeptat,“ slibuje si a na závěr ještě s nostalgií dodává. „Byl to u nás doma tenkrát krásný a poměrně dlouhý večer u skvělého archivního vínka, které Karlovi velmi chutnalo. Karel je znám jako špičkový profík, ale tenkrát jsme seděli až dlouho do noci, i když Karel jel ráno na Moravu nazpívat CD lidových písní. Neřídil, vezl ho řidič a CD také existuje a je skvělé. Ale Gotta ležet na koberci s malým dítětem viděl mimo jeho rodinu asi málokdo...“
Fotogalerie: - Svíčkové pole smutku
Petra Janů: Nahoře je už spousta kamarádů. Je mi smutno
„Odešel hodný člověk, který nikdy nikomu neublížil! Navíc obrovský profesionál milující své posluchače. Nahoře mu ale smutno nebude. Je už tam spousta kamarádů. Je mi smutno.“ Tak reagovala zpěvačka Petra Janů na Facebooku na zprávu o úmrtí Karla Gotta a zveřejnila společnou fotku.
Pro ParlamentníListy.cz pak přidala historku z jednoho setkání na jevišti. Jak říká, Karel Gott byl kromě toho, že byl naprostý profesionál, známý i svým milým smyslem pro humor. „Před lety jsem měla vážnou dopravní nehodu a chodila jsem pak ještě dlouho o berlích. V té době jsem jako host vystupovala na Karlově koncertu v Lucerně. Zpívali jsme spolu duet z Fantoma opery Párkrát mlčet. Karel začal: Přicházíš jak záblesk. A já se přihrnula o berlích. Publikum řvalo smíchy a nadšeně tleskalo,“ říká s úsměvem Petra a dodává. „O přestávce pak šel Karel za Františkem Janečkem, který mu tehdy dělal manažera, a s humorem sobě vlastním mu říká: Vidíš!? Zelenka (Petry manžel a manažer) jí zlomí nohu, aby měla pořádný aplaus. A co uděláš ty?“ směje se ještě dnes při té vzpomínce trojnásobná Zlatá slavice.
Jan Bauer: Státní pohřeb? Kdo jiný, když ne Karel Gott?
Vzpomínku na setkání s Karlem Gottem přidal i spisovatel a tehdejší novinář Jan Bauer, který, jak sám říká, měl to štěstí setkat se se zpěvákem při různých příležitostech. „Dokonce jsem s ním dělal takový kratší rozhovor v souvislosti s uváděním časopisu Penthaus české verze na náš trh,“ podotýká spisovatel a vzpomíná na jedno z řady setkání s Mistrem. „Tehdy jsem pracoval v Blesku. S kolegou fotografem jsme zabrousili do čínské restaurace v Holešovicích a tam u stolu seděl Karel Gott s jakousi dívčinou. Tak jsme si říkali – jééé, to je úlovek, to dáme do novin. Ptali jsme se Karla, jestli si je můžeme vyfotit. A on říkal – chlapci, já vás mám rád. Ale tohle nedělejte. Já bych nerad, aby tady ta dáma z toho měla nějaké problémy. Já si tak objíždím Prahu a ochutnávám jídlo v různých asijských restauracích, tak jsem se také dostal sem. A víte co? Já vám pošlu dva koňaky a vy si mě nebudete všímat. Jako, že mě nevidíte,“ vzpomíná s úsměvem Jan Bauer a vysvětluje. „A tohle byl celý on. On dokázal vždy takovým velmi milým, vstřícným hlasem promluvit.“
„Jednou jsem si s ním dokonce i zatancoval. Byl to křest jakési knihy, kde byl Karel Gott kmotrem. Pak se pouštěla hudba a tancovali jsme,“ vzpomíná spisovatel s tím, že Karel Gott byl nesmírně otevřený, upřímný a srdečný člověk.
„V západních médiích se i teď objevovalo, že to byl Sinatra východu. A zároveň u nás mu vyčítali ten jeho odpis Anticharty a tyhle věci. No, já bych to asi charakterizoval tak – Sinatra se zapletl s mafií a Karel Gott se, bohužel, musel zaplést s komunisty. To byla taková doba. Kdo v té době nežil, tak ten to asi nepochopí,“ pokyvuje hlavou spisovatel a opakuje. „Ale byl to prostě výjimečný a skvělý člověk. A státní pohřeb by si zasloužil. Proč ne? Kdo, když ne on?!“
Psali jsme:
Ivan Vyskočil: Karel Gott byl hodný chlap! A ti pitomci, co nic nedokázali?
O tom, že měl Karel Gott dobré srdce, vypovídají slova herce Ivana Vyskočila. „Karel lidem pomáhal. Třeba Pavlovi Landovskému, když byl Pavel ‚odstřižený‘, neměl žádnou práci, a tudíž také žádné peníze. Tak já vím, že ho ten Karel založil a nikdy to nechtěl zpátky. Vím, že řekl – hele, já to teď nepotřebuju, já mám dost. Karel byl prostě ke všemu ještě opravdu hodný chlap,“ říká Ivan Vyskočil. „Myslím si, že Karel Gott měl krásný život, naprosto naplněný. A my ho ještě dlouho budeme poslouchat, nechal tady opravdu hlubokou stopu. A jestli se po něm něco bude nebo nebude jmenovat? Stejně si ho lidé budou navždycky pamatovat,“ dodává herec, který se s Karlem Gottem setkával při různém natáčení nebo třeba i v divadle Broadway, kam zpěvák také často chodil i proto, že byl velkým přítelem Michala Davida.
Na adresu těch, kteří i po smrti Karlu Gottovi některé věci vyčítají, říká Ivan Vyskočil velmi rázně: „Pitomci, co nic nedokázali, budou vždycky štěkat a budou vždycky kdákat úplné nesmysly. To je z mindráku, že oni jsou hovno u cesty a Karel Gott byl někdo!“
Fotogalerie: - Gott a slzy
Jan Kuželka: Minuta potlesku pro Karla Gotta
Na Karla Gotta pro Parlamentní listy zavzpomínal i Vyskočilův herecký kolega Jan Kuželka. „Já jsem se s Karlem víc seznámil na natáčení filmu „Hvězda padá vzhůru“, kde jsem měl tu čest vedle něj zkoušet i hrát. A potom ho, samozřejmě, znám z divadla, kam chodíval na představení. A dokonce i v „Mušketýrech“, které teď hrajeme, mluví jako Alexandr Dumas z plátna. Pokaždé teď na něj máme v divadle minutu ne ticha, ale potlesku, který on miloval. Včetně diváků všichni stojíme a tleskáme minutu na uctění jeho památky,“ říká Jan Kuželka a dodává. „Karla si moc vážím, to byl největší profík, kterého jsem kdy potkal. Profesionál každým coulem, skvělý člověk, který nikdy neodmítl nikomu pomoc.“
„Že mu někteří vyčítají Antichartu? K tomu není co říct,“ krčí rameny Jan Kuželka a pokračuje. „V tomto se mi líbil Kocáb, když na Karla Gotta vzpomínal v televizi a řekl, že by se mělo už skončit s tím někomu pořád vyčítat, že něco podepsal. Za prvé, nikdo přesně neví, jak to bylo. To, že tam mluvil, je pravda, ale to přece dělali lidi daleko horší věci, a nic se jim nedělo, naopak, dnes jsou někteří na výsluní. Ten Karel neřekl nic špatného. A to že se podepsal? Podepsali skoro všichni, protože jim bylo řečeno, že je to setkání umělců a byla to prezenční listina,“ vysvětluje Jan Kuželka stejně jako například režisér Adamec a i on kroutí hlavou nad reakcí některých lidí vůči Karlu Gottovi. „Že někteří, já nevím, jak bych to nazval ty lidi, zkrátka lidi, kteří mu nesahají ani po kotníky, tak se opovažují ho kritizovat za jeho postoj, který byl vždycky prostátní, pronárodní? Vždyť ten Gott se zcela oddal lidem, celý svůj život věnoval tomuto národu. Vedle rodiny byla jeho práce to hlavní. Je mi stydno za to, jak o něm někteří mluví,“ uzavírá Jan Kuželka s tím, že po Karlu Gottovi by se určitě mělo pojmenovat nějaké významné místo v České republice.
Ladislav Větvička: Hrušínský, Werich, Sovák… Byli tam všichni. Jen ubohá nula vyčítá…
Svůj názor na to, co se z některých míst sneslo na Karla Gotta, okomentoval i několikanásobný bloger roku Ladislav Větvička.
„Tak Karel Gott podepsal Antichartu… Hmm. Dokonce tam přečetl proslov…Hmm. A dál? To je všechno, co proti němu mají?“ ptá se a dodává. „Nevím o nikom, koho tenkrát pozvali k tomu odpornému setkání v Národním divadle, který by si dovolil nepodepsat (s výjimkou Jiřího Suchého). Podívejte se na to shromáždění. Vidíte naše největší umělce, kteří se stydí za to, že tam jsou. Režim je zlomil a zneužil. Byli tam všichni – Werich, Höger, Tříska, Hrušínský, Filipovský, Preiss, Hanzlík, Bartoška, Lasica, Sovák… Stovky jmen zneužitých a zlomených umělců,“ vypočítává bloger a s pořádnou dávkou sarkasmu přidává. „Pokud je dnes někdo schopný toto vyčítat právě Gottovi, pak je to ubohá nula, která propásla příležitost mlčet. Na druhou stranu, kdyby tato nula mlčela, nedozvěděli bychom se, že tato nula je navíc kolosálním pitomcem.“
Petr Štěpánek: Prasklo, co je jedna garnitura zač… Pravdoláska, havlérka…
„Blíží se 30. výročí sametového listopadu,“ pokračuje pak Petr Štěpánek a dodává. „Havlovo nejznámější heslo mají tihle elitářští týpci stále na rtech, ale svými skutky z něj vypouštějí jedno slůvko. Předložku nad. Pročež nejznámější Havlův bonmot dnes zní takhle: Pravda a láska musí zvítězit lží a nenávistí! Ale ještě je třeba dodat, že ta jejich pravda a láska už dávno nemá se skutečnou pravdou a láskou vůbec nic společného. Dokonale tahle krásná slova zprofanovali,“ upozorňuje hudebník a podotýká: „Jsou pouze dvě možnosti. Buď odkaz posledního československého a prvního českého prezidenta Václava Havla vůbec nepochopili, anebo je ten odkaz jiný. Zda je to tak, či tak, nechť si každý odpoví sám.“
„Každopádně je to ale špatná a smutná zpráva,“ zakončuje hudebník „Smutnou předlistopadovou zprávu“.
I Petr Štěpánek pro Parlamentní listy přidává „příhodu“ s Karlem Gottem. „Já jsem asi na míjení se s Karlem Gottem největší smolař. Historku o tom, jak jsme napřed navázali autorskou spolupráci a jak a proč z ní posléze sešlo, jsem tu na stránkách Parlamentních listů už vyprávěl. Asi rok nato, jsem se byl na zimním stadionu v Hradci Králové mrknout na jeden z koncertů Gottova vánočního turné. A jen vejdu do zákulisí, hned si to ke mně mistr namířil a že to prý snad ani není možné, jak je ta jedna písnička zakletá,“ říká hudebník a vysvětluje. „Napřed měla být na jeho novém albu, a když to tedy nevyšlo, chtěl ji použít aspoň jako finálovku všech vánočních koncertů, takovou tu píseň, kterou na konci společně zpívají všichni účinkující. Tentokrát to pro změnu krachlo na tom, že chlapík, který ji původně zaranžoval, nebyl na telefonu a prostě ho nešlo sehnat. A když už na telefonu byl, nedalo se to do začátku turné stihnout. Prostě udělat aranž pro živý orchestr a rozepsat noty,“ říká Štěpánek s tím, že nakonec tuhle vánoční písničku po létech nahráli s Unisonem jako bonus na album Vzpomínky na budoucnost a nazpíval ji on sám. „Myslím, že patří mezi ty hodně povedené. Škoda. Kdovíjak by asi zněla, kdyby ji zpíval zlatý hlas z Prahy,“ zamýšlí se hudebník.
Aleš Trdla: Gott spojoval celé generace
Podle hudebního producenta Aleše Trdly byl Karel Gott fenoménem, který už tato země nikdy nebude mít. „Srovnávat jej s jakýmkoli umělcem by bylo trochu plytké, až stupidní. Právě proto, že byl tím pomyslným „největším Čechem“, neboť kdybyste se totiž zeptali kohokoli na ulici, zanotoval by některou z jeho písní. Spojoval celé generace a povýšil slušnost, schopnost žít spolu, ať si myslíme cokoli, nad běžnou politiku,“ vysvětluje Aleš Trdla a dodává. „Vypůjčím si nyní slova Jaromíra Jágra „Na rozdíl od většiny z nás naprosto přesně věděl, jaké je jeho poslání. A maximální možnou měrou ho pro nás naplnil,“ cituje producent s tím, že v tom byla Gottova velikost i umění.
„Tím jistě odpovídám i na ty trapné ambivalentní postoje či řeči o čemkoli a velikosti jeho pohřbu. Nejsou vhodné. A neuvážené výroky v tomto kontextu všech včetně samotného premiéra jen snižují jeho umělecký odkaz a vznešenost. Zkusme už jen mlčet a vzpomínat,“ nabádá jihočeský impresário Aleš Trdla.
Ohledně toho, zda by nějaké místo mělo nést Gottovo jméno, Aleš Trdla říká. „Po velikánech národa se vždy přece něco pojmenovává. Určitě tomu nebude jinak ani v tomto případě. Čest jeho památce!“
Bruno Solařík: Božstvu je fuk, jestli ho obdivujete, prostě si sálá do všech stran
Vyjádřit pro Parlamentní listy v souvislosti s Karlem Gottem se rozhodl i spisovatel Bruno Solařík. A velmi ojedinělým způsobem vzdal zpěvákovi hold. „Vzpomněl jsem si na jedno zvláštní setkání. Bylo to setkání s podivuhodnými zády. Před lety jsem se podílel na nějakém pořadu Českého rozhlasu. Po cestě k automatu na kávu jsem ve vinohradské budově trochu zabloudil a v hale jednoho z pater jsem najednou stanul metr od těch zad. Záda, pevně vsazená do křesla, byla oděna do saka nějaké pastelové barvy a patřila Mistrovi – podotýkám, že jako předškolní dítě jsem podle dobových svědectví hlásil u holiče v Brně na Nových sadech, že chci ostříhat ‚na Gotta‘. Jenže v rozpuku dospělosti jsem v té budově rozhlasu už byl ve věku mnohem méně moudrém. Estrádní svět Karla Gotta jsem tudíž tenkrát okázale ignoroval, takže když se ke mně mezi řečí s jakýmsi redaktorem mimoděk pootočil, abych se mohl definitivně ujistit, že je to on, nebyl tu prostě žádný rozumný důvod, aby mi to fakticky bezvýznamné setkání jakkoli imponovalo,“ vypráví a následně vysvětluje. „Jenže i přes ten nezájem mnou zničehonic vysloveně projela vlna nebývale obrodné energie. Sama od sebe sálala z těch zad. Zázrak. Od té doby vím z vlastní zkušenosti, že božstvu je fuk, jestli ho obdivujete, nebo ne: prostě si sálá do všech stran a s marnotratností zřídla rozdává sílu milujícím i malověrným, dokonce i tehdy, když nezní jeho hlas, ba i ve chvíli, když vám doslova ukazuje záda.“
Pravdoláska s. r. o. a nesmyslné kopání do božstva
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale dnes si nějak ani nedovedu představit, že by Karel Gott neměl pohřeb se státními poctami, tedy vlastně s jakýmsi celonárodním díkůvzdáním. Podle mě to tak prostě je,“ říká ohledně vyostřené diskuze v souvislosti s Mistrovým pohřbem Bruno Solařík a pokračuje. „Když se po dešti udělá duha, taky nemá cenu se jí bránit, schovávat se před ní nebo ji dokonce zapírat. A především nemá smysl brojit proti prostému citu milionů lidí, kteří si s Gottem a jeho zpěvem zcela samovolně, a proto plným právem, propojili vlastní životní éru,“ podotýká Bruno Solařík a dodává. „K dočista nesmyslnému kopání do božstva se, kdoví proč, odhodlala šlechta i komoňstvo našeho kulturně-politického mainstreamu. A není pochyb, že tak činí k vlastní škodě, která navíc bude podle všeho trvalá,“ domnívá se spisovatel a upozorňuje. „Ovšem pozor: tím mainstreamem nemám na mysli zábavní průmysl a estrádní bulvár: tamní hyeny a supové by si totiž snad nikdy nedovolili vypustit ze svých chřtánů takovou míru účelové zášti, jakou v posledních dnech projevila naše neziskově veřejnoprávní Pravdoláska s. r. o.“
Šlápnutí do sachrdortu, které kavárna neodpouští…
Podle spisovatele není podepsání Anticharty pro některé, kteří se do Karla Gotta opírají, zdaleka tím nejhorším prohřeškem. „Že Gott podepsal takzvanou Antichartu? Mimochodem spolu s takovými kapitány milionchvilně-lavičkového průmyslu, jako jsou Zdeněk Svěrák, Dagmar Veškrnová-Havlová nebo Jan Hrušínský? Kdepak, to není pro severoatlantický agitprop to nejhorší,“ podotýká spisovatel a vysvětluje. „Myslím, že daleko víc vadí kavárně jedna kratičká věta, kterou důsledně apolitický Gott pronesl letos v červenci spontánně v rozhovoru pro Českou televizi, když veřejně poděkoval za zdravici hlavy státu k jeho osmdesátým narozeninám. Tu větu se uvedená instituce, mimochodem řečeno, pokusila z přepisu rozhovoru na svých stránkách odstranit. Řekl tehdy s neskrývaným dojetím: „Ať žije pan prezident.“ Takové šlápnutí do sachrdortu neodpouští kavárna ani za hrob,“ pokyvuje hlavou Bruno Solařík a dodává. „Ale jak říkám: co je komu po kavárenském odpuštění či vzteku.“
Na závěr pak Bruno Solařík v souvislosti s tím, zda a jaké místo by mělo nést Mistrovo jméno, říká: „Polský spisovatel Mariusz Szczygieł už před lety pojmenoval celou naši zemi trochu ironickým a trochu obdivným, ale naštěstí hlavně neoficiálním, výrazem Gottland. Je vidět, že se tenkrát docela trefil. A to by klidně mohlo stačit. Co si kdo vezme na nějakých plechových cedulkách?“
Michal Gulyáš: V osmdesátkách byl Gott zlatým hřebem, v devadesátkách se znovu zrodil…
„Pro tenhle poválečný národ je doba před Karlem Gottem, s Karlem a po něm,“ říká herec Michal Gulyáš a dodává. „Dobu před ním neznám na vlastní kůži. Dobu s ním jsem v šedesátkách a sedmdesátkách prožil jako dítě. Jeho písně zněly z dráťáků (rádio jedné státní stanice – poznámka pro mladé) a zněly na poutích. V osmdesátkách jsme už věděli, že je to vývozní artikl a že vydělává téhle zemi pěkné peníze, srovnatelné tehdy s továrnou. Končil písněmi silvestry a začínal Nové roky, byl zlatým hřebem! V devadesátkách se znova zrodil a zase spojil většinu národa k poslechu. A po mileniu se oženil, fanynky trochu ranil, ale jen na ten okamžik, kdy to oznámil. Pořád zněly jeho písně a pořád většině národa dávaly to, co symbolizuje kontinuitu.“
„Teď je doba po Karlovi…“ pokračuje herec. „A vyrojila se armádička ‚smradlavých nicek‘, která nám Gotta/boha našich poválečných životů, protkaných zlatou nití Mistrových písní, má zašlapat do ztracena. Neměli jsme jiného takového a nebudeme mít už takového! ‚Zlých lidských lejn‘ však přibývá – a my už Gotta/boha v jeho živoucí podobě nemůžeme potkat… A to je tíživý pocit,“ pokyvuje Michal Gulyáš a velmi rázně dodává. „Teď už si musíme dávat pozor jen na to, abychom nešláply do ‚lejn‘ kolem nás! A když vidím ten odpad negativních komentátorů jednoho skvělého života, do duše se mi vkrádá melodie: I písně zněly líp. Tak mám vzkaz pro všechna ta závistivá a nenávistná zapšklá hovádka, která lidem nikdy neudělala radost, ani co by se za nehet vešlo: Polibte nám, jsme Gottovy generace – a vy jste jen biomateriál do kompostu zapomenutých dějin!“
Slávek Boura: Akce včelka Mája aneb Gott sršel humorem
To, že Karlu Gottovi smysl pro humor rozhodně nechyběl, potvrzuje i moderátor Slávek Boura. „S Karlem Gottem jsem se potkal několikrát při pracovních povinnostech a vždy byl nesmírně vstřícný a otevřený na to, jaká byl hvězda a legenda. Sršel humorem a doslova jiskřil. Například, když jsme ho poprvé pozvali do Snídaně s Novou, tuším někdy v roce 1994, doma se podíval, o koho jde a jak jsou moderátoři oblečeni. S Markétou Mayerovou jsme byli oblečeni do žlutočerné kombinace, a tak i on přišel v černém se žlutým sakem se slovy, že to vypadá, že je dnes akce včelka Mája,“ vzpomíná se smíchem Slávek Boura s tím, že po ukončení pořadu s nimi ještě Mistr v zákulisí seděl a dlouze si povídali. „Byl otevřený a nás, tehdy televizní moderátorské nováčky, bral jako sobě rovné,“ říká moderátor a dodává. „Osobně jsem ho cíleně neposlouchal, ale jeho hlasu se nedalo vyhnout. Pro mne, rockera, byl stejně hudební legendou jako kdokoli ze světové scény. Jenže s Karlem Gottem jsem spolupracovat mohl. Vím, že se neustále vzdělával, pracoval na sobě v mnoha oblastech a lidí se nestranil, ba naopak, miloval je. Patřili k jeho životu stejně jako jeho talent. Chápu média i politiky, že z jeho smrti chtějí týt a vydělat na ni. Ale to by bylo všude na světě. Když zemře někdo, kdo provází několik generací svým zpěvem, kdekdo si chce přihřát svou polívčičku. Nedivím se,“ pokyvuje Slávek Boura hlavou a vysvětluje: „Osobně mi vadí politikaření, hašteření a tsunami zloby s tím spojené. Zemřel průvodce generacemi, ale hlavně člověk, se vším, co ten pojem obnáší.“
Moderátor také prozradil, jaké místo by podle něho mohlo nést jméno Karla Gotta. „Pakliže se mě ptáte, zda by po něm mělo něco být pojmenované, pak mě napadá park Karla Gotta, kde by se odehrávaly fúze různých kulturních směrů, od muziky přes malířské a sochařské workshopy, po zpracování umění novými technologickými možnostmi. A kde? Například za planetáriem je hodně místa,“ navrhuje Slávek Boura.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
