Mezi Tureckem a Ruskem se první známky určitých rozporů objevily už v souvislosti s tureckou podporou krymskotatarské diaspory a menšiny na Krymu letos v létě. O těchto posunech ve vztazích jsme na ParlamentníchListech.cz už obšírněji informovali letos v srpnu.

V té době se také objevily spekulace o tom, že další jednání o plánovaném Tureckém proudu, o jehož stavbě se obě strany předtím dohodly, je na mrtvém bodě. I přes popírání, že by to byla pravda, bylo už v říjnu 2015 celkem jasné, že vztahy mezi Tureckem a Ruskem se zhoršily. Kvůli Sýrii.

Turecký gambit (nejen) v Sýrii

Vstup Ruska jako aktivního vojensko-diplomatického hráče do konfliktu v Sýrii na straně prezidenta Asada rozpory mezi oběma zeměmi podle očekávání posílil. Ruská podpora totiž odvrátila blížící se pád Asada, který se v září už začal ocitat v dost zoufalé vojenské situaci.

Turecko je v syrském konfliktu aktivním hráčem s vlastními zájmy, které charakterizují rostoucí geopolitické ambice režimu prezidenta Erdogana. Zároveň je země členem aliance NATO, což ji svazuje více či méně se zájmy USA, ale také jí dává do rukou určité výhody. Například tu, která se týká společné obrany v případě napadení.

Sýrie, a potažmo celý Blízký východ, není jen území, které je v bezprostřední blízkosti Turecka, a nestabilita z něj se pak přeshraničně přelévá právě tam. Je to také prostor, který byl po staletí pod osmanskou kontrolou. Turecko tak vidí svoji roli velmoci v regionu jako do značné míry přirozenou. K tomu je nutné přičíst určitou nacionalizaci Erdoganovy zahraniční politiky, která mimo jiné staví na koncepci „turkického světa“ a opustila dosavadní model relativně bezproblémových vztahů k sousedům. Doma je spojencem Erdogana především turecký nacionalismus, na který mimo jiné apeluje v souvislosti s kurdským problémem. Velký obrtlík ostatně Turecko udělalo právě v souvislosti s Asadovou Sýrií, se kterou mělo dlouho, nejméně do roku 2011, poměrně přátelské či aspoň velmi korektní vztahy.