Kromě výročí 28. října a jeho mediálních souvislostí se dnešní přehled zajímavostí ze světa sdělovacích prostředků bude zabývat ještě Českou televizí a jejími výročními zprávami. „Zaujal mě text Martina Schmarcze pod titulkem ‚Zrcadlo a křivá huba. Spor o ČT je bojem o charakter společnosti‘. Tenhle velice dlouhý komentář docela přesně vyjadřuje duševní stav autora a zároveň velmi podivuhodný duchovní stav naší společnosti a tzv. společenských elit. Pan Schmarcz nám v něm sděluje, že spor o Českou televizi je sporem politickým, nikoli sporem o hospodaření – což má pravdu, ale on to určitě myslel trošku jinak, než si to myslím třeba já – a že Česká televize je garantem naší liberální demokracie. Doslova říká: ‚Když máš křivou hubu, nezlob se na zrcadlo. Veřejnoprávní média s propracovaným systémem kontroly, který neumožňuje se příliš odchýlit od převládajících trendů, jsou velmi přesným odrazem stavu společnosti‘,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Právě formulace „neumožňuje České televizi příliš se odchýlit od převládajících trendů" se mu moc „líbí“. „Které trendy to však jsou, nám pan Schmarcz nezjevuje. Kdo si pamatuje televizní krizi z konce roku 2000, ví, že pan Schmarcz byl jednou z dominantních figur, ne snad co do výšky, ale co do hlasitosti té stávky. Dokonce se tím v článku chlubí a doslova říká: ‚Jsem autorem motta o boji za svobodu slova z doby krize v České televizi‘.
Nevím, jaké motto má na mysli, nebo jde jen o to tvrzení, že se bojuje o svobodu slova, to je koneckonců úplně jedno. Každopádně to byla jedna velká politická lež. A na té politické lži stojí Česká televize a většina českého mainstreamového mediálního světa do dneška. O žádnou svobodu slova nešlo, ale pouze a jen o peníze pro rozdělování mezi producenty. Tehdy říkal docela vtipně Zdeněk Šámal ‚tvůrčí skupina umělčík-tunelář‘, což by dnes už nezopakoval. Možná i proto, že dnes patří k tomu systému,“ vysvětluje mediální analytik.
Za Janečka dávala ČT ještě prostor všem, kdo měli k věci co říci
To považuje za svobodnou volbu nynějšího šéfa zpravodajství ČT a nechce ho z ničeho vinit, „Avšak tuhle charakteristiku si pamatuji, je jeho a já mu to autorství velice rád přenechávám. Zevnitř televize o nic jiného nešlo. Zvenčí, vzpomeňme si, šlo o boj ve volbách poražené Unie svobody, lidí jako Marvanová a Ruml, proti ve volbám zvítězivším stranám opoziční smlouvy. Aby to nebylo tak jednoduché, tak v jedné z těch vítězných stran – v ČSSD – byla Špidlova frakce tou pátou kolonou, která způsobila, že zaměstnancům ČT zůstala Česká televize ve vlastnictví a Parlament kapituloval. Od té doby máme Českou televizi takovou, jakou máme. Nějaká léta poté to nebylo ještě tak dramatické, dokud tam seděl Jiří Janeček nebo František Lambert, tak do toho bylo ještě trochu vidět a i ta televize se trochu snažila aspoň tu a tam chovat jako médium, které dává slovo skoro všem, kdo mají co říci. Ovšem to už je samozřejmě dávná minulost,“ uvědomuje si Petr Žantovský.
Martin Schmarcz se řadí ke žhavé liberálně-demokratické současnosti a nepochybně se cítí být velmi oprávněn posuzovat, udílet knížecí rady na všechny strany, kritizovat politiky a kdekoho. „Při té příležitosti musím vzpomenout, že po té televizní krizi naskočil do politické vany a stal se poradcem předsedy ODS a pozdějšího premiéra Mirka Topolánka, což zarazilo nejen mě, ale mnoho jiných lidí, kteří to pozorovali několik let předtím, protože Schmarcz byl jedním z těch, kteří už z dob angažmá u Josefa Kudláčka v Českém deníku nenechal na ODS nikdy nitku suchou. A najednou si z něj šéf ODS udělá hlavního fámula. To jsem tehdy panu Topolánkovi velmi přátelsky vyčetl. Díval se na mě, jako že vůbec nerozumí, o čem mluvím. Ale věděl, že si potřebuje udržet média na své straně, a také je nějakou dobu na své straně měl. K podobné taškařici jako kolem České televize dojde i v Českém rozhlase tím, jak René Zavoral vyčistil vedoucí místa od slušných lidí a posadil tam kašpárky typu pana Šabaty,“ očekává mediální odborník.
Stále stejný boj mezi vítězi a těmi, kdo nedokážou unést prohru
Nejde o nic jiného než o to, o co tady jde těch už skoro dvacet let od televizní krize. „Hezky to řekl v České televizi, dokud ho tam ještě zvali, pan Plesl z MF Dnes, a totiž že se tu bojuje stále stejný boj mezi těmi, kteří vyhrávají, a těmi, kteří nejsou schopni unést prohru. A o ničem jiném není samozřejmě ani ta kašpárkovina kolem České televize. Poslanci mají ještě dvě výroční zprávy ČT za rok 2018 k projednání. Nepochybuji o tom, že to odložení je dáno 17. listopadem, protože se všichni politici teď bojí toho, co se bude někde vykřikovat do tlampačů, a nechtějí být refrénem těch náměstí. Tomu rozumím. Nechci být špatným prorokem, ale tvrdím, že většina poslanců se zachová úplně stejně jako při předchozích zprávách a odsouhlasí i je prostě proto, že je to pro ně jednodušší. V tomhle ohledu jsem velký skeptik,“ přiznává Petr Žantovský.
Psali jsme:
Další část Týdne v médiích se týká oslav 101. výročí vzniku Československa a slavnostního večera na Pražském hradě. „Kdo to sledoval nebo byl dokonce přítomen, viděl, že se to odehrávalo v trochu jiném aranžmá než obvykle. Pan prezident při svém projevu seděl proto, že má své neduhy a takto vyřešil jeden z čistě fyzických limitů. Mě osobně to neuráželo. Přiznám se, že už někdy před dvěma lety před druhou přímou prezidentskou volbou jsem se ptal některých lidí na Hradě, proč neposadí prezidenta na vozík, když se mu špatně chodí a vyčerpává ho to. Franklin Delano Roosevelt vydržel na vozíku sedět více než tři volební období, a to měl jiné diagnózy, přesto to nijak nesnižovalo jeho vážnost u veřejnosti. Poukazoval jsem na to, že už jenom to, než přejde Vladislavský sál, vyčerpá prezidenta do té míry, že to pak nemůže nemít vliv na jeho další konání. Bylo mi vysvětleno, že si to pan prezident nepřeje. Dobrá, je nutné to respektovat,“ uznává mediální analytik.
Neurvalá kritika prezidenta kvůli zdraví, na Havla měli jiný metr
Rozhodně to však neshledává jako důvod k neuvěřitelné palbě, která se strhla ze všech takzvaně mainstreamových médií a na všech takzvaně nezávislých webech typu Fórum24, Hlídací pes a podobně. „Odtud tečou krvelačné sliny, které plivou na hlavu státu. Vyjadřují absolutní despekt vůči tomu člověku a v podstatě už stříhají panu prezidentovi pomyslný metr, co jsme někteří stříhali před koncem vojny. Je mi strašně smutno z toho, když vidím, že i lidé, kteří bývali ve svých projevech soudní, jako pan Pečinka v Reflexu, ztrácejí glanc a přistupují na hrubou, brutální a neurvalou vlnu útoků na hlavu státu kvůli jeho zdraví. Kdo kdy takhle atakoval Václava Havla? A ten měl zdravotních problémů ‚pětadvacetkrát‘ víc, a těžších. Ale nikdy si nikdo netroufl takhle denunciačně vůči němu vystupovat. Jenže to byl Havel, že jo. Takže to není o těch nemocech, ale o nositeli těch nemocí. Jako vždy je to v Česku takhle,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Za naprosto urážlivý považuje článek pod titulkem „Glosa Daniela Kroupy: Proč je rád, že ho Zeman na Hrad nezve“, který na webu Seznam Zprávy zveřejnil bývalý politik v předvečer státního svátku. „Kroupa v něm říká spoustu nesmyslů. Třeba že ‚Po roce 68 nastoupila normalizace. Komunisté se báli lidí na ulicích. A tak ty seznamy drželi předsedové závodních organizací KSČ a povinně se účastnili soudruzi, zatímco ti ostatní mohli na chaty‘. To je lež jako věž. To je normální dezinformace, která má z lidí udělat hlupáky a útočí na jejich dobrou paměť. Já si velmi dobře pamatuji, protože jsem ta léta zažil také, byť jsem mladší než pan Kroupa, že se do průvodů prvomájových i jiných muselo chodit, soudruh-nesoudruh. Nikdy jsem žádný soudruh nebyl, ale vím, že jsem se z průvodů vymlouval na různé nemoci, takže nátlak tam byl velký a permanentní a že naopak demonstrativní masová účast komunistům hrála do jejich propagandistické noty,“ připomíná mediální odborník.
Kroupa se přeceňuje a se synky přispívá k havlovsky blbé náladě
I další Kroupovo tvrzení, že „komunisté se báli lidí na ulicích“, je lež jako věž. „Lidí na ulicích se báli možná v devětaosmdesátém v lednu po Palachově týdnu nebo v srpnu. Ale to byli jiní lidé, kteří tam přišli dobrovolně, a ne ti, co tam přišli ze strachu, protože kdyby nepřišli, tak by to mělo následky pro jejich profesní, rodinné či jiné záležitosti. Takže pan Kroupa v tomhle článku normálně lže. Pokračuje, že ‚po sametové revoluci lidé jásali a radovali se spontánně. Ale také to po čase přešlo, a nakonec se radovali jenom ti páni na Hradě. Lid pojídal chlebíčky ústy svých představitelů.‘ To jsou takové floskule, spousta slovního balastu, která z Daniela Kroupy padá. Už několik let a na úrovni čtvrté cenové skupiny, abych tak řekl. Postěžoval si také, že od doby, co není na Hradě Havel, tak už ho tam nezvou. No, asi není důvod. Ústavní činitel to nebyl a není, akademický funkcionář také ne, člověk z generality nebo z diplomacie také ne, tihle lidé jsou zváni jaksi automaticky,“ vysvětluje Petr Žantovský.
Chápe to tak, že bývalý předseda ODA není považován za významnou osobnost, která má jeho vlastní metaforou „pojídat ty chlebíčky jménem lidu“. „Prezident Klaus a jeho nástupce Zeman měli plné právo posoudit, jestli se s Kroupou chtějí, nebo nechtějí vidět, neboť Kroupa není žádná společenská autorita. Je to obyčejný učitel z vysoké školy a těch jsou zástupy. Je mi líto, ale pan Kroupa přeceňuje svůj společenský význam a důležitost. Možná proto, že jeden jeho synek byl léta bohovsky placen v Českém rozhlase a druhý je ve společnosti Post Bellum. A všichni společně se podílejí na nějaké – skoro bych řekl – až havlovsky blbé náladě, která proniká naší společností způsobem naprosto nevídaným. Článků na téma ‚i kdyby mě pozvali, nešel bych tam‘ vyšlo víc. To je jako s nepřijímáním metálů. My jsme perverzní stát, který držitele státního vyznamenání považuje za špínu a zločince, zatímco toho, kdo ho odmítne, považuje za hrdinu. To je něco mezi Orwellem a Járou Cimrmanem,“ kroutí hlavou mediální analytik.
28. říjen je nezajímavý, hlavním svátkem by měl být 17. listopad
Korunu vší nehoráznosti nasadil článek „Hlavním svátkem státu by už neměl být 28. říjen, nýbrž 17. listopad“. „Je od Pavla Šafra, šéfredaktora konspiračního a dezinformačního webu Fórum24. V něm se rozepisuje a fantazíruje na téma, že by se jako hlavní svátek neměl slavit 28. říjen, protože už je nezajímavý, když je to výročí vzniku státu, který už neexistuje, tedy Československé republiky. Pomíjí takovou drobnost, že to byla první samostatná česká státnost po mnoha staletích, kdy jsme patřili do velkého svazku rakousko-uherské monarchie. To tedy prý není důležité, to je nevýznamné. Naopak významný je pro něj 17. listopad, který by se měl slavit jako státní svátek, protože to jsme se konečně zbavili ‚státem organizovaného bezpráví‘ a ‚svěrací kazajky sovětského impéria‘,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Snaží se všechno posuzovat empiricky, tak nehovoří o padesátých letech, která nezažil, ale o šedesátých, z nichž si pamatuje vysokou míru nesvobody, vysokou míru společenského pokrytectví, kdy se doma mluvilo jinak než ve škole nebo na pracovišti. „To všechno víme. Ale odmávnout čtyřicet nebo padesát let životů celých dvou generací tím, že to byly v podstatě jenom poslušné ovce ve svěrací kazajce nějakého impéria, to je hodně arogantní postoj. Po této zemi chodilo za tu dobu nesčíslné množství kvalitních, kreativních a zajímavých lidí, vynálezci jako Antonín Holý, jako Otto Wichterle a spousta dalších a dalších vědců, sportovců, umělců, teď nemyslím jenom Karla Gotta, ač i toho. Tady se prostě nějak žilo. A to v míře dané režimem, který nebyl svobodný,“ poznamenává mediální odborník.
Historie podle toho, co zrovna ideologická slina přinese na jazyk
Vzpomíná, když přijel po roce 1990 poprvé na Západ, protože předtím cestovat nemohl, tak byl překvapen mírou jiného typu nesvobody, která tam panovala. „Sice si tam mohl člověk říkat, co chtěl, ale zase jenom někdy a někde a při nějaké příležitosti. Zatímco někdy a někde to nešlo, protože by mu šlo taky třeba o místo nebo o živnost. Takže malovat si, že ten rozdíl mezi třeba osmdesátými lety v Rakousku nebo ve Velké Británii a stejnými lety u nás byl propastný, tak to nebyl. Jenom jedna část Evropy byla pod kuratelou Spojených států a druhá část Evropy byla pod kuratelou Sovětského svazu. Ale pořád to byla kuratela. Měla trošku jiné metody, ale těch amerických kasáren bylo a do dnešního dne je po německém území nesčíslněkrát víc, než bylo těch ruských nebo sovětských u nás. Bylo by dobré, kdyby se historie posuzovala v souvislostech, a ne jenom tak, co zrovna ideologická slina přinese na jazyk,“ doporučuje Petr Žantovský.
Z návrhu, aby 17. listopadu byl hlavní státní svátek, rozhodně nadšený není. „Tento den státní svátek už máme. Leda by na to pan Šafr zapomněl a možná chtěl napsat 7. listopadu, že by slavil výročí jiné události. Ale to by zas neodpovídalo tomu ostatnímu, co tam napsal, takže to omyl zřejmě není. Jen prostě neví, že státní svátek 17. listopadu máme. Když to datum nepřipadne na víkendový den jako v tomto roce, tak je volno, to by si mohl pan Šafr všimnout. Jen patří mezi svátky, při nichž mohou mít obchody otevřeno. Říkám to záměrně takhle banálně a lehce nadsazeně, protože ten článek je tak nepředstavitelně hloupý, že bych mu dal to černé prasátko, jak občas dávám za hloupost týdne. Doufám, že upadne do zapomnění tak, jak ostatně zapadá celý konspirační a dezinformační web Fórum24, jehož úroveň pořád padá, pokud to je ještě vůbec možné a neporušuje to fyzikální zákony, že padá hluboce pod nulu,“ dodává mediální analytik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
