Turecký prezident Erdogan zvítězil ve svém „referendu“. Co to ovšem znamená pro tureckou zahraniční politiku? Spolupráce s asijskými státy může být pro Turecko z krátkodobého hlediska užitečná, nemůže ovšem plně nahradit ekonomický a politický přínos Evropy, míní turečtí experti Ahmet Erdi Ozturk z univerzity ve Štrasburku a Salih Dogan z univerzity v anglickém Keelu.
Erdoganův úspěch v dubnovém referendu vyvolal u mnohých tureckých i zahraničních expertů celou řadu otázek. Diskutují o nové podobě vztahů mezi Tureckem a Evropou a zda spadá užší spolupráce s EU do nové podoby zahraničněpolitické agendy.
Očekává se, že právě tuto otázku zadají lídři EU Donald Tusk a Jean-Claude Juncker tureckému prezidentovi 25. května na summitu NATO. Nicméně, jakékoliv jednání bude v nynější napjaté atmosféře velmi komplikované.
Po vyhlášení výsledků referenda prezidentu Erdoganovi oficiálně pogratuloval jediný západní lídr, a to americký prezident Donald Trump. Ostatní gratulace zazněly z hlavních měst Kataru, Džibutska a Saúdské Arábie.
Evropská unie se k výsledkům od počátku stavěla o poznání podezíravěji. Jen několik hodin po Trumpově telefonátu do Ankary přišla z Evropské komise výzva k vyšetřování okolností tureckého referenda. Parlamentní shromáždění Rady Evropy navíc přišlo s rozhodnutím obnovit v Turecku monitorovací proceduru, dokud nebudou zodpovězeny všechny otázky týkající se lidských práv, demokracie a obecně respektu k platné legislativě.
Sám turecký prezident Erdogan uškodil turecko-evropským vztahům nejvíce, když 3. května během svého proslovu v Ankaře pohrozil ukončením asociačního procesu s EU, pokud se evropské státy Turecku okamžitě „neotevřou“.
„Háček může být v tom, že turecký prezident má na obzoru jiné, potenciálně výhodnější aliance. Pokud by měly být poslední Erdoganovy zahraniční cesty nějakým indikátorem, turecká zahraniční politika by mohla jednoduše vyřadit Evropu ze své agendy,“ píší turečtí experti pro server theconversation.
Cesta do Indie
První státní návštěvou prezidenta Erdogana po úspěšném referendu byla cesta do Indie, kde turecký prezident s předsedou vlády Indie Naréndrou Módim jednal o posílení „ekonomické a strategické spolupráce“.
„Zdálo se, že indický předseda vlády přivítal Erdogana s otevřenou náručí. Nicméně turecký prezident si zavařil ve chvíli, kdy se rozhodl okomentovat situaci v severozápadní provincii Kašmíru, o kterou se pře Indie s Pákistánem. Prohlásil, že k řešení krize je třeba jednat na multilaterální úrovni, což je něco, co indická strana rázně odmítá,“ píší turečtí akademici.
Erdogan dále uvedl, že obchodní výměna mezi Indií a Tureckem by měla být v rovnováze a že by Turecko mohlo napomoci Indii s „rapidním vývojem infrastruktury“.
Podobně se Erdogan snaží vylepšit vztahy s Ruskem, které se výrazně zhoršily před rokem a půl, kdy došlo k sestřelení ruské stíhačky u turecko-syrské hranice. Prezident Erdogan se za tento incident svému ruskému protějšku osobně omluvil.
Nedávné setkání mezi oběma lídry, ke kterému došlo 4. května v Putinově letní rezidenci u břehu Černého moře v Soči, může svědčit o normalizaci vztahů. Prezidenti obou zemí se dohodli na společném postupu v Sýrii, kde se jejich zájmy dříve výrazně rozcházely. Nyní obě strany, alespoň formálně, podporují vytvoření „deeskalačních zón“ v Sýrii.
Turecko opět na Balkáně?
„Hned první den po provedeném referendu v Turecku se prezident Recep Tayyip Erdogan vydal k hrobce, ne Mustafy Kemala Atatürka, zakladatele moderního Turecka, ale k hrobce tureckého sultána z 15. století Mehmeda II., jehož imperiální armáda postupovala západně od Konstantinopole až k Bosně,“ píše v článku pro New York Times expert na Balkán Robert D. Kaplan.
Ať už se jedná o Bulharsko, Makedonii, nebo Kosovo, prezident Erdogan je podle Kaplana odhodlán zaplnit prostor vytvořený upadající Evropskou unií.
Na Balkáně se prý ovšem na Turecko dívají velmi podezíravě.
„Mezi lety 2007 a 2013 se Ankara snažila dostat na Balkán mírnější cestou. Turecké investice zaplavily celý Balkán, dokonce i Chorvatsko a Srbsko, kde si křesťanští obyvatelé pamatují sultány z Istanbulu jako okupanty,“ píší Ozturk s Doganem.
Turecko také pomohlo k dosažení kompromisu mezi některými dřívějšími nepřáteli na Balkáně. „Nicméně v postreferendovém klimatu se mezi balkánskými elitami utvořil zcela jiný obraz celé situace. Mnozí se nyní obávají exportu tureckého autoritářského modelu na Balkán, což by mohlo potenciálně destabilizovat celý region,“ míní turečtí experti.
Dá se tedy prý očekávát, že se budou mnohé balkánské státy na jedné straně snažit o kultivaci vztahů s Tureckem, a na druhé hledat ochranu u evropských států.
EU jako garant stability na Balkáně
Podle Kaplana je Evropská unie jedinou silou, která může zajistit stabilitu na Balkáně.
„Pouze v případě, že se Srbsko, Albánie a Kosovo stanou členy Evropské unie, mohou být vyřešeny etnické spory mezi Srby a Albánci. V kontextu Evropské unie totiž odpadne potřeba Albánie a Kosova samostatně se sjednocovat. Pokud se o to přeci jen pokusí, Srbsko na to může vojensky zareagovat. Podobná dynamika existuje i mezi Chorvatskem a Srbskem ve hře o vliv v Bosně a Herzegovině,“ píše Kaplan.
„Mír pro všechny z bývalé Jugoslávie se nabízí v rámci Evropské unie. Bez ní se dá očekávat jedině dlouhodobý konflikt. Evropská unie nabízí svět právních států namísto etnických národů. „Evropská unie je jinými slovy nezbytným impériem,“ míní expert.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: fib
