Která země má lepšího prezidenta, Česká republika nebo Slovensko?Anketa
V úvodním slově za organizátory slušnou češtinou řekl zástupce vedení organizace následující: „Česká politická reprezentace tvrdošíjně odmítá přijetí kvót, které mají ulevit zemím, kam běženců přichází nejvíce. Odpor proti kvótám se stal zásadním bodem politických vyjádření a vytěsnil z debat další otázky spojené s řešením uprchlické krize. Je to na vlnách emocí, kdy do popředí vstupují vyostřené radikální hlasy, které přehlušují jakékoliv věcné návrhy a plány, pokud takové kdy vůbec vznikají. Migrace je přirozenou součástí vývoje a je třeba s ní počítat o to více v propojeném globalizovaném světě. Představovat si, že země uprostřed Evropy mohou být ostrovem, kterého se okolní problém nebude týkat, a vystupovat proti uprchlíkům nepřátelsky je velice krátkozraké. Syřané a další ze své vlasti neutíkají bezdůvodně. Chtějí uchránit své životy a život svých blízkých, které tam jsou ohroženy. Právo na azyl patří mezi základní lidská práva. O oprávněnosti jeho udělení rozhoduje azylový proces. Naše předčasné rozhodnutí není v souladu s demokraticky nastavenými úředními postupy. Pokud dáme prostor nenávistným projevům vůči uprchlíkům, které odpůrci rovnají s muslimy, pokud neodmítneme rétoriku nesnášenlivosti, můžeme se dočkat ještě větší polarizace společnosti.“
Na to redaktorka Českého rozhlasu připomněla, že Vysoký komisař OSN pro uprchlíky registruje přes čtyři miliony uprchlíků, kteří se narodili v Sýrii a museli svoji rodnou zemi opustit. V Evropě od vypuknutí konfliktu požádalo o azyl 507 421 osob syrského původu a za loňský rok to bylo 137 000 lidí. V Česku za rok 2015 požádalo podle informací Ministerstva vnitra o azyl 69 Syřanů.
Miliony lidí v pohybu
Jako první host promluvil nejdříve Tomáš Kocian. „Strávil jsem v Turecku poslední rok. Je v něm nejvíce syrských uprchlíků. Letošní rok je již pátým rokem konfliktu a konec není v dohlednu. Válka se přeměnila v sektářský konflikt, který je nyní poměrně surový. S velkou pravděpodobností to vypadá, že hranice regionu, který známe z minulosti i současnosti, budou vypadat výrazně jinak. Sýrie je rozdělena do faktických čtyř oblastí. OSN udává, že 12,2 milionu lidí je postiženo válkou. Vnitřních uprchlíků, tedy těch, kteří nepřekročili hranice země, je zhruba sedm milionů. To je velká skupina lidí, která je na tom často mnohem hůře než ti, jež překročili hranice. Není žádným překvapením, že většinou utíkají lidé, kteří jsou movitější, schopnější, v zásadě elita. Ta se dostává ke zdrojům, je schopna se rozhodovat daleko flexibilněji.“
Syřané nejsou zdaleka jen v tureckých táborech
„V Turecku je jich něco přes dva miliony. Z nich zhruba žije v uprchlických táborech, většina ostatních se buď do jisté míry etablovala, či integrovala, žijí mimo uprchlické tábory nejen v příhraničí podél syrsko-turecké hranice, ale stěhují se do center za prací, především do Ankary a Istambulu. Jde podle odhadu o stovky tisíc Syřanů. Celkem je Turecko přijalo s otevřenou náručí. Samozřejmě mělo to své politické důvody, což bylo například vymezování se ze strany prezidenta Erdogana vůči Bašáru Asadovi.“ Turecko ročně podle Kociana vynakládá zhruba 1,6 miliardy dolarů pro to, aby pomohlo syrským uprchlíkům. „V minulém roce se tato pomoc zinstitucionalizovala, zformuloval se zákon o takzvané krátkodobé ochraně, který legalizoval pobyt syrských uprchlíků. A jejich status. Zároveň poskytoval přístup k bezplatným službám, ať už školskou docházku nebo medicínu, a to samozřejmě pro tento stát představuje velké náklady. Na začátku konfliktu nikdo nečekal, že bude tak dlouhý. Když jsem byl v Sýrii na jaře roku 2013 a když jsem byl v Aleppu, kdy se kolem bombardovalo, a všichni mi říkali v té ještě postrevoluční atmosféře do dvou měsíců je konec a vláda Bašára Asada padne. Nic takového se nestalo.“
Změna v průběhu půl roku – všichni do Evropy!
„Co vedlo k tomu obrovskému nárůstu uprchlíků?“ položil si dále otázku Kocian. Z vlastní zkušenosti vím, že když jsem se ještě v únoru s některými bavil, většina mi říkala, že nemá důvod jezdit do Evropy, že je tam zima a že to není pro ně. Není to islámská oblast, říkají, že nemají důvod, že zůstanou zatím třeba v Turecku a že počítají s brzkým návratem domů do Sýrie. Tento postoj se zásadně proměnil v poslední době. Titíž lidé hovořili už v červnu o tom, že většina jejich kamarádů a příbuzných chce do Evropy. Většina uprchlíků, kteří opustili Sýrii, utíká před represemi asadovského režimu. Není překvapivé, že jsou to většinou mladí muži, většinou vzdělaní, polovina z nich je bezdětných. Ti s rodinou očekávají, že pokud se jim podaří v Evropě etablovat, budou se snažit, aby se jejich rodiny zde spojily. Jsou to lidé nadprůměrně vzdělaní, ti méně pak zůstávají v Sýrii nebo ve městech v Turecku. Jeden z hlavních důvodů je deziluze po takřka pěti letech, nevidí světlo na koni tunelu.“
Převaděčství je prý nyní levnější, EU rezignovala
Jeden z důležitých důvodů, proč najednou uprchlíci míří do Evropy, je podle Kociana výrazný pokles cen převozu. „Minulý rok platili mezi sedmi až osmi tisíci za osobu, v současné době je to 2,5 až 4 tisíce euro, což je tedy zhruba poloviční a někdy dokonce třetinový náklad. To je důvod, který zmiňovali samotní uprchlíci. Unie dále do jisté míry rezignovala na svá pravidla, přestaly platit určité normy jako dublinské dohody. Lidé si uvědomili, že nebudou perzekuováni při vstupu do EU. Velkým důvodem bylo i to, že se řada z nich nedokázala etablovat na trhu práce, což je třeba v případě Turecka obtížné. Jako uprchlík tam nemůžete pracovat, pokud nemáte zvláštní povolení, a to prakticky nikdo nedostává.“
Slova se poté ujal Pavel Barša: „Tvrdím, že tato krize Evropu radikálně promění. Buď se začne rozkližovat a spadne zpět a bude se zase potvrzovat suverenita jednotlivých států, například se zruší schengenský prostor, který už se de facto často provizorně na omezenou dobu ruší a zablokují se procesy, kterými EU prochází na federální úrovni. Nebo krize mobilizuje určitou sebezáchovnou sílu v Evropě a překoná to. Třetí možnost nějakého kompromisu neexistuje.“
Krize postnacionalismu a konec multikulturalismu
„Přistěhovalecká vlna a krize EU konverguje se třemi dalšími krizemi. Jednak s krizí ve vztahu k Rusku. Na neoimperiální probouzení Ruska Evropa zatím nenašla adekvátní odpověď. Pak je to krize, jejímiž symboly jsou útok na Charlie Hebdo a problém evropských džihádistů, kteří bojují v Sýrii a pravděpodobně zde v Evropě mají řadu svých sympatizantů a spících buněk, a je to důležitý bezpečnostní, ale zároveň i psychologicko-kulturní problém. A pak krize eurozóny. Buď to Evropu zabije, anebo zmobilizuje její síly. Je tu dále takový střednědobý proces v Evropě, který bych nazval krizí postnacionalimu. A dále pak se ukazuje, že existuje politicko-kulturní diference mezi postkomunistickými zeměmi a západní Evropou.“
Evropský postnacionalismus má podle Pavla Barši dvě tváře. Jednou je samotná integrace, kde evropské suverénní národní státy předávají část svých rozhodovacích pravomocí a vytvářejí jakousi multilaterální strukturu rozhodování. „Jak dobře říká Václav Klaus,“ dodal odborník na mezinárodní vztahy s pousmáním, „skutečně národní státy ztrácejí své pravomoci. Pak je ale druhá část toho postnacionalismu, která probíhá od osmdesátých let, a to je multikulturní obrat západní integrace, nebo to můžeme nazvat multikulturní inkluze menšin. Od 80. let dokonce i u států, které nemají žádnou oficiální multikulturní politiku, se začal klát velký důraz na to, že příslušníci menšin západoevropských států by měli být ve všech ohledech chápáni jako rovní občané se všemi ostatními. A opustilo se u velkých států, jako jsou Německo, Francie a Velká Británie, od toho, že třeba Anglie je zemí Angličanů, Německo je zemí etnických Němců nebo že Francie je zemí galských katolíků. Ideálem se stalo, že Francie by měla být zemí všech občanů, kteří tam žijí. Krize první fáze postnacionalismu se ohlásila velmi brzy, po přístupu středoevropských zemí v roce 2005. Zjistilo se, že není konsenzus, takže nebude evropská ústava, ale Lisabonská smlouva. To bylo první ohlášení krize.“
Zeman horší než Le Penová, aneb lepší je neříkat, co si myslíme
„Krize multikulturalismu už probíhá od začátku tohoto století a vyvrcholila v roce 2008, což je pro mne symbolický mezník, kdy tři vůdcové největších západoevropských států – Merkelová, Cameron a Sarkozy – ohlásili selhání multikulturalismu,“ pokračoval za všeobecného zájmu Barša. „U nás se to nějak neví nebo jsme v nějakém vakuu. Ve vzrůstající vlně islamofobie, která se mimo jiné projevovala tím, že v různých volbách začali mít úspěch populistické strany typu Strany svobody v Nizozemsku nebo Národní fronty Marine Le Penové. Tihle mainstreamoví politici chtěli kooptovat část obav z islámu tím, že dají najevo, že oni tomu rozumějí, a tím se ve skryté latentní podobě islamofobie dostala do úst politiků, což už bylo samo o sobě špatnou známkou. Islámský stát, islamismus a teď vlna běženců z tohoto světa zcela jistě tuto krizi multikulturalismu a narovnání vztahu k Neevropanům ještě prohloubí.“
„Přistěhovalecká krize vytvořila jakýsi rozštěp mezi etablovanými politiky ve střední a západní Evropě. Například náš prezident mluví jako Marine le Penová. Možná že to by si ani ona nedovolila říci, že islamisté jsou něco jako nacisti. Ona to řekne vždycky trochu jinak, že třeba muslimové okupují naše čtvrti. A to slovo okupovat slyší Francouzi jako poslední okupace, to byla nacistická. Ale řekne to alespoň oklikou, zatímco náš pan prezident to říká přímo. U nás se za neonacionalismus a xenofobii nikdo nestydí. Říkají to sociálně demokratičtí politici. Náš ministr vnitra, sociální demokrat, mluví tak, jak by asi – pravděpodobně – žádný sociální demokrat v Německu, Rakousku či Francii nemluvil. Je možné, že si některé věci může myslet, ale nemluvil by o tom. Češi, Poláci, Maďaři mají tradice etnického národa. Národ je definován jazykem a krví. Tyto země nejsou zvyklé na příliv stovek nebo tisíců imigrantů. Nemáme koloniální zkušenosti. Neprošli jsme multikulturní iluzí, kterou prošly západoevropské země. Ony se alespoň rétoricky od nich distancují, ale my jsme je historicky nikdy nezavedli. V Česku nikdy nikdo neřekl, že by se vlastně příslušníci menšin měli cítit jako příslušníci většin a že by stát měl dělat vše pro to, co má. Tato krize může ohrozit evropský projekt a teď to bude hop, nebo trop během dvou tří, čtyř nebo pěti let. Uvidíme, zda to EU přežije nebo se rozklíží,“ ukončil své úvodní expozé Barša.
O hrubosti prezidentských výroků
Moderátorka diskuse se ho ještě zeptala, jak je možné, že Německo nebo Švédsko přijímají takové množství migrantů a my jen desítky a několik stovek. Jestli to není také tím, že naši politici vůbec nevědí, jak běženci vypadají. Barša na to odpověděl: „Marine Le Penová je v úplně opačné pozici než Miloš Zeman. Je předsedkyní strany, která je dvacet let marginalizovaná mainstreamovým proudem. Všechny ostatní strany se ji snažily vytěsnit, byla to stigmatizovaná strana a ona to, co dělá – a dělá to bohužel velmi zručně – snaží se mainstreamovat tuto stranu. Proto hrubost výroků zůstává, ale snaží se ji očistit od některých věcí, především od antisemitismu. Všechno soustřeďuje na islamofobii. Pokud tam žije pět šest milionů muslimů, je o nich trochu těžší hovořit jako o něčem abstraktním, démonizovat je, jako to dělá náš prezident. Zeman byl vždycky mainstreamový politik, který nemá žádnou potřebu získávat mainstream,“ zasmál se Barša. „On je mainstreamový politik, který definuje to, co se může říkat.“
Může za to Amerika?
Pak již následovala diskuse. Mladý člověk obšírně uvedl: „Potvrdil jsem si, že intelektuální elita včetně té, která má přístup do médií, vůbec neřeší základní zdroj problému. A to je americký imperialismus a obecně imperialismus velmocí. Jsme společnost, která vítá americké hummery, které jezdí přes republiku, a zároveň se obává uprchlíků v situaci, že tento stát totálně rozvrátil celý Střední východ. Utečenci přece nejsou jen uprchlíci před válkou, ale i ti, kteří jdou za lepším. Oni utíkají, ale zároveň si chtějí polepšit. Druhá věc je, že Česká republika je vystavena morálnímu vydírání, když chceme uhájit suverenitu státu. V situaci, kdy odpovědnost za schengenský prostor byla absolutně nedodržena, se po nás chce, aby byla solidární s masami, které si náhodně vybraly, že zde chtějí bydlet, chce se po střední třídě, která bojuje o přežití za globálního kapitalismu, aby platila a financovala už při tak vysokých daních tyhle proudy…“ Nespokojené auditorium už hlasitě volalo, aby byla položena otázka. Byl moderátorkou napomenut, že beseda je o syrské krizi.
Zareagoval Kocian: „Negeneralizoval bych roli USA k destabilizaci jako jedinou příčinu. Česká společnost není na to připravena a toho pomyslného střetu se bojím. Chybí tu debata, jak to bude. Celá debata ve společnosti se využila na kvóty a Schengen, ale nemluví se o tom. Lidé budou přicházet a musíme se bavit bez předsudků, jak na to budeme reagovat, co bude dělat stát, jaká je úloha občanské společnosti, jak informovat lidi. Když jsem přijel po roce z Turecka, v mainstreamových médiích jsem jen viděl, že uprchlíci jsou hrozba z různých důvodů, šíření infekčních nemocí, džihádismu. Ale to jsou všechno marginální věci, které bych upozaďoval. Jsou daleko podstatnější věci, o kterých se nebavíme. O tom, jaká je integrační politika našeho státu. A je otázka času, kdy se staneme nejen tranzitní zemí, ale i cílovou destinací. Neslyšel jsem nic z úst politiků i elit, kteří se do debat zapojují.“
Moderátorka to glosovala slovy: „Vypadá to, jako by se ohledně kvót všichni spikli proti ČR, ale není to tak...“
Mela kolem vytvoření armády
Další dotaz zněl, jak se vyrovnat s mladými muži, uprchlíky? „Co vytvořit armádu a nasadit ji zpět v Sýrii? Jako za německé okupace naši zahraniční vojáci v Rusku a Anglii?“ To sklidilo všeobecný posměch u vesměs mladých přítomných. A reagoval Barša: „Tihle mladí právě neodpovídají vaší představě. Ti, kteří rádi bojují a jsou ochotni a schopni se zapojit, ti mají tu možnost. Moje představa je ta, že tihle mladí lidé chtějí žít normálním civilním způsobem života. Neutíkají z války proto, aby se tu vyškolili na válku a šli zpět (směje se). Pokud byste to bral jako jejich povinnost, jak je přinutíte?“ A opět byl slyšet smích. „A to jim EU umožní blahobytný život?“ nedal se starší pán. Na to moderátorka uvedla, že EU a její členské státy mají povinnost poskytnout azyl tomu, kdo je shledán, že splňuje podmínky, že je pronásledován… A to Syřané splňují. Barša poté pokračoval: „Američané měli plán, který ovšem zrušili, snažili se cvičit Syřany, aby bojovali proti IS. My jako EU nebo NATO pomáháme těm umírněným, kteří bojují proti Asadovi i IS.“ A onen postarší muž reagoval: „… Ale dáme vám podmínku, dostanete azyl i s rodinami, ale vy mladí půjdete bojovat.“ A zase hluk nevole, smích. „Ti, kteří se chtějí zapojit, jsou tam,“ vstoupil do diskuse Kocian. „Američané měli čtyři nebo pět lidí a program stál 500 milionů dolarů! To znamená totální neúspěch. Navíc vůbec nevím, za jakým cílem koalice jde, protože se mluví o podpoře umírněných opozičníků. Rozumím tomu v případě Kurdů, ale vůbec tomu nerozumím v případě dalších opozičních skupin, ve kterých jasně dominují islamisté, jež jsou nemlich jako IS. Je to o nás, jakým způsobem se k těmto mladým lidem budeme chovat, jak je přijmeme, zda budeme odtažití nebo s otevřenou náručí. Neměli bychom se na ně dívat jako na lidi, kteří přicházejí parazitovat na evropském blahobytu.“
Mít či, nemít nárok
„To je lživé tvrzení,“ zazněl hlas z publika. „Nemají na to nárok!“ A nastala mela – lidé hučeli nesouhlasem. „V momentě, kdy budeme používat příměr parazit, dáme je do zcela jiné kategorie, stavíme je do jiného světla,“ vysvětloval Kocian. „Řada těch lidí se snažila fungovat v samotném Turecku, zkoušejí to tedy jinde. To je přirozené. My bychom měli nastavit systém, aby případnému parazitování, jak vy říkáte,“ obrátil se k dotazujícímu se přítomnému, „zabránil. Když otevřeme systém dávek na dobu neurčitou, to je samozřejmě jiné. Ta hrozba není ani tak ze strany uprchlíků, ale spíše z rozpadu Evropy a otevře se prostor pro hlasy a politiky, kteří hlásají velmi radikální názory.“
„Uprchlíci jsou od západní Afriky po Afghánistán. Proč k tomu dochází nyní, jak je to možné tak naráz z tak široké oblasti a všude všechno směřuje do Evropy,“ zněl další dotaz. Uvedl také historickou souvislost s kolonizací Ameriky, kdy Indiáni v USA jsou dnes v rezervacích. „Evropa to z kapacitních důvodů neunese…“ Moderátorka jej napomenula, že některé historické paralely nejsou tak důvodné a že bychom se měli dívat i na kvalitativní záležitosti, nejen na to, že se přichází ve velkém počtu na jedno území. Otázka tedy zněla: „Jak potenciální uprchlíci zjistili, že dublinské dohody neplatí?“ Na to Kocian velmi stručně reagoval, že si dali vědět přes Facebook. Moderátorka poté uvedla, že „… do Evropy směřuje skutečně minimum lidí, kteří jsou nuceni opouštět své domovy. Většina z nich zůstává v okolních státech…“
Od Masaryka přes Izrael po Brusel
Diskusní příspěvek z davu připomněl, že Masaryk přijal zákon, díky kterému přišly desetitisíce bělogvardějců, mladých mužů, kteří mohli vystudovat v České republice, a vytvořil tak novou inteligenci, která byla jako první zlikvidována NKVD v roce 1945. „Za první republiky sice nemáme koloniální zkušenosti, ale všechny bankovky měly na sobě text v pěti jazycích…“
„Neměli jsme jinou zkušenost s jinou kulturou než s evropskou,“ zněla další otázka na hosty. „Je na příchozích, aby tu fobii uklidnili. Pro zajímavost – tady byli cvičeni izraelští vojáci, když vznikal židovský stát. Na tom, že EU by pomohla vycvičit mladé lidi, aby zpět ve své zemi dobyli svá práva, nevidím nic špatného. Jde o to, zda ti lidé mají zájem. Ne každý, kdo utíká do Evropy, má o ní nějaké povědomí a představuje si to velmi idealizovaně. Proč ti lidé nemohou pracovat? Proč EU trvá na tom, že imigrant nemůže pracovat? Naši, kteří odešli do zahraničí a byli to intelektuálové, myli nádobí, ale pracovali a podíleli se. A pak se vypracovali.“
Zástupce Člověka v tísni na to řekl: „Nejásám nad těmi stovkami tisíc lidí, protože nevíme, co s nimi budeme dělat. Veřejná debata se má vést o integračních modelech, o definování pravidel pro nově příchozí a stejně tak o sankcích za porušení pravidel.“ Barša pak místní „uklidnil“, že v Bruselu se už o tom diskutuje…
No go zóny jsou fantasmagorie!
„Používají se argumenty o zakázaných zónách ve Francii, Švédsku, kam nemůže ani policista, ani hasič. Je to jakýsi stát ve státě…,“ zněl další dotaz. Barša na to: „To říká Le Penová. Týká se to některých muslimů. Ona to ale zobecňuje na všechny obyvatele problémových čtvrtí. To je jako romská ghetta v Česku. Fundamentalistický okraj islámu skutečně existuje, ale to, že ovládnou celé ty čtvrti a vládnou tam a stát tam nemůže, to je fantasmagorie. To zatím tak není. Policajti se tam občas bojí jako do některé černošské čtvrti třeba v Chicagu, kde se prodávají drogy. Na předměstí Francie jsou paneláky, to jsou problematické čtvrtě, ale dvacet nebo třicet procent Arabů žije v ostatních čtvrtích úplně normálně, a je to střední vrstva. Není pravda, že by byli jen v problematických místech. Všude existuje střední vrstva obohacená o arabské a muslimské lékaře, právníky.“ „Jakýkoliv projev radikalismu by se měl potírat. Podle platných zákonů. Ti lidé budou mít tendenci se shlukovat do takových skupin,“ reagoval Kocian.
Merkelová ve vývoji a proč se nezahalovat
„Jak je možné, že jedním z politiků, jež se stali tváří migrace, byla Angela Merkelová, která, jak jste tu uváděli, dříve pohřbívala multikulturalismus? Prodělala nějaký vývoj, nebo reaguje na situaci?“ Tak zněl další dotaz. Pavel Barša odpověděl: „Multikulturalismus má smysl pro ty, kteří jsou na cestě k integraci. Tam jim stát musí pomáhat a zohlednit i to, že mají jinou kulturu, že vyznávají jiného Boha. To jsou věci, na které oni mají právo. V českých školách není obvyklé, aby židovští nebo jiní studenti řekli, že mají náboženský svátek, a nepřišli do školy. My na to nejsme připraveni. V Británii a USA na to jsou připraveni. Xenofobové řeknou, že se jim dává něco navíc. To není pravda. Jim se dává jenom to, co pro většinu je samozřejmé. Tenhle typ multikulturalismu, který zohlední menšinovou zvláštnost a umožní lidem fungovat, o to by nám mohlo jít, ten umožňuje studentům, aby se zapojili. Když jim řekneme – vy nemůžete nosit šátky, tak je vlastně vylučujeme. A ona tedy nebude studovat na škole a nebude se integrovat,“ představil svůj názor Barša.
Strašící média
Další názor měla paní ze Sarajeva, která uvedla: „Žiji tu už od roku 1992, žiji hezky a mám tu své kamarády. Nezaznívá tu ale argument – humanismus. Musí se lidem pomáhat. Na to jsou zákon i lidskost. Z Bosny utíkalo za války v Jugoslávii hodně muslimů, ale tady je nepoznáte. Proč se ztrácí humanismus?“ „Mainstreamová média a politici od počátku dávají uprchlické vlně bezpečnostní nálepku. Že to je hlavně bezpečnostní problém. Neobviňuji Čechy, ale média. V ČT24 pořád slyšíme, co budou dělat vláda, armáda, 80 procent věcí, které se týkají utečenců, se věnuje bezpečnostním aspektům,“ uvedl Barša. Ze sálu pak zazněl „hlas lidu“: „ ... Ale to je pravda – když nebudete mít bezpečnost, všechny další atributy jsou k ničemu! Když chcípáte hlady, svoboda je až na druhém místě. To je pořád to, co nechcete pochopit!!!“
Saúdská Arábie: Žádný uprchlík!
Závěrečný dotaz směřoval k zapojení Saúdské Arábie. Na to Tomáš Kocian odpověděl: „Ptal jsem se jedné syrské kolegyně, která tam žila, kolik Syřanů je vlastně v Saúdské Arábii. Ona řekla, že 500 000. Byl jsem překvapen, ale pak jsme si vyjasnili, že toho půl milionu Syřanů tam žije už před konfliktem a po konfliktu prakticky nikdo nebyl vpuštěn jako uprchlík, nikomu nebyl udělen azyl. Mluví se o tom, že okolní země rezignují na pomoc, ale není to pravda. Ale jsou země, které peníze mají, vynakládají je jiným způsobem, ba přímo zapříčiňují tu krizi, a mezi nimi je Saúdská Arábie.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
