Pozvali novináře, a oni jim rozkradli nádobí... A tito lidé věří, že jsou lepší než ostatní, nechápe Žantovský

Málo obvyklým mediálním počinem startuje první přehled zajímavostí, které zaujaly tento týden ve sdělovacích prostředcích. „Ten začal 1. dubnem, tedy aprílem, a v podobném duchu na tuto skutečnost reagoval televizni web, který provozuje Jan Potůček, jenž se dlouhodobě zabývá sledováním mediální scény. Pod titulkem ‚Prima kupuje TV Barrandov, udělá z ní program pro seniory‘ vydal článek, který na první pohled, pokud jste ho nedočetli až do konce, dává velice hluboký smysl. Až do jeho úplného závěru můžete propadnout dojmu, že je podle reality a že televize Prima, která je jednou z nejúspěšnějších na dnešním trhu, může ten naprosto odepsaný Barrandov koupit za dvě padesát, abych tak řekl, za symbolickou částku, a přeměnit ho na tři seniorské programy,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Autor navíc v článku podrobně líčí, jak by nově vzniklé programy Primy nahrazující TV Barrandov, Barrandov Krimi a Kino Barrandov byly obsahově naplněny a na jaké publikum by cílily. „Tím by vlastně TV Prima předběhla ředitele České televize Jana Součka, který slíbil obnovit někdejší ČT3, tedy seniorské vysílání České televize, někdy po Novém roce. Musím pana Potůčka pochválit za to, že trefil hřebíček na hlavičku, co se týče možné fúze těch dvou televizí, a že celý narativ kolem toho vykastroval velice umně. Na konci článku ovšem najdete dovětek, že pokud jste to dočetli až sem, tak věřte, že je 1. dubna, tedy apríl, a nic z toho, co bylo popisováno, byť to může vypadat velice důvěryhodně a pravděpodobně, není pravda,“ vysvětluje mediální analytik.

Všechny dnešní seriály jsou si podobné a většinou odbyté

Anketa

Má Markéta Pekarová Adamová vaši důvěru?

Má

Nemá

97%

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 37910 lidí

S Janem Potůčkem by nicméně polemizoval v jedné věci, a sice tou, kde se konkrétněji rozepisuje o tom, co by se na těch nových třech programech vysílalo. „Uvádí tam, že grunt obsahové náplně nových tří odnoží televize Prima by byl postaven na bývalé produkci Československé televize z dob totality, že by šlo o seriály typu Plechová kavalerie, Okres na severu, Chlapci a chlapi, Třicet případů majora Zemana a podobně. Sice to tam explicitně netvrdí, ale z kontextu na první pohled plyne, že když už to ‚nejméně 150x‘ viděl každý, kdo to vidět chtěl, tak je otázka, jestli si to budou chtít znovu zopakovat na té nové Primě. Opakuji, že to tam Potůček explicitně neříká, ale taková otázka tam někde uvnitř toho může stát. Navzdory tomu, že všechny tyto seriály lidé vzpomínající na 70., 80. léta mnohokrát viděli, tak mohou v téhle generaci seniorů znovu ještě zazvonit,“ myslí si Petr Žantovský.

K této domněnce ho vede přesvědčení, že jsou z 99 procent profesionálně mnohem lépe vyrobeny než dnešní veledíla z jakýchkoliv tuzemských televizí. „Všechny dnešní seriály jsou si podobné, herci si jsou podobní, ti herci hrají jako neherci, většinou je to odbyté, velice narychlo natočené a žádný velký umělecký dojem z toho není. Tím neříkám, že Plechová kavalerie vytvářela umělecký dojem, ale vytvářela něco, co ta doba chtěla. To znamená příběh, o kterém si budou moci diváci a zejména divačky povídat v městské hromadné dopravě nebo u nich za plotem, že budou mít postavy, kterým budou moci fandit, herce, kteří jim budou sympatičtí nebo nesympatičtí. Tedy základní ritus, který odjakživa platí pro americké seriály, i když dnes už také moc nefunguje, neboť se z velké části přeorientovaly na akční a střílecí produkci, případně nějaké Marvelovky určené spíše dětským nebo pubertálním divákům,“ podotýká mediální odborník.

Na prvního apríla potěšil, a to není v našich médiích málo

Funkce klasického seriálu se tak vytratila a zdá se, že je generačně překonána i díky internetu. „Nicméně tahle stávající generace diváků seriálů by stále ještě tuhle produkci ocenila, tak proč jim ji neposkytnout? Jediná věc, na níž pan Potůček pozapomněl a proč je to zřejmě nereálné a proč to odkládá i pan generální Souček, je skutečnost, že mnohé smlouvy v té době byly podepsány na poměrně vysoké peníze pro tvůrce, herce a další účastníky. Odvysílat díl nějakého starého seriálu není úplně levné, je to možná i dražší než vyrobit nový díl současného seriálu. Možná proto se tehdy Dvořák odhodlal ‚trojku‘ zrušit a možná proto s ní Souček otálí, ačkoli ji přislíbil. Počkáme si, jaký bude vývoj. Každopádně mě pan Potůček na prvního apríla potěšil a rozesmál, a to není v našich médiích málo,“ ujišťuje Petr Žantovský.

Už několikrát jsme v Týdnu v médiích konstatovali, že iROZHLAS se stal další velice aktivní platformou pro likvidaci nepohodlných médií a lidí pro ně pracujících. „A to ve prospěch jediné univerzální pravdy, kterou drží naši mainstreamoví novináři a zejména ti z veřejnoprávních médií. V iROZHLASU vyšel článek, který se týká časopisu Šifra. Vydává ho Milan Vidlák, v loňském roce oceněný Krameriovou cenou za nezávislou žurnalistiku. Je to jiný Vidlák než ten, kterého znáte z rubriky Vidlákovy kydy, s ním nic společného, tamto je pouze pseudonym. Tento Milan Vidlák vydává Šifru od roku 2015. Původně to byl redaktor Lidových novin, ale protože se tam setkal s velkou názorovou cenzurou, tak se tak říkajíc udělal pro sebe a založil si časopis Šifra,“ připomíná mediální analytik.

Žádný jiný novinář si takový krajíc práce ukrojit netroufl

Tento článek dává do souvislosti Vidlákovu Šifru a jakéhosi kutnohorského léčitele jménem Šiffer, jenž loni za podivných okolností zemřel. „Šiffer se každopádně pohyboval na poli různých úvah z oblasti esoteriky, léčitelství, zdravého životního stylu a podobně. Nevím, jestli ti dva měli spolu nějaké zásadní spojenectví a jestli je Šifra skutečně pojmenovaná tak, aby připomínala jméno toho kutnohorského šamana. Ale faktem je, že ten časopis dlouhá léta funguje jako úplně normální měsíčník Měl jsem jednu dobu – asi dva. možná tři roky – příjemnou příležitost pro něj psát články o médiích a bylo to vždy velice profesionální. Časopis byl na vysoké redakční úrovni navzdory tomu, že to dělal Vidlák z velké části sám, pouze s nějakými spoluautory. Psala tam tehdy poměrně dlouhá řada prvotřídních českých autorů,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Jmenovat je raději nechce, aby jim u iROZHLASU neprokázal medvědí službu. „Každopádně si to lze najít v historicky starších čísel. Několik posledních let Vidlák píše celý časopis od A do Z sám. Stará se o jeho vydávání, o jeho finalizaci, o podobu, prodej, distribuci, o všechno. To je dílo naprosto neobyčejné. Neznám žádného druhého takového novináře, který by byl schopen si takový krajíc práce ukrojit a precizně, profesionálně ji dlouhodobě vykonávat. I to byl důvod, proč jsem v úvahách o Krameriově ceně doporučil porotě udělit cenu právě Milanu Vidlákovi za tu obrovskou profesionalitu, výdrž, pracovitost a pochopitelně za nezávislost názoru. Můžete s ním pochopitelně nesouhlasit, můžete vůči němu či jeho článkům vznášet různé argumenty, ale to přece patří do demokratického síta, a tak by to mělo být všude,“ zdůrazňuje mediální odborník.

Je za zločince, protože název časopisu někoho připomíná

Neví o tom, že by někdo přinesl kvalifikovanou kritickou reflexi toho, že Šifra v nějakém svém článku nemluvila pravdu, konspirovala nebo dezinformovala veřejnost. „Nic takového jsem se tam nedočetl. Pouze to, že se Vidlák znal s tím kutnohorským člověkem. To je tak všechno. Nevím, jestli je už zločinem v naší pokrytecké době se s někým jen znát nebo jednou za čas vídat a brát ho jako barvitou inspiraci pro určitý typ uvažování o určitém typu věcí. Nevím, co k tomu Vidláka vedlo a nebudu se ho na to ptát. Je mi to úplně jedno. Pro mě je Šifra profesionální časopis, který je výsledkem obrovské práce a snahy o maximální nestrannost, což je nejvíc, co vůbec mohu od média tohoto typu požadovat. Velmi se proto zlobím na iROZHLAS, že z Milana Vidláka dělá skoro zločince jenom proto, že vydává časopis, jehož název připomíná jméno jednoho sporného člověka. Takhle bychom postupovat neměli, to se vracíme ke kádrování z 50. nebo 70. let,“ upozorňuje Petr Žantovský.

Závěr bude tak trochu na lehčí notu, i když jak se to vezme. „Na iDnes citují známý server Politico a přenášejí jeho podivuhodnou zprávu o tom, jak američtí novináři kradou v prezidentském speciálu Air Force One různé upomínkové předměty typu talířky se zlatým okrajem, skleničky nebo polštáře. Dokonce se prý taková zlodějina stává až rituálním činem. Ti zloději údajně hrdě diskutují o svých činech a chlubí se ukradenými předměty. Je zde zmíněn jeden dlouholetý dopisovatel z Bílého domu, který v soukromí pořádal slavnostní večeři, při níž se podávalo jídlo na talířích se zlatým okrajem z Air Force One, což si zřejmě průběžně nakradl při letech s hlavami státu. Je to naprosto bizarní zpráva, protože skutková podstata té věci něco vypovídá o charakteru těch novinářů, ale i charakteru a morálce té země, která tohle nejenom strpí, ale dokonce tomu i tleská a z pohledu nakloněného publika se to jeví býti statečným činem,“ žasne mediální analytik.

Věrozvěstové s polštářkem od Bidena či s vizourem z Národního

Tiskoví tajemníci Bílého domu sice vyzvali novináře, aby předměty laskavě vrátili, ale podle Politika tuto výzvu vyslyšel pouze jeden novinář, který do Bílého domu donesl odcizený vyšívaný polštář. „To může být bráno i jako výsměch. Myslím si, že by si měli udělat pořádek v prezidentově administrativě, ale hlavně v těch médiích, odkud se rekrutují tito lidé. Umím si těžko představit, že by něco takového mohlo probíhat v našich podmínkách. Ano, viděl jsem mnohokrát různé novináře, kteří si z tiskovek odnášeli předměty. Pamatuji si, jak se v 90. letech hrálo v Národním divadle představení, které sponzorovala společnost vyrábějící skotskou whisky, a na odchodu dostal každý jednu takovou mini lahvičku s whisky jako suvenýr. Viděl jsem tam novináře, kteří si ty vizoury strkali do všech kapes, co měli, a vzali si jich i dvacet, když se nikdo nedíval,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Neví, jestli má nějaký smysl rozčilovat se nad tím, že taková zlodějina v určitém typu lidí dříme. „Ale vypovídá to něco o novinářích, který nás pořád jako poučují, že jsou lepší než zbytek světa a že mají právo a povinnost nás vést a ukazovat nám cestu jako Danko z Gorkého povídky ‚Legenda o hořícím srdci‘. To jsou ti naši věrozvěstové, ale nakonec zjistíte, že mají v kapse polštářek od Bidena nebo vizoura z Národního divadla. Je to smutné, ale je to tak. V jedné francouzské kriminálce, nevím už název, se odehrála scénka, kdy se potkali dva lidé, seznamovali se a jeden druhého se ptá: ‚A co vy děláte?‘ Když uslyšel, že novináře, tak povídá: ‚To je dost smutné, když se dospělý člověk jako vy musí zabývat něčím takovým‘. Nad touhle poslední větou by se měli naši novináři zamyslet a trošku se i kát. Ale myslím, že to je něco, co opravdu neumějí,“ dodává mediální odborník.