Celých třícet let od sametové revoluce komunistická strana obsazuje část Poslanecké sněmovny. Dnes dokonce drží menšinovou vládu. Nejen to podle Hazdry ukazuje, že komunismus je v české společnosti více zakořeněn, než se zdálo. „Když si položíme otázku, proč tady 40 let byla diktatura komunistické strany, odpověď se nevyčerpává jen geopolitickou situací Československa. Po roce 1945 velká část české společnosti komunistickou vizi podporovala a i za první republiky byla komunistická strana masovou organizací. Václav Havel ostatně v prvním novoročním projevu v roce 1990 trefně řekl, že za to, co se tu dělo během předchozích čtyřiceti let, neseme menší či větší odpovědnost my všichni,“ říká ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.
Že antikomunismus nefunguje podle jeho slov ukazuje úspěch Andreje Babiš a také to, že polistopadové elity selhaly. „Promrhaly étos Listopadu, lidé přestali politikům věřit a přestali věřit, že veřejné angažmá může mít hlubší smysl,“ dodává Hazdra s tím, že však nejde jen o selhání politických elit. Selhali asi i mnozí intelektuálové, kteří měli potenciál ovlivňovat společnost. Systémový problém vidí v tom, že demokracie má stát na důvěře lidí v politiku, ale nám se ji daří systematicky likvidovat. „První republika měla sice své neduhy, ale politické strany měly statisíce členů, ty dnešní jich mají v lepším případě několik desítek tisíc,“ podotýká.
Na argument, že listopadová vzpoura byla přece také proti tomu, abychom museli být ve straně, abychom se museli nějak veřejně angažovat, což po nás minulý režim požadoval, Hazdra poznamenává, že s takovým postojem by se žádná změna neuskutečnila. Odpor byl prý proti tomu, jak si angažovanost představovali komunisté, ne proti angažovanosti vůbec. „Parlamentní demokracii nejde dělat bez politických stran. Kdo nás má reprezentovat v Parlamentu? Nahodilá hnutí? Uskupení byznysových zájmů? Stane se politika pouhým marketingem bez ideového a programového ukotvení? To jsou všechno palčivé otázky, které míří k odkazu roku 1989,“ říká Hazdra, podle kterého bychom si právě tyto otázky při letošním výročí měli položit.
Výročí 30 let od listopadu 1989 je v naší společnosti stále živé, což je prý dobře. „Jde o jedno z mála významných výročí našich novodobých dějin, které je opravdu radostné, vždyť tehdy skončila diktatura jedné strany. Měla by to tedy být oslava svobody a demokracie,“ myslí si Hazdra a dodává, že právě z toho ale pramení i mnohé frustrace. „Pro velkou část populace nastaly změny, které zrušily do té doby zavedené pořádky, mnozí ztratili svět, na který byli zvyklí,“ říká.
Množství lidí zase vkládalo do těchto změn obrovské naděje, které se nesplnily. Výsledkem je, že frustraci zažívají oba tábory, všímá si ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Stačí se prý začíst do prvního novoročního projevu Václava Havla a položit si otázky, jestli jsme už napravili to, co nazval životem ve zkaženém mravním prostředí. „Už jsme si odvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet? Roste v posledních letech naše důvěra, anebo se stále učíme v nic nevěřit a nevšímat si jeden druhého? A oživily se Havlem akcentované pojmy láska, přátelství, soucit, pokora či odpuštění, nebo jsou stále jen zatoulanými pozdravy z dávných časů?“ připomíná Hazdra některé z nich.
Jak si na ty otázky však odpovídá Hazdra sám? Nelehce. Přes všechny úspěchy, kterých jsme jako společnost za posledních 30 let dosáhli, má někdy pocit, jako bychom se od normalizace až tolik nevzdálili. „Možná tím někoho naštvu, ale pořád u nás přetrvává, řečeno v Havlově duchu, nadřazování hmoty nad vědomím. Vlastní selhání svalujeme na politiky a na všechny okolo, třeba na Evropskou unii, přičemž zapomínáme, že i my do ní patříme,“ uzavírá Hazdra, podle kterého rádi o věcech hovoříme, rádi si na problémy v hospodě zanadáváme, rádi hledáme viníky kolem sebe, rádi nálepkujeme, ale když má přijít nějaký čin, raději se zapouzdříme do své ulity, abychom nemuseli jít s kůží na trh.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: nab
