Představte si, že je prosinec roku 1989 a rozhoduje se o budoucnosti této země. Která varianta by byla nejlepší?Anketa
V osmdesátých letech se v zemích východního bloku pomalu začínaly bortit komunistické režimy. V tehdejším Československu se revoluční dění rozbíhala o něco pomaleji než například v sousedním Polsku či Maďarsku. Podle Petra Uhla za zpožděný československý vývoj mohla čistka mezi komunisty po srpnové okupaci vojsk Varšavské smlouvy roku 1968, která z Československa učinila poslušnou zemi. Tehdy bylo údajně ze strany vyloučeno na půl milionů členů a navíc spousta dalších lidí emigrovala, což se projevilo v osmdesátých letech, kdy tu nebyl dostatečný počet lidí, kteří by „dělali revoluci“.
Sovětský vůdce Michail Gorbačov, který svými reformami nechtěně způsobil rozpad Sovětského svazu, levicového publicistu zklamal. Očekával totiž od něho, že řekne, že sovětská intervence v osmašedesátém byla svinstvo, které poškodilo socialismus. On však nic takového neřekl. Navíc soudruhy „nechal na holičkách“, když odmítl angažovanost Sovětského svazu ve vnitřních záležitostech Československa, čímž způsobil obrovskou „zakonzervovanost“ tehdejšího režimu. Komunisté se báli o svoje křesla a tak se obávali každého náznaku reformy.
Fáma o Šmídoví
Během sametové revoluce Uhl coby pracovník Východevropské informační agentury telefonátem do Rádia Svobodná Evropa rozšířil zprávu o úmrtí studenta Martina Šmída při demonstraci konané sedmnáctého listopadu na Národní třídě v Praze. Ve společnosti tato zpráva způsobila obrovské rozhořčení a traduje se, že do značné části přispěla k akceleraci pádu komunistického režimu. Později se však ukázalo, že Uhlova „informátorka“ Drahomíra Dražská si celou věc vymyslela.
Novinář svoje pochybení ve studiu České televize opět uznal, nicméně si nemyslí, že by jeho zpráva urychlila tok revolučních událostí. „Fáma o smrti Martina Šmída přispěla, možná urychlila události, ale kdyby nebyla, za tři dny, za týden by bylo totéž,“ myslí si Uhl.
Komunismus nebyl jenom teror
Uhl proslul také mimo jiné jako kritik „laciného antikomunismu". Ten se podle něj projevuje například tím, že období od roku 1948 do roku 1989 se vydává za jeden jednolitý monolit státního teroru, což se Uhlovi nezamlouvá. Novinář uznává, že v Československu k teroru v některých obdobích komunistického režimu docházelo, nicméně by prý revoluce nemohla existovat v takových proporcích, v jakých jsme byli jejími svědky, kdyby neexistovala disidentská Charta 77. A ta by zase údajně nevznikla nebýt pražského jara a jeho potlačení vojsky Varšavské smlouvy a následného odstavení i uvěznění některých reformních komunistů. „A to se tady vůbec neuznává. Lidé to ani nevědí, že ti lidé byli z komunistické strany vyhozeni proto, že byli komunisty," vysvětloval Uhl s tím, že dotyční to tvrdili ještě na smrtelné posteli. On sám prý tu situaci dobře zná, jelikož se „skutečnými" komunisty se setkával při svém několikaletém věznění v „husákovských" kriminálech.
Na závěr pořadu varoval před černobílým viděním světa. Rozdělování světa na přítele a nepřítele prý škodí demokratické pestrosti společnosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: luš
