Zásadní incident mezi Ruskem a Tureckem, pašování ropy, odhalení Erdoganovy hry... Analytička předkládá jasná fakta

Mezi Tureckem a Ruskem se první známky určitých rozporů objevily už v souvislosti s tureckou podporou krymskotatarské diaspory a menšiny na Krymu letos v létě. O těchto posunech ve vztazích jsme na ParlamentníchListech.cz už obšírněji informovali letos v srpnu.

V té době se také objevily spekulace o tom, že další jednání o plánovaném Tureckém proudu, o jehož stavbě se obě strany předtím dohodly, je na mrtvém bodě. I přes popírání, že by to byla pravda, bylo už v říjnu 2015 celkem jasné, že vztahy mezi Tureckem a Ruskem se zhoršily. Kvůli Sýrii.

Turecký gambit (nejen) v Sýrii

Vstup Ruska jako aktivního vojensko-diplomatického hráče do konfliktu v Sýrii na straně prezidenta Asada rozpory mezi oběma zeměmi podle očekávání posílil. Ruská podpora totiž odvrátila blížící se pád Asada, který se v září už začal ocitat v dost zoufalé vojenské situaci.

Turecko je v syrském konfliktu aktivním hráčem s vlastními zájmy, které charakterizují rostoucí geopolitické ambice režimu prezidenta Erdogana. Zároveň je země členem aliance NATO, což ji svazuje více či méně se zájmy USA, ale také jí dává do rukou určité výhody. Například tu, která se týká společné obrany v případě napadení.

Sýrie, a potažmo celý Blízký východ, není jen území, které je v bezprostřední blízkosti Turecka, a nestabilita z něj se pak přeshraničně přelévá právě tam. Je to také prostor, který byl po staletí pod osmanskou kontrolou. Turecko tak vidí svoji roli velmoci v regionu jako do značné míry přirozenou. K tomu je nutné přičíst určitou nacionalizaci Erdoganovy zahraniční politiky, která mimo jiné staví na koncepci „turkického světa“ a opustila dosavadní model relativně bezproblémových vztahů k sousedům. Doma je spojencem Erdogana především turecký nacionalismus, na který mimo jiné apeluje v souvislosti s kurdským problémem. Velký obrtlík ostatně Turecko udělalo právě v souvislosti s Asadovou Sýrií, se kterou mělo dlouho, nejméně do roku 2011, poměrně přátelské či aspoň velmi korektní vztahy.

Zároveň je ale nutné si uvědomit, že řada problémů, se kterými se region, a konkrétně Sýrie, potýká, má svůj historický vývoj a kořeny v etnické a náboženské mozaice zastřešené dříve imperiálním státem Osmanů. Tu se západním koloniálním velmocem nepodařilo převést do stabilního systému národních států. Do hry teď také díky ruské diplomacii vstoupil Írán, který pro Turky představuje tradičně regionálního konkurenta.

Rusko a Turecko hájí v Sýrii velmi odlišné přístupy a také různé zájmy. Pro Turecko je v rámci syrského konfliktu na prvním místě vedle požadovaného odchodu Asada kurdská otázka, která zastiňuje turecký zájem o to, bojovat s Islámským státem. Kurdi rozdělují dokonce Západ a Turecko, jež odmítá akceptovat kurdské YPG bojující v Sýrii proti IS a stále je označuje za „teroristy“. Je nabíledni, že také ideologické rysy Erdoganova režimu nejsou nakloněny ruské představě o jednotné (Turecko si nárokuje některá syrská území) a především sekulární Sýrii.

Turecký obchod s Daešem a další nejasnosti

Na veřejnost se nyní dostaly spekulace o tom, že Turecko má k Islámskému státu operujícímu v Sýrii spíše vlažný obchodní vztah a že od něj vesele nakupuje naftu a benzín. Čímž, jak tvrdí nyní ruská strana, podporuje Islámský stát a terorismus. A podle dalších spekulací má s tímto nelegálním obchodem v hodnotě miliard dolarů co do činění snad jeden ze synů prezidenta Erdogana. Nutno ale dodat, že existují také podobné informace o tom, že i sám Asad u IS nakupoval benzín pro svoji armádu a podle vydání německého Bildu u IS pašovanou naftu nakupují také Kurdi, Jordánsko a Irák.

Pašování ropy a benzínu a zdroje z něj jsou bezpochyby součástí syrského konfliktu a představuje v podobě celého pašeráckého schématu finanční zdroj pro Daeš a stejně tak další zisky pro turecké a další nákupčí. Na této mapě jsou označeny konkrétní cesty, kudy ropa a benzín v Sýrii směřují. Ruské útoky na tento zdroj financování je jistě čárou před rozpočet všem těm, kdo na situaci vydělávají. Nicméně ze strategického hlediska jde o celkem logický krok.

Ví se také, že turecké území je už dlouho tranzitní zemí pro rekruty Islámského státu a také pro zbraně, které přes něj do Sýrii proudí do rukou nejrůznějších skupin. Podobně Turecko instrumentálně využívalo také syrskou odbočku al-Káidy an-Nusrá ve snaze o to zbavit se Asadova režimu a zabránit jakékoliv možnosti vzniku kurdského státu. Komentátor britského listu The Independent dokonce upozornil na to, že Turecko nechalo roky blízkovýchodní džihádismus vesele rozkvétat a současná ruská akce a možnost sblížení Západu a Ruska včetně dohod ve Vídni a posílení role konkurenčního Íránu Erdoganovi nehrají do karet. Jeho politice v Sýrii totiž hrozí, že se provalí.

Bodnutí do zad

Sestřelení ruského letadla za okolností, které se okamžitě staly předmětem nejméně dvojího výkladu, lze považovat za poměrně zásadní incident mezi oběma zeměmi a podle mého názoru nešlo o nějakou neuváženou náhodu.

Ne že by šlo o zcela neočekávaný krok, protože Turecko před možností sestřelit ruské letadlo varovalo už v říjnu. Tehdy řekl turecký prezident Erdogan, že „... jakýkoliv útok na nás se bude chápat jako napadení NATO“ a že pokud budou ruská letadla nadále narušovat turecký vzdušný prostor, Turecko „nezůstane klidným a trpělivým“. Navíc incidentu předcházela turecká kritika ruských útoků na syrské Turkmeny, jež zase rezonovala s erdoganskou vizí „turkického světa“, který Turecko ochraňuje, a poměrně výmluvná slova Putina o individuálním financování Islámského státu ze 40 zemí včetně zemí ze skupiny G20 minulý týden.

Tento krok v sobě ale od počátku obsahoval velké risky, i když Turecko od počátku předpokládalo, že se schová pod ochranný plášť severoatlantické aliance. Ta Turecko sice nijak zvlášť nepochválila, ale rozhodně ho podle očekávání zaštítila. A tak zatímco v případě Ukrajiny se na Západě psalo o tom, jak Rusko v nejbližší době napadne pobaltské státy a potažmo celou Evropu, dnes západní analytikové hned tvrdili, že Rusko kvůli tomu do vojenského konfliktu nepůjde.

Ruská reakce na turecké kroky na sebe nenechala dlouho čekat. Prezident Putin označil Turecko velmi jasně za „komplice teroristů“ a čin za „bodnutí do zad“, což jsou relativně bezprecedentní slova. Podle všeho Erdogan hodil do koše poměrně dobré osobní vztahy s ruským prezidentem, když jako první běžel k NATO a Putinovi ohledně incidentu nezatelefonoval. Uvidíme, jestli Erdoganova nejnovější snaha o osobní setkání s Putinem bude mít v Kremlu pozitivní odezvu. I vzhledem k tomu, že ji doprovází silácká rétorika pro domácí publikum, kterému je sestřelení ruského letadla předkládáno jako velký geopolitický úspěch.

Ruská reakce

V posledních deseti letech se rusko-turecké vztahy rozvíjely dobře, a to především v oblasti pragmatické ekonomické spolupráce. Rusko ji chtělo ještě posílit poté, co se ocitlo pod západními sankcemi. Teď ale všechno nasvědčuje tomu, že „zlatý věk“ vztahů po studené válce bude končit.

Podle čtvrtečního vyjádření premiéra Medveděva přistoupí Rusko do dvou dnů, ke „komplexu opatření reagujících na agresi“, která se budou týkat ekonomické a humanitární spolupráce s Tureckem. Prezidentův mluvčí Peskov mluvil o tom, že Rusko proti Turecku sankce nezavede, takže není zatím jasné, co se pod pojmem komplex opatření reagujících na agresi bude ve skutečnosti skrývat.

První, o čem se začalo mluvit, je možné ruské odstoupení od dohod o výstavbě nové jaderné elektrárny v Turecku (hodnota projektu 20 miliard dolarů) a také o ukončení poměrně velkorysého projektu Tureckého proudu (v hodnotě asi 13 miliard euro), který měl nahradit kvůli ukrajinské krizi stornovaný Jižní proud.

Vše signalizuje na to, že rusko-turecká ekonomická spolupráce se může ocitnout ve velkých problémech. Stojí za zmínku i to, že Turecko je také populárním místem oddychu ruských turistů, což se, jak naznačují reakce, může také změnit. Například se objevily informace o tom, že by Rusko omezilo svoje pravidelné chartery do Turecka. Zdá se tak, že ve hře může být nikoliv zanedbatelná ruská odpověď na celý incident.

Široká koalice proti IS nebude

Vztahy mezi Tureckem a Ruskem jsou ale jen jednou dimenzí celého syrského problému, který má navíc regionální přesah. Prezident Francie Hollande se ve středu sešel ve Washingtonu se svým americkým protějškem v rámci jednání o prosazení společné koalice i s Ruskem jako jeho členem. Hollande přitom jednal také s dalšími hráči – s německou kancléřkou Merkelovou, britským premiérem Cameronem nebo italským premiérem Renzzim. Naopak Putin v rámci ruské diplomatické strategie kolem Sýrie navštívil Teherán a jednal také poněkolikáté s jordánským králem.

Obama dal ale najevo, že USA nejsou široké koalici, kterou Francie navrhla, nakloněny. Jak Obama zdůraznil, 65členná koalice pod vedením USA už existuje, a k tomu dodal poměrně výmluvně, že Rusko má k dispozici koalici dvou – sebe a Íránu. Nicméně samozřejmě, že USA se spolupráci s Ruskem v Sýrii v rámci politického řešení krize nezříkají, jak sdělil.

Kamenem úrazu je stále otázka Asada – Rusko trvá na tom, že o jeho osudu má rozhodnout syrský národ ve volbách, západní partneři trvají na tom, že Asad nemá mít na budoucí uspořádání země žádný vliv. Střetávají se tu dvě koncepce – první je legalistická koncepce putinského Ruska, která stojí na nevměšování (o tom, kdo a jak mi vládne, si rozhoduji sám). Ta druhá chápe vměšování jako otázku univerzálního prosazení demokracie a lidských práv. Obě doktríny jsou ale v zajetí velmocenské politiky zájmů.

Včera navštívil podle plánu prezident Hollande Moskvu, i když bylo už jasné, že Hollandovy plány poslal Washington ke dnu a návštěva byla spíše snahou o to zachovat si tvář. Putinovi tak nezbývalo, než na včerejší tiskové konferenci světu sdělit, že „... myslíme si, že by bylo lepší, kdyby vznikla jednotná společná koalice. Ale jestli k tomu nejsou naši partneři hotovi, jsme připraveni pracovat s nimi v jiném formátu. Jsme připraveni spolupracovat s koalicí, kterou vedou Spojené státy“. Jinak řečeno, žádná společná koalice proti nepříteli, kterého všichni svorně považují za nepřítele, nebude. Francie a Rusko se nicméně dohodly na omezenějším (ale určitě pozitivním) formátu spolupráce ve formě výměny informací a také na tom, že se budou zaměřovat na cíle IS/Daeše a dalších teroristických organizací.

Jak známo, obě strany se ale stále neshodly na tom, kdo je vlastně v nepřehledném syrském konfliktu skutečně „terorista“ a kdo není. Sýrie tak ukazuje nade vší pochybnost velmocenskou logiku, kde vlastní zájmy diktují jednotlivým aktérům často bezskrupulózní politiku a kde se shoda či kompromis hledají zatím jen těžko. Stará zásada, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, tu zcela jasně neplatí…