Aleš Dvořák: Pár slov k výročí ODS

Podtrhuji slova jediné vlivné a ukotvené, neboť patří mezi základní úspěchy ODS, že se jí podařilo získat a udržet oba přívlastky zároveň. Ostatní pravicová uskupení buď nikdy nedosáhla měřitelného vlivu, nebo nepřežila výměnu osobností zakladatelů ve vedení či jedno volební období ve vládě. Situace, v níž se strana v čase svého jubilea nachází, bude nepochybně příležitostí k mnoha úvahám. Na jedné straně bude poukazováno na vládní angažmá v koalici, která se opírá o nevídaně silnou parlamentní většinu, vykazuje mnohem menší ideovou nesourodost než předchozí koalice a nepostrádá jistý reformní étos. Na straně druhé bude rozebírán historicky nejslabší volební výsledek v loňských sněmovních volbách, setrvalá myšlenková matnost a rozpačité názorové tápání. Právě poslední uvedené charakteristiky jsou podle mého problémem nejvyšší důležitosti, od něhož se ostatní, včetně odlivu voličů, odvíjejí.

Sociální stát a důchodová reforma

Začněme možná nejvýraznější konstantou politiky ODS, totiž odmítáním sociálního státu, nebo alespoň jeho přebujelé podoby coby závaží, jež dusí ekonomiku a sráží její konkurenceschopnost. Pravice si dnes už s argumentem snížené konkurenceschopnosti nevystačí, poněvadž levice, která ho dříve sveřepě popírala, jej pomalu začíná brát na vědomí. Václav Bělohradský, někdejší liberální myslitel, dnes ovšem ve službách sociální demokracie, nedávno lakonicky přiznal, že k ústupu od hýčkaného modelu sociálního státu donutí evropskou levici Číňané. Pravici se však nabízí zatím téměř nevyužité argumentační pole proti státnímu paternalismu, kterým je obhajoba fungující rodiny. Zní to možná paradoxně, sociální stát se rád ukazuje jako ochránce a podporovatel rodin s dětmi, ale svou existencí plíživě dosáhl pravého opaku - instituci rodiny coby společenství, v němž přirozeně vládne solidarita dospělých s dětmi, mladých se starými a zdravých s nemocnými zdevastoval. Vypěstoval zvrácenou mentalitu poptávající školský systém, který snímá z rodičů břímě výchovy (viz debaty o sexuální výchově a výuce finanční gramotnosti ve školách), a vyžadující státní zabezpečení stáří, jež neobtěžuje občana žádnou spoluúčastí v předstihu desítek let, zato nabízí dostatek domovů důchodců a legální euthanasii. Připravovaná důchodová reforma dává ODS úžasnou možnost vybojovat pro fungující rodiny širší pole působnosti a větší nezávislost. Nápad umožnit nasměrování části sociálního pojištění ve prospěch vlastních rodičů v důchodu, se kterým operuje vládní návrh, je ideální nahrávkou autentické pravici, aby o něj svedla okázalou bitvu a pokusila se ustrašený rozsah 1 % výrazně navýšit. Podobně by se autentická pravice měla zasazovat o maximální možnou míru dědičnosti prostředků z osobních důchodových účtů, pokud nebyly vinou předčasného úmrtí vyčerpány.

Evropská unie

Druhou programovou osu ODS bezpochyby tvoří kritický postoj k Evropské unii. V poslední době se zdá, jakoby se upozadil a stáhnul na vedlejší bojiště, na půdu Evropského parlamentu, kde ODS sice úspěšně založila antifederalistickou frakci s britskými a polskými konzervativci, ale ozvěna jejího úsilí k nám doléhá jen slabě. Přitom právě na domácí půdě, v probíhajícím soupeření o místo na pravici, může ODS ostře stavět racionální zdrženlivost eurorealismu proti prvoplánovému euronaivismu TOP 09. Není důvod ostýchat se znovu zvednout prapor obhajoby národního státu a pevně jej třímat v rukou. Opírat se lze o jednoduchý fakt, že národní stát a funkční demokracie představují spojené nádoby, zatímco unijní „demokracie" je iluzí, sisyfovskou snahou nahradit historicky zformovaná národní společenství chimérickým politickým evropanstvím. Eurorealistické postoje dnes už nevyžadují tolik politické odvahy jako před vstupem do EU, protože záporné dopady neutuchajícího přívalu všemožných regulací vstupují rázně do našich životů a peněženek. Je s podivem, že ODS soustředí velké úsilí na omezení nemravných zisků fotovoltaických zlatokopů, ale neodvažuje se pranýřovat samotnou myšlenku veřejné podpory takzvaných obnovitelných zdrojů energie jako mylnou a škodlivou, jako další z drahých a marných pokusů přelstít logiku trhu. ODS se také až příliš sžila s unijní realitou, v níž dotace tvoří základní složku financování obcí, bez níž nelze nic většího uskutečnit. Přestože mnozí straníci na získávání a rozdělování dotací profitují, měla by najít sílu hlásat, že dotace má být anomálií, výjimečným řešením. Samofinancování má obcím umožnit rozpočtové určení daní.

Přímá volba prezidenta

Nakonec se zastavím u přímé volby prezidenta republiky. I z ní až příliš jasně čiší bezradnost a názorová impotence ODS. První rovinou problému je fakt, že konzervativní pravice by měla držet zásadu, že ústava země se mění co nejméně a pouze v bodech, kde funkčně selhává. Tím případem rozhodně není procedura prezidentské volby. Zastánci přímé volby nemají v ruce nic než opakovaně rozněcované emoce a mediální mytologii, jež stále pracuje s údajně nedůstojným průběhem poslední nepřímé volby, avšak zamlčuje, že nebyl zaviněn způsobem volby, ale konkrétními lidmi. Týmiž lidmi, kteří svou antikampaní dokázali shodit do morálního suterénu i úroveň přímých voleb do sněmovny v roce 2006 či do krajů v roce 2008.

Druhou rovinou je skutečnost, že případné zavedení přímé volby prezidenta není změnou s nulovým součtem, nýbrž posouvá politické prostředí u nás k horšímu. Zrekapitulujme si frekvenci přímých voleb s několikaměsíční celostátní kampaní v posledních pěti letech: jaro 2006 - sněmovní volby, podzim 2006 - komunální a senátní volby, podzim 2008 - krajské a senátní volby, jaro 2009 - volby do europarlamentu, podzim 2009 - zmařené předčasné sněmovní volby, jaro 2010 - sněmovní volby, podzim 2010 - komunální a senátní volby. Na solidní politickou práci nezatíženou předvolebním populismem zbyl tak zhruba rok 2007. Jeden z pěti! Potřebujeme snad tak hustou „síť" ještě zatěžovat dalším typem přímé volby? Sotvakdo odpoví s čistým svědomím ano - pokud si tedy tuto kardinální otázku vůbec položí.

Konečně ve třetí rovině jde o politický obchod. Mohu spekulovat, že ODS v koaliční smlouvě ustoupila svým partnerům. Tomu lze rozumět, avšak jen potud, že každý ústupek musí mít svou protihodnotu. O ní ale v tomto případě není nic známo. Přitom protihodnota nesoucí významné politické body, a to dokonce bez ohledu na úspěšnost jejího prosazení, se přímo vnucuje. Když už má být popřena tradice a zavedena všelidová volba hlavy státu, může s tím být spojeno otevření možnosti opětovné kandidatury Václava Klause, jemuž stávající konstituční úprava tuto cestu zapovídá. Stačilo by v rámci ústavní novely doplnit odstavec 2 článku 57 Ústavy ČR ve znění „nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou" o odstavec 3, který by mohl znít: „K volbám provedeným podle původních ústavních pravidel platných před novelizací se v odstavci 2 nepřihlíží." ODS by tím získala na více frontách. V první řadě spokojené souznění s většinou vlastních voličů, pro které je zakladatel strany stále bezkonkurenční autoritou. Kromě toho by ostatní strany, koaliční i opoziční, jež z fetiše přímé volby dlouhodobě vytloukají laciný politický kapitál, dostala konečně pod tlak. Pod tlak zoufalého hledání srovnatelně silné osobnosti, případně nevěrohodné obhajoby rozchodu s uvedeným fetišem samotným. A konečně připusťme, že Václav Klaus bude i v reaganovském věku schopen přímé volby vyhrát a prodloužit současný stav, kdy jeho přítomnost na Hradě a ve vysoké politice vůbec představuje pro pravici v České republice neocenitelný bonus a pro levici tíživou noční můru.

***

Námětů k zamyšlení nad ideovým a programovým profilem ODS by jistě bylo ještě dost a dost, ale není mým záměrem pokoušet se o vyčerpávající rozbor. Vyslovím jen naději, že hlavní pravicová strana využije své dvacáté výročí vzniku k účinné sebereflexi v zájmu budoucnosti své i celé české pravice.

Vyšlo v Revue Politika

Dále čtěte:

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.