Fotogalerie: - Ramadán po česku
Který český televizní program sledujete nejčastěji?Anketa
„Armáda České republiky je instituce, které podle slov jejích nejvyšších představitelů důvěřuje přes 70 procent občanů. Do jisté míry je to i zásluha ‚píárových‘ aktivit vedení resortu obrany. V médiích se stále častěji objevují články vychvalující kroky vedení resortu obrany a ministra obrany Martina Stropnického, případně popisující světlou budoucnost nově koncipované české armády v rámci NATO. Armáda údajně nabírá nové a nové lidi, chystá investice do modernizačních programů za stovky miliard, je platným členem NATO a spolu s ním i zárukou naší bezpečnosti,“ popisuje Štefec s tím, že mediální obraz rezortu se však radikálně liší od reality.
„Představa, že Česká republika disponuje dobře vyzbrojenou a akceschopnou armádou, která je pevným článkem Severoatlantické aliance, připravené jí a tím i naší zemi kdykoliv přijít na pomoc, je totiž naprosto chimérická,“ popisuje.
Armádě podle jeho názoru chybí kvalifikovanými odborníky personálně zajištěná struktura, která by byla schopná realizovat účelné armádní nákupy, objektivně a měřitelně zvyšující bezpečnost státu. „Jedná se o nadresortní systém definování dlouhodobých modernizačních a přezbrojovacích programů, vycházejících ze skutečných hrozeb bezpečnosti ČR, věcných potřeb AČR a dalších složek bezpečnostního systému, schopný komunikace s českými i zahraničními firmami obranného průmyslu a završený systémem projektového řízení krátkodobých a dlouhodobých akvizic resortu obrany. V NATO se této struktuře říká Národní vyzbrojovací autorita nebo Národní úřad pro vyzbrojování,“ říká. Vadí mu, že rezort například deklaruje nároky na stovky miliard investic, přičemž nedokáže pro vojáky nakoupit boty, uniformy či neprůstřelné vesty.
„Podle dostupných informací je z už tak nepatrného počtu 132 tanků AČR provozuschopných cca 10 kusů a desítky ‚novátorských‘ Pandurů stojí kvůli nedostatku náhradních dílů. Přesto jsou opět plánovány nákupy vojenské techniky dosud nezavedené v jiných armádách a nevyzkoušené v bojových podmínkách za miliardy korun, jejichž dětské nemoci plně dopadnou jak na AČR, která si s nimi nebude vědět rady, tak na státní pokladnu, která to bude muset nakonec zaplatit,“ uvádí.
A ve své kritice pokračuje dále. Podle jeho názoru není rezort schopen zajistit ani provoz klíčového systému řídícího jeho logistiku i logistiku armády, za jehož údržbu dluží dodavatelské a servisní firmě už téměř rok desítky milionů korun a kdy mu reálně hrozí jeho vypnutí a ztráta licence na jeho používání.
„Dalším problémem AČR je fakt, že je i přes narůstající mezinárodní hrozby, stále zřetelněji signalizující potenciální potřebu jejího použití k bezprostřední obraně státního území a ochraně obyvatel, stále deklarována jako armáda budovaná především k použití v zahraničních misích, po boku ‚spojenců‘ z NATO,“ říká s tím, že však není zásadně řešena totální personální nedostatečnost armády, která v současné době disponuje necelými 7000 reálnými bojovníky.
„Počet skutečně použitelných profesionálů neustále klesá a jejich věk roste a přes optimistická a rozjásaná prohlášení vedení resortu to tzv. ‚aktivní zálohy‘ v počtu cca 1500 lidí bez potřebného vybavení a výstroje a nejasného způsobu jejich začlenění do AČR v případě krize rozhodně nevytrhnou. Tristní stav už jen dokresluje v současnosti medializované rozhodnutí vedení resortu obrany podstatně snížit nároky na zdravotní stav nově rekrutovaných vojáků,“ dodává také Štefec. Česko podle něj nedisponuje skutečnou armádou, nýbrž jen sborem námezdních vojáků. Tomu se Armáda České republiky říká prý jen ze setrvačnosti. Není totiž schopna, dle jeho názoru, obrany vlastního území a také expanze.
„Čeští politici pak v dojemné shodě již 22 let primárně řeší zajištění finančních vstupů do resortu obrany, nikoliv její schopnosti. Důsledkem je gordický uzel, v němž si vlády České republiky hrají na to, že ČR má armádu, armáda si hraje na to, že má schopnosti bránit stát, stát si hraje na to, že platí její rozvoj a všichni se tváří, že se nejedná o obří korupční propletenec, z něhož tečou peníze zájmovým skupinám, politickým stranám i jednotlivcům,“ dodal Štefec.
Ten se závěrem zamyslel nad tím, že se často tvrdí, že ČR má mezi evropskými zeměmi NATO spojence, ochotné a schopné jí v případě zásadních problémů kdykoliv pomoci. „Bohužel, absolutní většina evropských zemí NATO je na tom stejně, ne-li hůře než naše republika,“ řekl.
Celý příspěvek Jaroslava Štefce
Tato noční úvaha nad ozbrojeným sborem, kterému se shodou okolností říká „Armáda české republiky“, vznikla původně jako komentář k článku Felixe Černocha „Z nouze ctnost“, zabývajícím se náborem nových příslušníků AČR. Článek vyšel na serveru CeskeNovinky.eu dne 3. 7. 2016. Komentář se administrátorovi zřejmě moc nepozdával, takže ho nezveřejnil. Protože AČR považuji za jedno ze zásadních bezpečnostních témat, rozhodl jsem se komentář upravit a zveřejnit na svém facebookovém profilu.
Armáda české republiky je instituce, které podle slov jejích nejvyšších představitelů důvěřuje přes 70 procent občanů. Do jisté míry je to i zásluha „píárových“ aktivit vedení resortu obrany. V médiích se stále častěji objevují články, vychvalující kroky vedení resortu obrany a ministra obrany Martina Stropnického, případně popisující světlou budoucnost nově koncipované české armády v rámci NATO. Armáda údajně nabírá nové a nové lidi, chystá investice do modernizačních programů za stovky miliard, je platným členem NATO a spolu s ním i zárukou naší bezpečnosti atd., atd.
Mediální obraz resortu obrany se bohužel radikálně liší od reality. Představa, že Česká republika disponuje dobře vyzbrojenou a akceschopnou armádou, která je pevným článkem Severoatlantické aliance, připravené jí a tím i naší zemi kdykoliv přijít na pomoc, je totiž naprosto chimérická.
Prvním problémem AČR je fakt, že ČR v současnosti kriticky chybí kvalifikovanými odborníky personálně zajištěná struktura, schopná realizovat účelné armádní nákupy, objektivně a měřitelně zvyšující bezpečnost státu. Jedná se o nadresortní systém definování dlouhodobých modernizačních a přezbrojovacích programů, vycházejících ze skutečných hrozeb bezpečnosti ČR, věcných potřeb AČR a dalších složek bezpečnostního systému, schopný komunikace s českými i zahraničními firmami obranného průmyslu a završený systémem projektového řízení krátkodobých a dlouhodobých akvizic resortu obrany. V NATO se této struktuře říká Národní vyzbrojovací autorita, nebo Národní úřad pro vyzbrojování.
Přímých důkazů pro toto tvrzení lze předložit skutečně hodně. Resort obrany například deklaruje nároky na stovky miliard korun investic (radary, obrněné transportéry, vrtulníky, letadla,….), a přitom nedokáže pro vojáky nakoupit boty, uniformy a neprůstřelné vesty za desítky milionů korun. Konkrétně dodávka životně důležitých neprůstřelných vest se díky neschopnosti vybraného dodavatele splnit relativně nenáročné požadavky resortu obrany na straně jedné a neschopnosti resortu obrany reagovat na jednoduchou situaci neplnění smluvního vztahu na straně druhé zpožďuje už téměř rok.
Podle dostupných informací je z už tak nepatrného počtu 132 tanků AČR provozuschopných cca 10 kusů a desítky „novátorských“ Pandurů stojí kvůli nedostatku náhradních dílů. Přesto jsou opět plánovány nákupy vojenské techniky, dosud nezavedené v jiných armádách a nevyzkoušené v bojových podmínkách za miliardy korun, jejichž dětské nemoci plně dopadnou jak na AČR, která si s nimi nebude vědět rady, tak na státní pokladnu, která to bude muset nakonec zaplatit.
Ačkoliv vedení resortu obrany halasně proklamuje podporu českého obranného průmyslu (naposledy na Žofínském fóru), ve skutečnosti jsou prakticky programově likvidovány malé a střední české firmy vyrábějící výstroj, techniku i IT produkty. Resort obrany není například schopen zajistit ani provoz klíčového systému, řídícího jeho logistiku i logistiku AČR, za jehož údržbu dluží dodavatelské a servisní firmě už téměř rok desítky milionů korun, a kdy mu reálně hrozí jeho vypnutí a ztráta licence na jeho používání.
Dalším problémem AČR je fakt, že je i přes narůstající mezinárodní hrozby, stále zřetelněji signalizující potenciální potřebu jejího použití k bezprostřední obraně státního území a ochraně obyvatel, je stále deklarována jako armáda, budovaná především k použití v zahraničních misích, po boku „spojenců“ z NATO. Mimo jiné i díky tomu není zásadně řešena totální personální nedostatečnost armády, která v současné době disponuje necelými 7000 reálnými bojovníky, z nichž značná část je navíc permanentně v zahraničí. Počet skutečně použitelných profesionálů neustále klesá a jejich věk roste, a přes optimistická a rozjásaná prohlášení vedení resortu to tzv. „aktivní zálohy“ v počtu cca 1500 lidí bez potřebného vybavení a výstroje a nejasného způsobu jejich začlenění do AČR v případě krize rozhodně nevytrhnou (při vší úctě k jejich odhodlání a snaze naučit se „vojenskému řemeslu“). Tristní stav už jen dokresluje v současnosti medializované rozhodnutí vedení resortu obrany podstatně snížit nároky na zdravotní stav nově rekrutovaných vojáků.
Příčinou objektivní neřešitelnosti tohoto problému je fakt, že ČR nedisponuje skutečnou armádou. Má jen sbor námezdních vojáků, kterému se Armáda české republiky dnes říká už jen ze setrvačnosti. Tito vojáci mohou být dobře vycvičeni a zběhlí v bojovém nasazení v zahraničních misích NATO, mohou být i skutečnými profesionály a vlastenci ochotnými nasadit své životy pro svou zem, jejichž práce je možno a dokonce nutno si vážit. Nejsou totiž strůjci katastrofálního stavu obranyschopnosti České republiky.
Proč není AČR skutečnou armádou? Obecná definice ve Wikipedii praví, že „Armáda je organizovaný ozbrojený sbor státu nebo monarchie. Jejím úkolem je jeho územní obrana, řidčeji expanze. Příslušníci armády jsou vybaveni různou technikou, zejména zbraněmi a nazývají se vojáci. V užším smyslu označuje vojenskou jednotku.“. Je možné nahlédnout i do historie: „Vojsko, veškerá ozbrojená moc státu na souši a na moři (angl. army, fr. armée, it. esercito, armata, lat. exercitus, něm. Heer, Kriegsheer, rus. armija, vojnstvo), má účel hájiti území státu před vpády nepřátelskými, po případě vésti válku k sousedu a udržovati uvnitř državy pořádek a veřejnou bezpečnost. V nynější době vojsko pozemní pravidelně se skládá ze správy nejvyšší, z velitelství podřízených s pomocnými orgány jejich, ze 3 hlavních zbraní čili druhů, z pěchoty, jezdectva a dělostřelectva a ze zbraní pomocných: zákopnictva, u cizích vojsk i z hradebnictva, průkopnictva, podkopnictva a mostařstva, což ve vojsku rak.-uh. je spojeno v zákopnictvu, železnictva, vozatajstva a zdravotnictva. K tomu náležejí též závody čili ústavy vzdělávací, geodaetické, doplňovací zásobárny pro oděv, remonty, potraviny, nemocnice, invalidovny, trestnice atd. To vše náleží k vojsku řadovému. Konečně ze zeměbrany a z domobrany. V nejednom státě, jako v Rusku, jsou i zástupy nepravidelné. Vojska stálá zavedena teprve ke konci středověku, před tím podle okamžité potřeby válečné svolávala se hotovost zemská, zeměbrana, a po uzavření míru zase se propouštěla domů.“ (Ottův slovník naučný, díl 26, strana 901).
Armáda české republiky bohužel nedisponuje ani jedním ze dvou základních definičních atributů armády, kterými jsou schopnost obrany vlastního území a schopnost expanze, nebo, chcete-li, účel hájiti území státu před vpády nepřátelskými a vésti válku k sousedu a udržovati uvnitř državy pořádek a veřejnou bezpečnost. Čeští politici pak v dojemné shodě již 22 let primárně řeší zajištění finančních vstupů do resortu obrany, nikoliv její schopnosti. Důsledkem je gordický uzel, v němž si vlády České republiky hrají na to, že ČR má armádu, armáda si hraje na to, že má schopnosti bránit stát, stát si hraje na to, že platí její rozvoj a všichni se tváří, že se nejedná o obří korupční propletenec, z něhož tečou peníze zájmovým skupinám, politickým stranám i jednotlivcům.
Personální práce české armády je pak typickým příkladem naprosté zcestnosti úvahy, že k řízení státu lze přistupovat jako k řízení firmy. Firma si musí vystačit s náborem lidí „zvenčí“, kteří pro ni za úplatu pracují. Těmto lidem se říká „námezdní pracovníci“. Tomuto termínu v případě ozbrojených složek (úmyslně neříkám „armády“) odpovídá výraz „žoldnéři“. Žoldnéřské armády fungují na základě smluv se zaměstnavatelem, od profesionálních vojáků se liší tím, že si musí opatřovat svou výstroj a neskládají přísahu. Vojáci Armády české republiky v ní slouží na základě smlouvy a značnou část výstroje si opatřují z vlastních zdrojů, protože jejich zaměstnavatel jim ji není schopen zajistit. Samozřejmě, skládají přísahu, v níž se ale vůbec nehovoří o Armádě české republiky a je otázkou, nakolik je s ní v souladu služba v zahraničních misích. Tady je všechno špatně. Politicky, vojensky, sociálně, lidsky i ekonomicky. Stát v osobě premiéra a jím řízené vlády na sebe zákonem delegoval odpovědnost za bezpečnost nás, jeho občanů, a povinnost z našich daní vytvářet organizační, materiální a personální rámce, jejichž účelem je umožnit nám ve vytvořené organizační struktuře s odpovídajícím vybavením a pod vedením profesionálních vojáků připravovat se k obraně své země, k níž můžeme být po ukončení výcviku v případě potřeby povoláni. V tom spočívá základní problém personální nedostatečnosti AČR – nemá vytvořen zákonný a sociální rámec pro to, aby mohla být naplňována občany, připravenými sloužit své zemi při její obraně. Jenom personální nábor nestačí, neboť chybí rekrutační základna branců, kteří procházejí základním výcvikem a kterým lze na základě této zkušenosti vojenskou službu jako krátko- či dlouhodobou perspektivu životní cesty nabídnout.
A konečně třetím problémem je nepravdivost tvrzení, že ČR má mezi evropskými zeměmi NATO spojence, ochotné a schopné ji v případě zásadních problémů kdykoliv pomoci. Bohužel, absolutní většina evropských zemí NATO je na tom stejně, ne-li hůře než naše republika. Možná se čtenářům budou zdát tato tvrzení kacířská, ale fakta hovoří zcela jasně.
Značná část evropských zemí NATO ztratila v uplynulých 25 letech schopnost naplňovat požadavek článku 3 Washingtonské smlouvy, tj. bránit svá území v případě napadení. Znamená to, že nejsou schopny ani poskytovat pomoc ostatním členům Aliance podle článku 5. Tento článek je velmi hojně a s oblibou citován zejména politology a samozřejmě politiky, snažícími se získat body oblíbeným „snižováním nákladů na armádu“. Říká, že ozbrojený útok proti jedné nebo více zemím NATO v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok „proti všem“. Pokud k němu dojde, každá země Aliance neprodleně zváží rozsah a způsob možné pomoci napadenému, aniž by ovšem narušila svou vlastní obranyschopnost a v součinnosti s ostatními členy tuto pomoc neprodleně poskytne, a to včetně použití ozbrojené síly. V reálu jsou schopny podobných "pomocných operací" pouze armády USA, Turecka a s výhradami Francie a Velké Británie.
Armáda české republiky, ačkoliv je relativně dobře připravená na zahraniční mise, je příliš malá na řešení úkolů spojených s obranou ČR, a už vůbec není reálně schopna v případě masivního útoku na území Evropy pomoci svým spojencům v rámci Aliance. Obávám se, že by nebyla schopna ani se postavit větším či menším ozbrojeným teroristickým skupinám, útočícím dostatečně razantně a bezohledně na obyvatelstvo a civilní nebo dokonce vojenské objekty na území státu. Tento problém je až na výjimky vlastní všem evropským zemím NATO a omílání tezí o „vzájemné pomoci“ na základě článku 5 Severoatlantické smlouvy je jen hrou na uklidněnou politických reprezentací, kterou tím sobě a „lidu“ omlouvají likvidaci vojenských schopností a neustálé snižování výdajů na obranu vlastních zemí.
Posílení obranyschopnosti ČR a znovuvybudování skutečné armády hodné toho jména je dlouhodobý proces, jehož první výsledky nebudou zřejmé dříve jak za 5 až 10 let. Pokud nebude k dispozici nová strategická koncepce AČR, reagující na nové hrozby, nemá cenu se vůbec bavit o nějakých dopadech navyšování rozpočtu. Nemá cenu se o tom bavit ani za situace, kdy je v podstatě nefunkční i akviziční systém resortu obrany. Není tak jasné, co se bude za vyšší peníze vlastně pořizovat, ani mechanismus zajištění dodávek do armády včas a v potřebné kvalitě.
Rád bych věřil, že současná politická reprezentace ČR v čele s premiérem si uvědomuje svou zákonnou odpovědnost za bezpečnost ČR a bude se snažit nedobrou situaci napravit. Dosavadní kroky podnikané jak na úrovni vlády ČR, tak na úrovni resortu obrany, však příliš optimismu nevzbuzují.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
