Jak se v lockdownu nezbláznit? Užitečné rady od psychologa

„Jsme v situaci jako mnoho seniorů: izolovaní, nemožnost příliš chodit, mnoho kolegů bydlí jinde, někteří již zemřeli. Máme příležitost sáhnout si na seniorskou zkušenost.“ Tento aha moment zazněl v rámci listopadové přednášky psychologa Daniela Špoka, kterou pořádal portál Psychologie.cz, a to ve dnech, kdy se na internetu kolem důchodců vedly mimo jiné dohady spíše o tom, zda mají, či nemají dostat takzvané rouškovné.

Daniel Špok už na jaře napsal knihu „Koronavirus: Manuál pro duši“, kterou poskytl veřejnosti zcela zdarma. Hned v březnu také směřoval na svém blogu výzvu k politikům, influencerům, novinářům a všem ostatním, kdo přispívají do sdělovacích prostředků:

„Nacházíme se v závažné krizi, která bude brát životy. Polovina z vás se přitom stále chová, jako by to byla jen vynikající příležitost ke skvělé bulvarizaci, k podpoře naštvanosti na své politické protivníky, k hledání viníka, k možnosti konečně ‚mu to natřít‘. Uvědomujete si vůbec, komu to ve skutečnosti natíráte? (…) Nedokážete-li pozitivně přiložit ruku k dílu, prosím alespoň mlčte.“

Někteří lidé ztratili smysl života

Pro jednotlivce, kteří se cítí koronavirovou dobou stále vyděšeni, zazněla tentokrát jedna z podstatných informací v rámci zodpovídání dotazů posluchačů: „V první řadě je třeba si uvědomit: Je to přechodná situace. Jako jsme vydrželi na pionýrském táboře, je potřeba vydržet i toto,“ sdělil s nadsázkou a připomněl, že podobně to prožívali například muži na vojně.

„Vojáci si stříhali metr, kolik dnů jim zbývá. Když víme, že obtížná věc bude mít konec, snášíme ji lépe,“ poradil, jak se na krizové období také dívat. Je si vědom, že nevíme, zda bude trvat dva měsíce, nebo déle, ale rok to jistě nebude.

Na Dalibora Špoka se totiž s otázkou obrátila například žena, které sport chybí natolik, že začala pociťovat ztrátu smyslu života. Jiná si postěžovala, že když nemůže na terapie dojíždět, ztrácejí pro ni efektivitu.

Přidat? Ne, musíme slevit

„Akceptujte, že jsme ve výjimečné situaci, která může přinést výjimečné – neznámé, nepříjemné – pocity, stavy a myšlenky,“ napsal Špok v manuálu a podobná slova použil i na přednášce. Toto konstatování jistě ráda slyšela mimo jiné tázající se maminka od rodiny, která popsala, jak se hroutí z toho, že má být pracující ženou, zvládat domácnost a do toho ještě distanční školu. Nejtěžší je pro ni prý absence režimu, je toho spousta najednou.

Od psychologa dostala asi jinou odpověď než definitivní řešení, které možná čekala. Dalibor Špok totiž chlácholivě reagoval: „Žijeme v mimořádné době. Nemůžeme na sebe mít vysoká očekávání! Nahradit učitelku, maminku, pracovnici… ne nadarmo máme několik sociálních rolí, které potřebujeme přiměřeně plnit. Musíme slevit.“

Podle uznávaného psychoterapeuta je nejlepší přistoupit k režimu jako k projektu. „Věřte tomu, že když to pojmeme jako projekt, ono si to časem sedne,“ míní s tím, že je třeba si uvědomit, že žádný projekt není hotový za týden. Chce to čas a zároveň stále myslet na jedno: „Nehledáme řešení na celý život. Je to krize. Je třeba povolit si v každé oblasti: teplé jídlo bude jen každý druhý den, úklid nemusí být perfektní.“

Tahle krize je šance pro…

Zdůraznil ale, když kdokoli začne až takto trpět, něco to o jeho životě říká a je namístě najít v tom ponaučení. Ne za týden, měsíc… „To se prostě v životě děje: člověk se rozvede, onemocní, někdo zemře, ztratí práci, a je přesně v této krizi. Je potřeba mít vybudované kompetence, jak krizi zvládnout. A i kdyby ne, tak nevěšet život na hřebík,“ sdělil. Naplánovat si dlouhodobější životní projekt.

Doporučil obrátit pozornost na druhé, konkrétně na jakékoli dobrovolnictví. Neubíjet se například tím, že mi nikdo nevolá, ale hledat mezi těmi, kdo naopak někomu volat chtějí a nemají komu…

„Měl jsem klientku s těžkou sociální fobií. Hodně se bála. Vyprávěla mi, že narazila na slepce u přechodu, vůbec nepřemýšlela, převedla ho a prý ještě udělala i vtip. Pak se zastavila a řekla si: Co se to stalo?! Jednak byla mobilizovaná emocí – nebezpečím – a také odsunula myšlenky od svých trampot a věnovala mysl někomu jinému,“ řekl k tomu a dodal, že dobrovolnictví proměňuje člověka.

„Může jít i o jedinou hodinu denně, která ale tak projasní den, že se tomu ještě další dva dny divíme. Dobrovolnictví je zlatá cesta k radosti,“ podotkl.

Mrtví? Mnozí z nás se s umírajícím nikdy nesetkali…

Vyslovil v souvislosti s tím také myšlenku, že mnoho lidí se nikdy nesetkalo s umírajícím člověkem, s bezdomovci, lidmi na okraji společnosti, s týranými zvířaty. „V dobrovolnictví zažijeme spoustu věcí – i to, že nezměníme svět. Že nevymýtíme zlo. To jsou hluboké věci… a přesto musíme pomáhat a eticky růst,“ nabádal empaticky k těm, kteří zejména potřebují odvést pozornost od osobních strastí a nadměrného „zaujetí“ vlastními útrapami.

Jakýkoli režim a nové zvyky, které nám nastaly kvůli koronavirovým opatřením nebo je potřebujeme v izolaci nově zavést, mají lidé zavádět postupně. Po krůčcích. „Přistoupit k tomu jako ke složitému procesu. Jako ke stavbě domu. Rozmělnit jej, nafázovat. Nechtít toho příliš najednou. Nelpět na perfekcionistické obsesivní podobě,“ varoval odborník a přidal důležitou poučku: nejdřív si vybudovat zvyk, pak jeho kvantitu. Například: chci-li se přimět začít běhat v pět ráno, stačí nejdříve naučit se na pátou vstát, na pátou vstát a vyjít a jen třeba obejít blok. Pak, až se toto stane automatismem, přidat samotné běhání.

„Mnoho pohybu jsme si neuvědomovali: přechod do práce a z práce, do schodů a podobně. I když třeba stále chodíte běhat, teď to nestačí. Je potřeba přidat,“ řekl mimo jiné k pohybu, který je důležitý i pro tvorbu serotoninu, nálady, pozornosti, „vnitřních opiátů“.

Z tenzí, úzkostí a napětí si mají lidé naopak pomoci relaxací, například autogenním tréninkem nebo Jacobsonovou progresivní relaxací. A – omezit nadměrné konzumování médií a všechny své závislosti jako alkohol, lenost a další. „Šetřete si síly,“ podotýká k tomu Dalibor Špok.

Klidně plkejte…

V intencích potřebné rozmanitosti pak kromě stresových každodenností a strachu z koronaviru má smysl i relaxační klábosení u kafe. „Rozmanitost může zahrnovat i prosté plkání. Plkání a drbání,“ pokyvuje Dalibor Špok, když mluví o různých formách sdílení a komunikování s lidmi mimo kruh nejbližších. „Zvláště v době izolace je jakýkoli sociální kontakt důležitý. Sdílení není jen komunikace. Jak? Můžu napsat příběh, napsat status na sociální síti. Něco namalovat, napsat skladbu. Je to i náhražka sociálních potřeb. Sdílím emoci,“ vysvětloval.

Je to přece tak zjevné. Pokud se náš svět skládá pouze z bulváru a sousedských klepů, je jasné, na co budu myslet, kam se budou stáčet mé myšlenky, jak budu vnímat svět a kým se tak po nějaké době stanu i poté, co bulvár a pavlač zavřu. V časové perspektivě jsem pouze součtem svých myšlenek a dalších prožitků… ale pokud nečtete bulvár, neznamená to ještě, že jste z problému venku. I pokud se nadměrně vystavím světu jakýchkoli, byť pravdivých zpravodajských zpráv, které stále dokola omílají nepodstatné detaily, nehody, negativní situace, analýzy, kdo za co může a který politik zklamal… Dalibor Špok

Následující náhledy pocházejí z manuálu, který autor povolil šířit.

Čtyři cesty pro lepší přítomnost (nejen) v koronavirové době:

Samotná přednáška, stejně jako Špokova kniha, doporučila jako prevenci před psychickým zhroucením z karantény či lockdownu držet se následujících bodů a rad: