„Vlast máti až nás zavolá, co věrné dítky své, tu mocné paže Sokola zlé škůdce v souboj zve! Tož blahá bude naše slast za oběť svůj i život klást, to svaté heslo Sokola: ‚Za národ, drahou vlast!‘“ Sloka z písně Lví silou vzletem sokolím věrně ukazuje, jaké vznosné myšlenky stály za kdysi největší českou tělovýchovnou organizací, Českou obcí sokolskou. Nyní se ale bohužel musíme přenést do doby, kdy byl „Sokol oškubán a jeho myšlenky vymeteny z českých srdcí“. Před sedmdesáti lety v červnu 1948, kdy už byla v Československu nastolena „diktatura proletariátu“, totiž sokolové naposledy zvedli svobodně hlas.
Taktika komunistů
„Sokolové byli vždycky bráni jako výrazná součást našeho života, kterou se stali už za Rakouska-Uherska. Bizarní je, že sokolové, kteří se během XI. sletu projevili poměrně výrazně politicky, nesehráli prakticky nijak výraznou úlohu v únorových dnech roku 1948. Vedli je, jak se zdá, lidé, kteří snad ani nevěděli, že dochází k rozhodujícímu měření sil. Vedení Sokola bylo v té době na lyžařských závodech v Tatrách. Přitom by byly šiky pochodujících sokolů jedinou silou, která by se mohla nějakým způsobem postavit vítězící komunistické straně,“ podotýká historický publicista Zdeněk Čech.
Pro komunisty byl sice Sokol nebezpečný spolek, nicméně takticky upevňovali svou moc postupně, v určitém časovém sledu. Čech k tomu dodává: „Ani komunisti nebyli takoví blázni, aby během roku 1948 měnili Československo se vším všudy k obrazu svému, to dokonali až, řekněme, v roce 1951. Sokolský slet byl naplánován s dost velkým předstihem, a bylo by proto neprozíravé ho jen tak zatrhnout. Vždyť ještě v roce 1950 velebil Antonín Zápotocký, asi nejméně neoblíbený komunistický politik, Tomáše Garrigue Masaryka v projevu k jeho nedožitým stým narozeninám. Až pak se stal první československý prezident, který ostatně zamlada v Sokole velmi obstojně šermoval, reakčním exponentem buržoazie a západních mocností, které nás v Mnichově roku 1938 hodily přes palubu.“
Sokolové a Gottwald
A tak se posledním masovým projevem nesouhlasu s komunistickým diktátem stal XI. všesokolský slet v červnu roku 1948. Cvičení na Strahově se podle některých údajů zúčastnilo na 118 000 cvičenců, které z tribun denně sledovalo snad až 200 000 diváků. Přehlídkou politického nesouhlasu se ale stal až sokolský průvod Prahou z Václavského náměstí kolem Národního divadla, a nakonec Pařížskou na Staroměstské náměstí, kde byla postavena hlavní tribuna. Na ní stál starosta Československé obce sokolské Josef Truhlář vedle nového prezidenta Klementa Gottwalda a jeho ženy Marty. V průvodu pochodovalo na 75 000 sokolů a 993 jich jelo na koních. Také se jej zúčastnilo 9 000 hostů, především z Jugoslávie.
„Účastníci pochodu provolávali slávu Benešovi a jugoslávští hosté k tomu provokativně přidávali i jméno svého hrdiny Josipa Broze Tita. To samozřejmě komunisty štvalo dvojnásob, protože s Titem už ‚sovětský svět‘ neměl dobré vztahy. Před hlavní tribunou pak pochodující šiky nepozdravily Gottwalda, ale naopak odvrátily hlavu. Zatýkání začalo už během průvodu, hlavní roli při něm hrála StB. Další vlna zatýkání přišla po sletu. Nebohý Sokol byl pak včleněn do organizací socialistické tělovýchovy a umíral postupně na úbytě. Definitivně byl zrušen v roce 1956 a o rok později vznikl Československý svaz tělesné výchovy a sportu, jehož ústřednímu výboru se říkalo ministerstvo kotrmelců,“ připomíná bývalý novinář Čech s tím, že ač byl slet společností vnímán pozitivně, komunisté ho označili za akci narušenou reakčními živly. Zejména těmi z Jugoslávie.
Sokol včera a dnes
Česká obec sokolská byla založena roku 1862 Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fügnerem s motem: „Ve zdravém těle zdravý duch!“ A podle Zdeňka Čecha měl právě za Rakouska největší smysl své státotvorné existence: „Suploval tehdy organizovanou českou sílu, protože politicko-vojensky u nás vlastně ještě žádná neexistovala. Sokol byl velká masová organizace v šedivých uniformách, v červených košilích à la Garibaldi, v čapkách s perem a s prestižními pochody. Nakonec sehrál významnou roli při zakládání Československa. Svědčí o tom třeba i dobová písnička: ‚U Šenfloků sokolíci vylézají ze všech děr, nechají si přinést olej a montují mašinkvér.‘ Ostatně 28. října 1918 obsadili sokolové foyer Národního muzea, kde měli připravené pušky a kulomet, aby mohli kontrolovat okolí a v případě vojenského odporu zasáhnout.“
Kvůli sokolům a jejich sletům vznikl Velký strahovský stadion, tehdy největší stadion na světě. Sportovci Sokola získali navíc už dávno předtím obrovské renomé. „Na světové výstavě v Paříži roku 1889, k níž byla vlastně postavena Eiffelovka, se pořádaly sportovní soutěže opřené o gymnastiku a každé mužstvo mělo deset sportovců. A světe, div se, čeští sokolové získali devět prvních míst z deseti. Ostatně mnoho našich sportovních úspěchů vycházelo pak z podmínek, které v Československu nastavila Sokolská obec,“ doplňuje Čech.
„Jestli tihle začnou cvičit, tak budeš mít dost práce,“ říká profesor Ječmen lékaři Štěpánu Šafránkovi ve filmu Konec básníků v Čechách na setkání sokolů, kam přišel Štěpán jako zdravotnická služba. Věta celkem věrně vyjadřuje poměry po roce 1989. „Sokol už se v polistopadovém dění nemohl dost dobře masově uchytit. Vždyť nositelem jeho myšlenek zůstali lidi od šedesáti výš. Nikdo si už nedokáže představit, že by dnešní mladí s myšlenkou ‚paže tuž, vlasti služ‘ nacvičovali sestavy po tělocvičnách. Věnují se fotbalu, hokeji, florbalu či tenisu, tedy oblíbeným sportům,“ míní Zdeněk Čech a myslím, že má pravdu. Myšlenky Sokola nakonec nejlépe přežívají v ideově tak trochu zakonzervovaných krajanských organizacích po světě.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
