Jedním z nejméně lichotivých „nej“ začíná pravidelný přehled zajímavostí, které v uplynulém týdnu zůstaly nepovšimnuty. „Nejodpudivější mediální událostí byl pořad s názvem ‚Obchod se strachem‘ v programu ČT2. Je to pseudodokument o lidech, kteří organizují a scházejí se v centru Prahy na demonstracích, zaměřených proti vládě a jejím aktivitám. Pořad má na svědomí člověk jménem Marcel Petrov, který je v titulcích hned pod několika funkcemi, režie, scénář, hudební doprovod. Celé to vzniklo v producentské skupině, kterou vede Lenka Poláková. Tu známe z ostravského televizního studia, kde působila často velmi neobjektivně, natáčela reportáže či pořady, které stranily některým osobám a naopak jiným měly škodit. Sám s tím mám jednu velmi tristní zkušenost starou už bezmála 25 let,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Těm, kdo by chtěli znát podrobnosti, doporučuje obrátit se na Petra Bohuše. „To je člověk, který má na tuto dámu a její aktivity jistě bohaté vzpomínky, neboť jí také jednu dobu šéfoval. Zpátky od lidí k věci. ‚Obchod se strachem‘ trvá asi 25 minut a v podstatě jeho jediným námětem je, že lidé, kteří chodí demonstrovat proti vládě, jsou proruští agitátoři nebo lidé, kteří jsou přesvědčení o tom, že by tady měl vládnout systém, co vládne v Putinovu Rusku. Ale ani jeden z těch, kdo to tam vyslovili, to nijak nedoložil. To jistě nevadí, protože to je Česká televize, a ta si to může dovolit, tu nikdo kritizovat nesmí. Zajímavý byl také výběr lidí, kteří tam o tom jako by odborně hovořili. Byli to Václav Dolejší ze Seznamu, Lucie Stuchlíková také ze Seznamu, průvodním slovem provázel Radek Bartoníček z Aktuálně.cz,“ podotýká mediální analytik.
Fotogalerie: - Vysíláme signál Fialovi
Mimořádná sprostota, za kterou by se ČT měla stydět
Mají čeští zemědělci proč protestovat?Anketa
Jejich mdlý duch má spočívat v tom, že věří na výkřiky „populistů“, co stojí na řečnických tribunách. „Jmenovitě jsou tam ukázaní lidé jako Jindřich Rajchl, Tomio Okamura či Jaroslav Foldyna. Ti všichni jsou zahrnutí do společného pytle antisystémové strany. Mě by dost zajímalo, v čem spatřují tu antisystémovost. Vždyť tyto strany přece nechtějí zrušení státu, rozhodně nejsou anarchistické, tak je nesmysl označovat je za antisystémové. Naopak jsou velmi systémové. Chtějí uspět u voličů a případně mít nějaký podíl na vládě v této zemi a vládnout jiným způsobem, než vládne Fialův kabinet. To je naprosto systémové, legitimní a demokratické řešení. Jestli je něco nesystémové, tak tyto mediální útoky, které útočí na samu podstatu demokracie. A to je mimořádná sprostota. Česká televize by se měla hodně a hodně stydět a dlouho omlouvat,“ myslí si mediální odborník.
Fotogalerie: - Vůně guláše a hnoje před vládou
Česká vláda podporuje na Ukrajině válku, slovenská mír
Naprosto opačné – tedy úplně kladné – znaménko by položil před televizní vystoupení slovenského premiéra Roberta Fica. „Ten reagoval na zcela bezprecedentní akt české vlády, která jednostranně zrušila tradiční společné jednání české a slovenské vlády, co se mělo konat v dubnu tohoto roku v Česku. Slovenský premiér vyjádřil názor, že je úplně absurdní nějakým rozdílným zahraničně-politickým stanoviskem, zde tedy postojem k válce na Ukrajině, podminovat – ne podmiňovat – dlouholeté vztahy Čechů a Slováků, České republiky a Slovenské republiky, kulturu, blízkost jazyka, společnou historii, kterou jsme prožili mezi lety 1918 až 1992. Samozřejmě s výjimkou Slovenského štátu a protektorátu, ale to byla druhá světová válka, to sem nepatří. To vše je z pohledu pana Fica taková hodnota, na kterou nelze sahat,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Psali jsme:
Za slovenské vlády, nejenom za tu svoji, přislíbil, že nebudou v žádném případě vystavovat Česko takovýmto postojem či stanoviskem. „V podstatě urážlivým. On to slovo neřekl, ale já si můžu dovolit ho říct. Krom toho řekl jednu velmi zásadní větu, o níž by měli mnozí a zejména naše slavná vláda popřemýšlet. A to je, že česká vláda podporuje válku na Ukrajině, kdežto slovenská podporuje mír na Ukrajině. To je tak zásadní sdělení, že by se mělo opakovat donekonečna, neboť to je možná také jeden z důvodů, proč se scházejí – podle toho předchozího příspěvku – lidé na náměstích a protestují proti vládě. Protože Fialova vláda umí jediné: umí vládnout sto osmi hlasy. Ať si usmyslí, co si usmyslí, tak si to prosadí touto většinou. I kdyby to bylo stanovisko, že země je placatá, tak je schopná toto stanovisko uzákonit skrze svoji stoosmičkovou většinu v Poslanecké sněmovně,“ míní mediální analytik.
V zemi probíhá demolice demokracie, a my si to necháváme líbit
To, jakým způsobem pět – v několika případech mizivě podporovaných – stran tuto zemi vede, je skutečně autoritativní systém, který jsme tu od roku 1989 neměli. „Měli jsme různé vlády, různých hodnot. Paroubkova vláda byla zvláštní, Špidlova vláda byla absolutně neschopná. Mohli bychom si jmenovat další vlády, ale všechny se snažily alespoň o elementární diskusi. Rád bych na tomhle místě připomněl to, co je připisováno Tomáši Masarykovi, a sice věta: ‚Demokracie je diskuse, bez diskuse není demokracie.‘ Jestliže česká vláda odmítá diskutovat se slovenskou, a to ani předmětem té diskuse neměly být nějak zásadně okolnosti ukrajinské války, tak to je přímý útok na demokracii. Říkám to dnes už podruhé: v této zemi probíhá naprostá destrukce a demolice demokracie před našima očima, a my si to necháváme líbit. To je smutné zjištění,“ konstatuje Petr Žantovský.
JUDr. Jindřich Rajchl
Když už je řeč o česko-slovenských vztazích, neuškodí si připomenout jedno v Česku poměrně opomíjené výročí. „Jde o 105. výročí narození a 30. výročí úmrtí doslova a do písmene československého spisovatele a novináře Ladislava Mňačka. Česko tam patří proto, že se narodil ve Valašských Kloboukách na Moravě, ale v dětství a v mládí žil zejména v Martině. Během druhé světové války se aktivně účastnil partyzánského boje, po jejím skončení byl dopisovatelem v Palestině, v Izraeli, v Albánii, v Číně, v Mongolsku, v Maďarsku, v Itálii, v západním Německu, v Rakousku, dokonce i ve Vietnamu. Během šedesátých let patřil k nejvýznamnějším novinářům, kteří se v Československu pohybovali. Je zajímavé sledovat i jeho názorové proměny, což měl podobné jako řada jeho generačních vrstevníků,“ poukazuje mediální odborník.
Vědět, co slovo válka znamená, tak bychom s ním méně šermovali
Za tuto angažovanost se potom Ladislav Mňačko velice účinně kál a musím říct, že velmi věrohodně zdůvodňoval okolnosti celé té záležitosti. Jeden takový hodně významný projev, kterým definoval sebe sama, svůj postoj ke skutečnosti, k politice, k humanismu a ke smyslu našeho života, pronesl na 4. sjezdu českých spisovatelů v roce 1967. Byl to jeden z nejaplaudovanějších, nejdůležitějších a nejzásadnějších projevů, které na něm zazněly. Po roce 1968 natrvalo emigroval. Každý, kdo se trošku zabývá jeho dílem, si okamžitě vybaví knihu ‚Jak chutná moc‘, která definuje velice přesně ten rozpadající se režim za prezidenta Antonína Novotného a v níž se zamýšlí nad tím, co je moc a co je jejím důsledkem,“ připomíná pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Kromě jiných knih jako „Smrt si říká Engelchen“, která byla skvěle, a to dokonce dvakrát, v 60. letech zfilmována, by rád vyzdvihl knihu podstatně méně nápadnou s názvem „Noční rozhovor“. „Je to komorní drama o setkání bývalého nasazeného na nucené práce v Drážďanech v období jejich bombardování americkou armádou a na druhé straně dcery nacistického válečného zločince, který byl v posledních dnech války odsouzen a popraven britskými vojáky. Dialog těchto dvou lidí a střet těchto dvou zkušeností je velice zásadní. Je to jedna z nejlepších protiválečných knih, jaké jsem kdy četl. Právě v dnešní době, která je válkou vysloveně těhotná, bych četbu ‚Nočního rozhovoru‘ každému doporučil, protože si při ní nejlépe uvědomí hrůzu a tragiku toho pojmu ‚válka‘ a té skutečnosti války. Možná bychom s tímto slovem ve veřejném prostoru méně šermovali, kdybychom si uvědomovali, co doopravdy znamená,“ dodává mediální analytik.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
reflexe
