Urban zpočátku přináší názor anglického profesora Johna Keana, který v 90. letech sledoval českou politiku, a tedy i to, že čeští politici, kteří jako by nevěděli, že je demokracie nikdy nekončícím dialogem, a tak prý hledali jakéhosi všemocného Dobrem vyvoleného vládce a nejvyšší autoritu, kterou se stal Václav Havel. „Česká lidová nekritičnost k monarchistickému zpotvoření republikánského úřadu ale beze zbytku platí i pro všechny ostatní československé a české prezidenty od roku 1918,“ píše Urban a připomíná, že už Masaryk kdysi přijal roli nekriticky zbožňovaného tatíčka a Prezidenta Osvoboditele, kterou prý považoval za dočasnou nutnost v potřebě silných symbolů nové, teprve budované státnosti.
Beneše zajímala jen jeho osobní moc a neváhal se pro ni paktovat s komunisty
Podle Urbana byly ale obě tyto premisy omylné. „Domácí politiku nového státu ovládla od samého počátku nacionální témata česko-slovensko-německá. Většina společnosti pak prezidenta vnímala jako konečně našeho krále,“ píše někdejší disident, podle kterého si Masarykův nástupce Edvard Beneš na rozdíl od svého předchůdce z prezidentského úřadu demokratické země od začátku cílevědomě vytvářel otevřeně monarchistický post. „Zajímala ho pouze jeho osobní moc. Technokrat bez fantazie vědomě oslaboval vliv existujících kontrolních mechanismů,“ napsal Urban, podle kterého před druhou světovou válkou nejprve ostudně abdikoval a jako soukromník poté opustil lid, kterému přísahal věrnost.
„Dokonce poblahopřál svému nástupci ke zvolení, aby po vypuknutí války sám sebe prohlásil za jedinou skutečnou hlavu státu,“ dává Urban jasně najevo svou neúctu k Benešovi a píše na jeho adresu, že jeho pokleslé tíhnutí k samoděržaví poté přivedlo k moci antidemokratické komunisty, kteří mu z taktických důvodů údajně podlézali.
Pět následujících komunistických prezidentů pak bylo podle Urbana v různé míře zodpovědných za zločiny proti lidskosti a všichni podle něj tiše souhlasili s otevřeně genocidními tajnými plány Varšavské smlouvy na provedení jaderných útoků proti západní Evropě, přestože věděli, že v takovém případě by zahynulo možná až sedmdesát procent obyvatel Československa.
Havel se stal izolovaným monarchou. Klaus se Zemanem nás vrátili do dob komunismu
Ikona a modla tzv. pražské kavárny Václav Havel pak podle Urbana nedokázal svůj koncept zodpovědnosti občana vůči světu přenést do respektu k politickému systému a jeho institucím. „Nevytvořil ani politický styl, natož hnutí či stranu s uceleným a přesvědčivým programem,“ má jasno novinář, podle kterého Havel nedokázal ani zopakovat Masarykův nadstranický přístup neformální diskuse se zajímavými a slušnými osobnostmi napříč politickým spektrem, kterým prezident dokázal ovlivňovat i vnitrostranické vyjednávání. „Stal se izolovaným monarchou, kterého reálná česká pseudopolitika přestala rychle potřebovat. Zůstala za ním legenda a snad i odkaz – vzkaz čistě mravní odvahy a potřeby aktivní spoluúčasti,“ dodal na adresu prvního českého prezidenta.
S nástupem Václava Klause na Hrad pak podle Urbana zase ponížil prezidentský úřad demokratické země v nástroj prosazování osobních zájmů. „Geniálně zneužíval posttotalitní závislost na ideologickém konfliktu jako vidění světa. Neustálou snahou o přepisování minulosti, tak aby vynikla jeho osoba, poškodil demokratickou diskusi,“ píše signatář Charty 77 s tím, že jeho fungování v úřadě prý bylo otevřeným návratem komunistické politiky převodových pák a posluhování cizí moci. Po dvou funkčních obdobích musel odejít.
„Nahradil ho z vůle voličů jeho klon se stejnými instinkty i politikou,“ napsal pak spoluzakladatel Občanského fóra na adresu současného prezidenta, který prý využívá pseudomonarchistickou davovou psychózu, jež ovládá velkou část české společnosti. Jediný rozdíl mezi Klausem a Zemanem je pak podle Urbana to, že zatímco Klaus si nechal udělit docentský i profesorský titul za vědecky bezcenné souhrny svých myšlenkově nepůvodních novinových článků, dává Zeman údajně přednost obhroublému stylu čtvrté cenové skupiny.
Celý text k přečtení ZDE.
„V politickém rámci demokracie se asi jen těžko dá klesnout hlouběji, než když nejvyšší ústavní činitel úmyslně rozpoutává nesmyslné konflikty, vědomě rozpolcuje společnost, doma i za hranicemi pronáší urážky a nepravdy a kolem svých lží staví stále fanatičtější koalice vystrašených a nevědoucích,“ píše Urban a v závěru využívá citát polského myslitele a disidenta Adama Michnika o tom, že osvobození otroci, kteří za svoji svobodu a spravedlnost nemuseli bojovat, a neznají tak jejich cenu, si stejně nakonec svobodně zvolí jen nového otrokáře.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: jzd
