"Navzdory faktu odsouzení, a dokonce raritnímu soudcovskému zákazu, mohou dotyční v souladu s ust. čl.23, odst. 3 vykonávat neomezeně svůj mandát ´v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí´, jak to v souladu s  dikcí ústavy ´slíbili na svou čest´, a to i na Pankráci," tvrdí vysokoškolský učitel ústavního práva.

Poslanec není poslíček

Kuba v té souvislosti lituje, že byl v roce 1990 zrušen institut odvolání poslance (zákonem č. 47/1990 Sb.), který považuje za jeden z tradičních ústavněprávních institutů. Cituje ho například v zákoně č. 34/1964 Sb. o volbách do Národního shromáždění (v  § 60, odst. 1): „Poslanec může být kdykoliv odvolán, jestliže zklamal důvěru svých voličů nebo se dopustil činu nedůstojného funkce poslance. O odvolání rozhodují voliči jeho volebního obvodu.“

Podobné vyznění měly i zákony z dalších let (§ 56, odst. 1,5  zák. č. 113/1967 Sb. či § 49, odst. 1  zák. č. 44/1971 Sb., který platil až do už zmíněného zrušení 8. 6. 1990). Od této doby byl však mandát vázaný nahrazen mandátem volným. A to především z toho důvodu, aby nebyl poslanec degradován na „voličova poslíčka či pošťáka“, jak dříve politici argumentovali.

Poslanec tak dnes sice není poslíček, ale na druhou stranu nemůže být odvolán ani v situaci, kdy se jednoznačně zpronevěřil svému poslání. "Díky tomu můžeme dnes alespoň sledovat marnou snahu televizních politologických celebrit objevit způsob, jak například zabránit přeběhlictví poslanců," posteskl si Kuba už dříve v deníku Právo.