Andrej Dan Bárdoš: Etika a společnost

Etika nebo morálka – pojem, který vyjadřuje postoj, verbální projev nebo chování jedince či celé společnosti v řadě vzájemných souvislostí. „Etika je filozofická nauka o správném jednání. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popřípadě usiluje morálku zdůvodnit.“1 Jak již bylo zmíněno, etika/morálka je průsečíkem mnoha disciplín, které definují dle určitých názorů, pohledů či aktuálního časového dění určité pohledy na věci, vzájemné chování jedince či celé společnosti.

„Etiku dnes reprezentuje obsáhlý diskurs zahrnující otázky vztahů jednotlivců, rodiny, společenských institucí, mezináboženského, interkulturního a intrakulturního dialogu, otázky sexu, politiky, generačních vztahů, diferencí muž – žena – dítě, vztahů ras a v neposlední řadě otázky bytí člověka v kontextu přírody. Tato disciplína spojuje obecné úvahy se snahou řešit otázky nejnižší míry obecnosti. Jako aplikovaná se etika zabývá otázkami práva, euthanasie, p ornografie, reprodukce života, genetiky, eugeniky, trestu, mezinárodních vztahů, životních stylů apod.“2

I když lze v některých případech pozorovat potírání rozdílů mezi etikou a morálkou zejména filosofické uvažování o „morálce“ zasazovat do kontextu s náboženstvím nelze tyto dvě filosofické disciplíny vzájemně oddělit. „Morálně dobré nebo špatné znamená shodu nebo neshodu jednání s vlastním svědomím a právě platnými morálními pravidly. Morálka jako normativní systém spočívá na vnitřní sankci. V morálce se konstituuje sociální individualita (identita) člena Společenství. Lze ji identifikovat například přítomností pocitu studu, viny, nevole,rozmrzelosti. Tato morálka je rovněž od něho formálně vyžadována a očekávána“3

Co vede společnost nebo jedince k tomu, aby jeho „činy, skutky nebo akty“ bylo možné považovat za etické nebo morální? Úvodem je nutné jasně vymezit a vysvětlit význam několika výše uvedených pojmů.

Etika – (řec. Éthos - zvyk, obyčej, mrav) původně učení o morálce ve smyslu jednání řídících mravů a zvyků. Hledá hranice mezi dobrem a zlem, vysvětluje smysl pro povinnost, spravedlnost. Určuje normy v součinnosti s jejich legitimizací a legalizací.

Morálka – (z lat. mos, mrav, zvyk, obyčej, ale také ve významu rozmar, nálada, zvláštnost, chuť, vůle, způsob, povaha, vlastnosti, charakter, řád, pravidlo, zásada, předpis). Proměnlivý, historicky a kulturně podmíněný souhrn hodnotících soudů, zvyků, názorů, hodnot, ideálů, pravidel, institucí a norem, jimiž se lidé v určitém ohledu řídí ve svém praktickém mravním jednání.Morálka jako normativní systém spočívá na vnitřní sankci. V morálce se konstituuje sociální individualita (identita) člena společenství. Lze ji identifikovat například přítomnosti pocitu studu, viny, nevole, rozmrzelosti. Je rovněž od člena společenství formálně vyžadována a očekávána.

Mravnost – (z lat. mos, vůle, způsob života, smýšlení, charakter). Obecným mravním normám, zvyklostem a standardům odpovídající jednání spočívající na individuálním rozhodnutí v příslušném sociálně-kulturním kontextu. Mrav označuje v etice způsob chování řídícího se mravními normami uznávanými více či méně výslovně v určitém společenském prostředí. Abychom mohli vyhodnotit nějaký akt, je potřeba k jeho vyhodnocení minimálně porovnání s jiným aktem, ve kterém budeme nacházet nejméně jeden společný znak. Jak již bylo řečeno, není etika a morálka ve svém filozofickém chápání dva odlišné pojmy. Jejich společným jmenovatelem je vždy „postoj jednotlivce nebo celé skupiny“ k určitému aktu. I tento „postoj“ měl však svá historická vývojová stádia.

V první řadě je potřeba připomenout, že všechny dosavadní filozofické úvahy hledaly co nejvýstižnější vysvětlení a určení modelu osobního postoje vůči „rozměrům“ dobra a zla, kam až se jedná o dobro a kde začíná zlo. Výsledkem je ustanovení normy, která jasně poukazuje na to, „co je mravně správné v různých oblastech praxe a získat tak přijetí ve svědomí lidí. Normy jsou sociální pravidla jednání. Právní normy působí sociálně (mimo jiné) tím, že jejich plnění lze vynutit. Oproti tomu mravní normy žijí tím, že jsou převážně přijímány v sociálních útvarech. Instituce lidského zespolečenštění mohou být lidsky žitelnými formami konkrétní svobody jen na základě obecně uznávaných mravních norem.“4

Jak již bylo několikrát uvedeno, význam filozofického myšlení v mezích etiky vede společnost k určitým jasným vymezením a postojům v chování společnosti. Historický vývoj filozofických pochodů můžeme jasně pozorovat dle dané doby. Od tvorby morálních postojů na podkladě náboženského, nebo-li na základě Biblického, až po různé směry či pohledy na člověka a jeho postoje. Mezi takové normativní vzory v minulosti po boku filozofického myšlení Marxe, Engelse a Lenina i „Morální kodex budovatele komunizmu“, který určoval „cestu“ a také jasně normativně vymezoval, jaký postoj má zaujmout člověk.

Moderní proudy soudobých etických pozic můžeme sledovat na základě různých diskursů, které se vzájemně neprolínají. Základním pilířem je analytická etika (zastoupena především v anglosaské oblasti, a to G. E. Mooreem, R. M. Hareem nebo J.L. Austinem). Tato analytická etika se dále člení na teorii kognitivní (setrvávající na principiální poznatelnosti morálního, např. etický naturalismus – morální pojmy jako dobrý, spravedlivý, ctnost ..) a na nekognitivní (zdů razňující neracionálnost a subjektivitu morálního). Stadiální teorie morálního vědomí (nazývaná též jako transcendentálně-pragmatická diskursní etika) zaměřená na „střední rod“241 řeší problémy, „jak uchopit nesystematické difuzní hodnotové představy a projevy u dětí. V souvislosti se zkoumáním formování morálního povědomí u dětí jsou velmi cenné sociologické analýzy moderní rodiny. Diskursivní etika velmi silně ovlivňuje podobu soudobého diskursu. „Jedním z pokusů absolutního rozumového zdůvodnění morálky je právě diskursivně-etický pokus (tedy prostřednictvím argumentativního intersubjektivního diskursu).“5

Diskursivní nebo též komunikativní etika je specifický německý fenomén vycházející z 60. a 70. let, který usiluje o odstranění dichotomie mezi vnitřní a vnější autonomní a heteronomní morálkou, dále usiluje o relativizaci protikladu mezi morálně a právně regulovanými společenskými teritorii. Etika v kritickém racionalizmu hájí představu otevřené společnosti politicko-sociálního řádu prostřednictvím volné konkurence názorů a reformními kroky k sociálním a politickým změnám rozšiřue svobodu člověka a její institucionální zajištění. Feministická etika představuje oblast formovanou v ženském hnutí 19. Století. Jedná se o historický obraz doby (právo a postavení ženy v tradiční patriarchální společnosti). Filozofická fundace ekologického myšlení (J. Keller, J. Šmajs) prezentuje ekologické úvahy s reálným politickým a ekonomickým děním. Příčinou destrukce původních přírodních předpokladů kultury jsou podle Šmajse trendy, které kdysi zajišťovaly kulturní pokrok a prosperitu. Své tvrzení staví na myšlence, že tradiční morálka vyrůstala z lidské přirozenosti,… stranila různým kulturám, … proto je tento úzce pragmatický prostorový a časový moment přítomen nejen v morálních pravidlech, normách a hodnotách, ale i v obsahu duchovní kultury vůbec. Kontroverzní reakce filozofického myšlení lze najít v díle australského filozofa P. Singera a jeho praktické etice. Ve svých dílech upozorňuje na kolaps tradičních způsobů myšlení o smrti a životě, stejně jako etika práv zvířat, která je reprezentovaná T. Reganem.Diskuse vyvolávají funkcionalistické teorie morálky (N. Luhmann), a to obzvláště v konfrontaci s liberalistickým či neoliberalistickým úsilím. Pozornost vzbuzuje interpretace koncepcí dialogického personalismu (M.Buber, E. Lévinas). „Lévinas charakterizuje etiku jako zpochybnění mé libovůle přítomností druhého“.6

Etiku dobra opouští ve svém ontologicky založeném principiálním konceptu odpovědnosti H. Jonas. Vychází z hodnotově konzervativní perspektivy zajištění přežití lidstva a zachovávaní lidské odpovědnosti za následky kolektivních aktivit industriální společnosti. V 90.letech spojuje Jonas úvahy diskursivní etiky stále intenzivněji s problémem ekologické krize. Velká pozornost se věnovala etice hospodářské, orientované na uspořádání a konstituovaní ekonomických řádů (v národním i nadnárodním měřítku), v intencích principů spravedlnosti, solidarity společného blaha, demokracie, humanity, které by měly minimalizovat nerovnoprávné postavení zemí, skupin. Úvahy o hospodářské etice se překrývají a prolínají s diskusí o liberalismu a s diskusí o spravedlnosti. Koncept sociální spravedlnosti by měl umožňovat rozmanitost a pluralitu soupeřících a nesouměřitelných koncepcí dobra, které uznávají členové existujících demokratických společností. O tom, že mnohé diskuse trpí formalismem svědčí například skutečnost, že politická práva znamenají málo, pokud lidé nemají vzdělání k tomu, aby je využívali, popřípadě pokud musí zabezpečovat elementární podmínky pro vlastní život – pak oblast sociální komunikace snadno zmizí ze zorného pole mnoha občanů.

Diskuse o etice, kterou v současné době oživuje v celosvětovém rozměru na základě nových fenomenů 21. století globalizace, překračuje hranice „čistě etické záležitosti“. Zvláště v souvislosti s po-wittgensteinovským relativismem a po-heideggerovským hermeneuticismem se jedná o interdisciplinární diskurs, v němž se filozofie prolíná s novými podobami kulturní a sociální antropologie, která na oplátku těží z filozoficky propracovaných hermeneutických a fenomenologických metod, dále se sociologi& iacute; (teorie klientely, rolí, konfliktu apod. symbolický interakcionismus, výzkumy novodobých rituálů), religionistikou, etnologií, etnografií, etologií, sociobiologií7

Etická koncepce a její význam v praxi

Důležitost etiky a celé její koncepce z různých úhlů pohledu můžeme nacházet v poslední době také jako koncepční řešení správných postojů všech pracovníků bez omezení jejich kompetencí. Institucionalizací etického chování na jedné straně lze sice zavést formálně správné chování, jednání či postoje mezi zaměstnanci a podřízenými nebo v rámci různých obchodních jednání, samotný osobní růst je však vždy vložen do rukou člověka samotného. Stává se, že selhání dodržování určité manažerské etiky není často chápáno jako selhání osobní, ale toto selhání se často omlouvá nedostatečnými právními podklady. Postoj každého jednotlivce, jeho osobní etické chování nebo nechování je podmíněno vlastním vnímáním významu etiky, ale je také podmíněno výchovou k morálce, kde podstatný vliv je položen v první řadě rodinou. Škola je nástrojem formování etického myšlení jedince, ale nemá možnosti formovat jednice na příkladech, které se vyskytují právě v jeho domácím prostředí. Správné etické chování manažera se projevuje zejména v efektivnost řízení, která je závislá na interpersonálních vztazích a úrovni vzájemné komunikace. Etika se realizuje na základě řízení mezilidských vztahů, jejich úroveň je výsledkem snahy získat spolupracovníky pro tvořivou spolupráci při plnění cílů řízeného objektu. Významným úkolem každého manažera je získat zaměstnance pro plnění společných cílů. Tímto postojem stimuluje pracovní kolektiv, což má často za výsledek efektivitu strategických rozvojů. Cílem řízení není krátkodobý zisk nebo krátkodobý úspěch, ale dlouhodobá efektivita firmy. Úkolem manažera je položit si otázku a vyhodnotit její analýzu směrem k vlastní osobě. Může jednotlivé předpoklady pro zavedení manažerské etiky naplnit? Jak musí na sobě zapracovat, aby splňoval předpoklady? Lze se bez manažerské etiky obejít? Před definitivním rozhodnutím by se měl každý manažer snažit, aby vlastním přičiněním pronikl do podstaty manažerské etiky, metod vytváření proetického klimatu v řízení.

Aby byl manažer schopen vyhodnotit vlastní rozhodovací proces, musí dodržet určitý proces: manažer si definuje pojem manažerské etiky, provede objektivní analýzu vlastní dispozice k naplnění jednotlivých složek systému manažerské etiky, položí si otázku, zda má sílu a předpoklady překonat osobní nedostatky v některých oblastech, jak by mohl postupovat, kolik času by musel věnovat a jakým způsobem, aby se s tím mohl při výkonu své činnosti vypořádat, zda by mohl efektivně využit svého dobrého postavení v některých prvcích subsystémů manažerské etiky, aby z důvodů slabosti v ostatních prvcích nebrzdil start celého system, jakými metodami a v jakých intervalech bude sledovat zda manažerská etika jako inovace existujícího systému řízení skutečně zvyšuje kulturu řízeného objektu a jeho ekonomickou efektivnost.

Manažerská etika by neměla být statistickým dogmatem, ale v manažerovi by měla vyvolat potřebu ztotožnit se s ní. Manažerská etika vychází ze tří pilířů, které se stávají z vzájemně propojených oblastí: morálka, kvalifikace a schopnost aplikace v praxi. Na základě různých lidských negativistických postojů lze určit okruh událostí, jednotlivce či skupiny, jejichž výsledek ovlivňuje postoj protistrany a to zejména: arogance, egoismus, neodpovědnost (k činům, postojům), zášť a zloba. Proti tomuto stojí pozitivní vnímání a to jako je odpovědnost a svědomitost, radost z práce, postoj úcty a vzájemnosti, láska a péče.Různé pohledy na etické chování jednotlivců vedou často k doměnce, že respektování morálních zásad vede k omezování člověka. Historie však dokazuje, že respektování morálních zásad je jistým omezením svobody a komplikací pro jedince, ale na druhé straně stabilizuje společenské poměry a chrání jednotlivce i společnost před různými pochybeními. Zdokonalování a sebevýchova v morálních postojích jsou důležitým atributem etického rozvoje každého člověka.

Etický kodex jako cesta k prohloubení mezilidských vztahů

Mezilidské vztahy na prahu 21. století poznávají nový fenomén, který však není nový co do historie vztahů. Jeho výskyt se často projevuje v různých geolokalitách, pracovních pozicích či mezilidských vztazích. Tento fenomén často velice hluboce a trvanlivě narušuje vztahy a to nejen mezilidské, ale jeho důsledky se často odráží jak v pracovních vztazích, tak i v oblastech vzdělávání. Tento jev lze pojmenovat různými názvy, ale jeho důsledky jsou vždy stejné.

Pojem mobbing je odvozen z anglického slova „to mob“ a znamená obtěžovat, dotírat, hromadně napadnout. Pojem se používá zejména ve Skandinávii, v anglicky mluvících zemích se používá termín bullying. Mobbing je charakterizován jako „systematické intrikování, šikanování, četné lumpárny – tedy psychoteror na pracovišti, který je iniciován a řízen kolegy, popř. nadřízeným (bossing) s cílem někoho poškodit aktivním a trvalým tlakem po delší dobu – resp. způsobit určité osobě nějakou škodu. Formu mobbingu můžeme pozorovat v několika stupních: útoky na možnost vyjádřit se, útoky na sociální vztahy, útoky na pověst, úctu a vážnost, útoky na kvalitu osobního nebo pracovního života nebo útoky na zdraví a tělesnou integritu.

Z výše uvedeného plyne otázka, jak zabránit uvedeným problémům, které se nacházejí v celé společnosti. Tyto problémy nelze v současné době výhradně specifikovat jenom do určitých oblastí hospodářského nebo společenského života. Jedna z forem nastolení vlastních pravidel společenského života na cestě při budování dobrých kolegiálních vztahů na všech úrovních společenského života (škola, zaměstnání) je včasné vybudování, uvádění do praxe a opakovaná verifikace „etického kodexu“. Jasná a srozumitelná obsahová stránka je prvním předpokladem k úspěšnému zvládnutí a ztotožnění se s uvedeným textem. Nelze zde zanedbat ani stránku grafickou nebo úroveň a typ prezentace. Mezi základní požadavky při tvorbě etického kodexu patří: časová flexibilita - hodnotí současný stav s výhledem do budoucnosti, široká aplikovatelnost na všech stupních nebo úrovních organizace, jasnost, srozumitelnost, obecnost, otevřenost pro diskusi, návrhy a připomínky od všech dotčených osob.

Dvanáct kroků implementace etického kodexu (Webley 1995)8 : integrace (řeší současné otázky v organizaci), schválení (podpisem stvrzuje platnost nejvyšší řídící orgán), distribuce (doručení všem, kteří mají nějaký vztah k danému místu), překážky (krátké diskuse o vzniklých problémech při zavádění do praxe), osobní odpovědnost (při poruše na všech úrovních vyvodit důsledky), potvrzení (vyjádření souhlasu se zněním textu na všech úrovních řízení), pravidelná verifikace s ohledem na aktuálnost a účinnost, smluvní ujednání (dodržování kodexu je povinné, plnění požadavků by mělo být smluvně ujednáno s upozorněním na možné sankce při neplnění závazků).

Jaký je význam etického kodexu v 21. století? Pro tento typ řízení firemní politiky panují různé názory. Etický kodex (jako každá složka, která má usměrňovat vztahy osob) má své zastánce i kritiky. Časté názory, proti významu takového dokumentu, se týkají hlavně obsahové a formální stránky věci. Jiné argumenty zase uvádí, že na určitých pozicích ve společnosti pracují osoby, které jsou již dospělé, vyzrálé k tomu, aby své činy uměly správně vyhodnotit. Chceme-li na základě výše uvedených faktů vyhodnotit dosavadní stav tvorby a uvedení do praxe „Etického kodexu“, musíme konstatovat, že daný dokument vznikl jedině ve vztahu lékař a pacient. Různé problémy s jeho tvorbou jsou často ovlivněné různými očekáváními, které nepřináší očekávaný výsledek. Zejména ze strany managementu se očekává, že tento „kodex“ přinese okamžité změny v ekonomické sféře, a to v oblasti navýšení příjmové složky. Tvorba „kodexu“ může vzbuzovat u zaměstn anců jenom pocit jakési nepotřebné „formality“, ale význam dokumentu vypovídá o organizační kultuře, která takový dokument stvrdí.

Autor: Mgr. Andrej Dan Bárdoš
_____________
1) VODÁČKOVÁ D. a kol., Krizová intervence, 2 vyd. Portál 2007, 544 s., ISBN 978-80-7367-342-0, s.189
2) BRÁZDA R., Úvod do srovnávací etiky, KLP Praha 1998, s. 177, ISBN 80-85917-46-7, s. 131
3) BRÁZDA R., Úvod do srovnávací etiky, KLP Praha 1998, s. 177, ISBN 80-85917-46-7, s. 133
4) BRÁZDA R., Úvod do srovnávací etiky, KLP Praha 1998, s. 177, ISBN 80-85917-46-7, s. 132 -137
5) BRÁZDA R., Úvod do srovnávací etiky, KLP Praha 1998, s. 177, ISBN 80-85917-46-7, s. 107-109
6) BRÁZDA R., Úvod do srovnávací etiky, KLP Praha 1998, s. 177, ISBN 80-85917-46-7, s. 111-113
7) BRÁZDA R., Úvod do srovnávací etiky, KLP Praha 1998, s. 177, ISBN 80-85917-46-7, s. 127
8) Bláha J., Dytrt Z, Manažerska etika,, Management Press Praha 2003, 155 s., ISBN 80-7261-084-8 s.110