Ty komiku! Úder ministru Stropnickému, který měl příjít včera v Českém rozhlase, ale nějak to nedopadlo... Čili až teď

Jedinou pozitivní zprávu, kterou Štefec v brífinku vnímal, je prý ta o prodeji letounl L-159 do Iráku a jejich kladné hodnocení ze strany iráckých pilotů z použití v boji. „Pan ministr se sice chlubil cizím peřím, protože prodej těchto letadel ministerstvo v podstatě minul, ale aspoň něco. Třeba to pomůže urychlit vývoj nové generace cvičného letounu, který Aero Vodochody připravuje,“ poznamenal Štefec.

Následně už pak podle Štefce ministr dramatickým hlasem pouze sdělil, že republika nemá nic, co by bylo možné nazvat armádou. „Česká vláda není schopna zajistit její obranu, a navíc se ani v nejmenším nechystá na tomto stavu něco změnit,“ konstatuje Štefec.

„Naprostým šokem pak pro mě byla jeho zdánlivě z kontextu vytržená slova o vojenské spolupráci s Německem. Dal jimi totiž naprosto jednoznačně najevo, že pokud se Donald Trump skutečně rozhodne nechat přesně v souladu se zněním Severoatlantické smlouvy Evropu, aby se o svou obranu starala sama, je česká vláda zřejmě (opět) připravena ‚svěřit bezpečnost ČR a jejího lidu do rukou hrdinné německé armády a vůdce německého národa – Angely Merkel‘,“ napsal Štefec. Podle něj nejde ani o fantazii.

„Že se v nejvyšších politických kruzích o něčem podobném skutečně uvažuje, to naznačila už vstřícnost lidoveckého ministra Hermana vůči ‚našim milým krajanům‘ ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ani signál vyslaný Stropnickým, ani Hermanova účast na sjezdu v Bavorsku nebyly náhodné,“ myslí si.

„Pokud se přidržím historické paralely, vyplývá z jeho slov jediné – v Evropě se pod vedením Německa chystá nová vojenská Svatá aliance, zaměřená, jak jinak, proti Rusku. V pořadí už třetí. Tou první byla Napoleonova armáda, s druhou táhl ‚na Rusa‘ Hitler. Výsledky obou pokusů jsou dobře známy,“ dodal.

„Katastrofu věští i ministrova slova o hospodaření resortu obrany. Ani slovo o úrovni obranyschopnosti ČR, ani slovo o plánech na zvýšení schopností armády bránit její území a na něm žijící obyvatelstvo. Jen řeči o jakýchsi nikým nestanovených ‚požadovaných nákladech‘ na obranu ve výši 1,4% HDP, a o důležitosti ‚meziročního nárůstu prostředků‘. Vůbec nic však nepadlo o tom, jak to posílí obranyschopnost a bezpečnost České republiky,“ podotkl také Štefec s tím, že Stropnický byl viditelně naprosto mimo. Prvořadou prioritou ministerstva by mělo podle Štefce být vybudování akvizičního systému, schopného identifikovat potřeby armády na základě konkrétních cílů posilování obranyschopnosti země.

„Bohužel, jak cíle posilování obranyschopnosti ČR, tak akviziční systém Ministerstva obrany jsou dnes pojmy patřící nejspíše tak do oblasti sci-fi. O tom svědčí totální chaos, vládnoucí jak v plánování resortních nákupů, tak v jejich realizaci,“ zkritizoval Štefec.

Závěrem pak Štefec uvedl, že se letos po dlouhé době těší na volby. „To, že se ministr Stropnický a jeho tým často už ani neunavují řešením nákupů resortu ve Sněmovně a jejích výborech, a dokonce s ní nekonzultují ani resortní rozpočet, je už vlastně jen takovou třešničkou na dortu, dalším důkazem totální neschopnosti premiéra, vlády a v konečném důsledku i Parlamentu řešit problémy obrany ČR a bezpečnosti nás, občanů,„ zdůvodnil.

Celý příspěvek Jaroslava Štefce:

Dnes, vlastně už včera dopoledne, jsem byl požádán o podvečerní komentář pro ČRo1 na téma televizního briefingu známého komika v čele ministerstva obrany Stropnického, na níž prezentoval dosažené "úspěchy" a dalekosáhlé plány, které s resortem má do budoucna.

Nedošlo k tomu – naštěstí pro Mistra Stropnického a možná i pracovníka ČRo1, který mě oslovil. Rozhodně bych si servítky nebral. Bohužel, jak jsem se později dozvěděl, dopoledne jsem komentoval loňský nepovedený test britské rakety Trident 2, zničené autodestrukcí nejspíše pro poruchu naváděcího systému, a dva vstupy jedné osoby v jednom dni jsou údajně nepřípustné. No budiž. Tak jsem alespoň ten briefing s postupně rostoucím zděšením pozorně sledoval.

Snad jediná pozitivní zpráva, která zde zazněla, se týkala prodeje letounů L-159 do Iráku a jejich kladnému hodnocení ze strany iráckých pilotů z použití v boji. Pan ministr se sice chlubil cizím peřím, protože prodej těchto letadel ministerstvo v podstatě minul (dalo by se říci, že za něj nemohlo), ale aspoň něco. Třeba to pomůže urychlit vývoj nové generace cvičného letounu, který Aero Vodochody připravuje.

Pak už se to jenom zhoršovalo. Stropnický ve svém monologu, proneseném dramatickým hlasem s příslušnými pauzami a tónováním na správných místech (vím to, působil jsem tři roky jako student v amatérském divadelním souboru), sdělil hned na začátku občanům ČR zásadní informaci –republika nemá nic, co by bylo možné nazvat armádou, česká vláda není schopna zajistit její obranu, a navíc se ani v nejmenším nechystá na tomto stavu nic změnit.

Naprostým šokem pak pro mě byla jeho zdánlivě z kontextu vytržená slova o vojenské spolupráci s Německem. Dal jimi totiž naprosto jednoznačně najevo, že pokud se Donald Trump skutečně rozhodne nechat přesně v souladu se zněním Severoatlantické smlouvy Evropu, aby se o svou obranu starala sama, je česká vláda zřejmě (opět) připravena „svěřit bezpečnost ČR a jejího lidu do rukou hrdinné německé armády a vůdce německého národa – Angely Merkel“.

Zda tak vláda hodlá učinit poníženou suplikou, nebo zvacím dopisem, to už jsme se bohužel nedozvěděli. Fantazie? Nikoliv. Že se v nejvyšších politických kruzích o něčem podobném skutečně uvažuje, to naznačila už vstřícnost lidoveckého ministra Hermana vůči „našim milým krajanům“ ze Sudetoněmeckého landsmanšaftu. Ani signál vyslaný Stropnickým, ani Hermanova účast na sjezdu v Bavorsku nebyly náhodné. V politice se totiž nic neděje „jen tak“.

A jak si v tomto kontextu vyložit ministrova slova o tom, že „ČR se bude postupně zapojovat do budování intenzivní obranné spolupráce v rámci EU?“. Je jasné, že česká vláda se stále drží naprosto nesmyslné a nerealizovatelné chiméry evropské armády. Nedávno se k ní nadšeně hlásil i kauzami OKD, IPB a dluhem vůči dědicům advokáta Altnera těžce soužený premiér Sobotka.

Pokud se přidržím historické paralely, vyplývá z jeho slov jediné – v Evropě se pod vedením Německa chystá nová vojenská Svatá aliance, zaměřená, jak jinak, proti Rusku. V pořadí už třetí. Tou první byla Napoleonova armáda, s druhou táhl „na Rusa“ Hitler. Výsledky obou pokusů jsou dobře známy.

Rád bych věřil, že to vše se děje pouze díky jisté setrvačnosti procesů, nastavených původně na rozpoutání válečného konfliktu v Evropě v případě vítězství Hillary Clintonové. Nástup administrativy Donalda Trumpa, definitivní odchod Velké Británie z EU, Le Penové ve francouzských prezidentských volbách a pád Merkelové snad změní i politické klima v Evropě. Věřím, že díky tomu dojde rovněž k „prozření“ nové české vlády, vzešlé z podzimních voleb.

Katastrofu věští i ministrova slova o hospodaření resortu obrany. Ani slovo o úrovni obranyschopnosti ČR, ani slovo o plánech na zvýšení schopností armády bránit její území a na něm žijící obyvatelstvo. Jen řeči o jakýchsi nikým nestanovených „požadovaných nákladech“ na obranu ve výši 1,4% HDP, a o důležitosti „meziročního nárůstu prostředků“. Vůbec nic však nepadlo o tom, jak to posílí obranyschopnost a bezpečnost České republiky. Stropnický byl viditelně naprosto mimo. Prvořadou prioritou ministerstva by mělo být vybudování akvizičního systému, schopného identifikovat potřeby armády na základě konkrétních cílů posilování obranyschopnosti země.

Bohužel, jak cíle posilování obranyschopnosti ČR, tak akviziční systém ministerstva obrany jsou dnes pojmy patřící nejspíše tak do oblasti sci-fi. O tom svědčí totální chaos, vládnoucí jak v plánování resortních nákupů, tak v jejich realizaci. Za posledních minimálně 10 let si nejsem schopen vzpomenout si ani na jeden nákup zbraní, vojenské techniky, výstrojních součástek nebo služeb, který by byl povedený, nepředražený nebo skutečně efektivní, a byl by přínosem pro obranu ČR. Vím, o čem mluvím. V letech 2009 a 2010 jsem vedl pro ministra Vondru tým, přezkoumávající „problémové“ zakázky resortu obrany. Musím konstatovat, že dlouhodobě kritizované praktiky při realizaci armádních nákupů nejen že přetrvávají, ale jsou stále sofistikovanější a zasahují do stále vyšších vrstev politiky i armády. Viz poslední rok a půl se táhnoucí průšvih s neprůstřelnými vestami.

Stejně jako slova o „přitulení se“ k Německu mě konsternovalo sdělení ministra o „úspěších“ v náborech nových vojáků a aktivních záloh. Vím, že Stropnický je možná dobrý herec (měl by to mít v genech), ale určitě nepříliš úspěšný ředitel divadla a stejně tak nepříliš úspěšný diplomat. Nemusí rozumět armádě, obraně státu ani problematice jejího personálního, materiálního a logistického zajištění. Ale za to, co ho nechali jeho podřízení, kteří mu připravovali podklady, s příslušným nadšeným triumfem v hlase odmeldovat národu o nárůstu počtů příslušníků armády a aktivních záloh jako o do nebe volajícím úspěchu, by ho měl premiér, pokud je soudný, okamžitě odvolat bez ohledu na krizi, kterou by to mohlo vyvolat v koalici. Věřím, že jeho stranický šéf by po shlédnutí tohoto briefingu nemohl jinak, než jít premiérovi na ruku.

Totéž platí o jeho slovech o plánovaném rozšiřování působení českých vojáků v misích v Iráku, Afghánistánu a jinde, namísto jejich stahování do ČR a přípravě na obranu území republiky. Základním problémem našeho působení v těchto zemích je totiž jeho ilegálnost, plynoucí z faktu, že je v rozporu jak s články 1 a 5 Severoatlantické smlouvy, tak s Chartou OSN. Ani jedna ze zemí, kde se kontingenty AČR nacházejí, nenapadla žádnou ze zemí NATO, a ani žádnou zemi Aliance momentálně neohrožuje.

Žádný článek Severoatlantické smlouvy, kterou se pan ministr tak melodramaticky oháněl na začátku svého vystoupení, žádný mezinárodní dokument, prostě nic nenutí ČR, aby v těchto misích setrvávala. Věřím, že nová vláda vezme tento fakt do úvahy a začne se konečně věnovat bezpečnosti vlastních občanů, nikoliv Iráčanů, Afghánců nebo občanů Mali, pro které jsme prostě jen součástí cizích vojsk, která vtrhla bez vyhlášení války na jejich území a přinesla tam jen rozvrat, zkázu a smrt.

Jenom pro informaci – tím samozřejmě nijak nezpochybňuji členství ČR v NATO. Naopak, pro mnohé bude možná překvapením, že jsem jeho poměrně tvrdým zastáncem. Mimo jiné nás totiž při troše diplomatické šikovnosti může velmi účinně ochránit i před již zmiňovanou, Němci ze záhrobí vyvolávanou „novou“ evropskou armádou. Bude se samozřejmě muset radikálně změnit, vrátit se „ke kořenům“. Pak snad bude opět fungovat ve prospěch všech svých členů, a nikoliv pouze pro zájmy USA.

Musí se to ale dít rychle – migrační krize nepočká, bude třeba ji definitivně vyřešit letos, a čím dříve, tím lépe. Donald Trump v čele USA mě zatím nijak zásadně nebere. Přesto možná jako jediný z amerických prezidentů už v den inaugurace věděl, kde leží ČR a jak dlouho se k nám letí. Jeho první kroky v úřadě ale dávají jistou naději, že splní své předvolební sliby a bude vyvíjet na NATO tlak, abychom se my, jeho evropští členové, o svou obranu začali konečně starat sami. A naštěstí nedostal hned při nástupu Nobelovu cenu míru.

Stejnou katastrofou jako vystoupení ministra obrany byl bohužel i komentář jeho „oponenta“, prvního místopředsedy poslaneckého klubu KSČM Alexandera Černého. Kdyby pro nic jiného, tak proto, že ukazuje kriticky nízký stav povědomí našich volených zástupců o stavu resortu obrany ČR, situaci kolem vojenských akvizic, českého obranného a bezpečnostního průmyslu a obecně o potřebách zajištění obrany ČR a bezpečnosti nás, jejích občanů v současném turbulentním světě. Ani jeden z obou aktérů nevěděl, o čem vlastně hovoří.

Pro Černého bylo očekávatelně klíčovým „problémem“ Stropnickým zdůrazňované členství ČR v NATO. Na komunisty působí totiž toto téma jako rudý šátek na býka. Kupodivu nevolal po vystoupení z této organizace, ale to bylo asi tak všechno. Jeho jedinou rozumnou reakcí byl názor, že politika permanentní účasti AČR na amerických dobrodružstvích ve stylu „věrného Stoupy“ není pro ČR ani přínosná, ani lichotivá, a bude třeba ji zásadně přehodnotit.

Pan poslanec nakonec nedokázal využít vlastně ani jedinou nahrávku na smeč, kterých mu na svou roli nepříliš dobře připravený Stropnický poskytl hnedle celý tucet. Místo toho se vyžíval ve všeobecných politických floskulích, čehož moderátor velmi obratně využil k jeho rychlému vymanévrování od potenciálně rizikového obsahu briefingu,

Zajímavý byl po celou dobu briefingu pohled na panoptikum lidí, dělajících ministrovi během jeho vystoupení stafáž. Skýtalo (až na výjimky) opravdu žalostný pohled. Co jsem ale očekával, byla ostrá reakce náčelníka generálního štábu. Znám Pepu Bečváře jako slušného člověka, který nikdy nebyl žádný „ranař“, a lidsky chápu, že je svému ministrovi vděčný za prodloužení doby ve funkci až do roku 2018. Měl ovšem skvělou možnost mu oponovat a veřejně vyslovit fakt, že ČR nemá armádu, schopnou ji ubránit. Mohl také vyzvat politiky, aby konali povinnost, danou jim Ústavou a zákony ČR. Pevně věřím, že jediný člověk, který ho může odvolat, prezident republiky, by ho v tom nenechal. Bohužel, této jedinečné šance nevyužil.

Na závěr snad už jen jediná poznámka. To, že se ministr Stropnický a jeho tým často už ani neunavují řešením nákupů resortu ve Sněmovně a jejích výborech, a dokonce s ní nekonzultují ani resortní rozpočet je už vlastně jen takovou třešničkou na dortu, dalším důkazem totální neschopnosti premiéra, vlády a v konečném důsledku i parlamentu řešit problémy obrany ČR a bezpečnosti nás, občanů. Letos se zase pod dlouhé době pravdu těším na volby.