V konfrontaci s dosavadními zvyklostmi přichází podnět na první pohled poněkud předčasně. Ale sledujeme-li frekvenci aktuálních témat v médiích, nejčastěji se u nás diskutuje o uprchlících a právě o Miloši Zemanovi.
Dochází přitom k jistému rozporu. Zatímco ve výzkumech veřejného mínění hodnotí prezidenta kladně kolem dvou třetin dotazovaných, komentáře o něm jsou z osmdesáti až devadesáti procent kritické. Výrazně lépe ale vnímají Zemana lidé na sociálních sítích. Charakterizuje to i naši mediální scénu. Jde o zajímavý a z politického hlediska pozoruhodný sociologický jev stojící za interpretaci.
Bez ohledu na to, jestli se nám líbí, nebo ne, asi bychom se ve své většině shodli, že Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman jsou přinejmenším nejznámějšími politiky uplynulého více než čtvrtstoletí. Navíc možná nejpodstatněji ovlivnili i dění v ČR. Proto nemohlo být překvapením, že se ocitli i na Hradě.
Každý z této trojice reprezentuje konkrétní úsek polistopadového vývoje. Havel disidentského, v němž porážkou Alexandra Dubčeka potvrdil, že další směřování země nenaváže na pražské jaro. Klausovo zvolení bylo vítězstvím pragmatismu, kdy se do popředí dostaly ekonomické otázky. Jeho model ale selhal. To se negativně odrazilo v sociálním klimatu a vytvořilo prostor pro Zemana.
Zatímco vztahy mezi Klausem a Zemanem se ve srovnání s minulostí pro shodu v postojích k uprchlické krizi a k zahraničně-politické orientaci sblížily, o to ostřeji se vyhrotila konfrontace mezi nimi a jejich stoupenci a zastánci Havlova odkazu. A protože u moci zůstal jen Miloš Zeman, ostří kritiky se obrátilo proti němu. V dobré víře, že obsazení postu prezidenta osobností jim blízkou by posílilo jejich postavení.
Jde o střetnutí dvou legitimních politických konceptů. Jeden představuje mínění pětiny až třetiny společnosti, od samého počátku preferující lidská práva a orientující se na Západ; druhý upřednostňuje ekonomiku a snaží se prosazovat i východním směrem. Tento střet se pro způsob kritiky stává konfliktem a de facto rozděluje společnost.
Samostatnou analýzu by vyžadovaly příčiny překvapivé změny Klausových a Zemanových postojů. Jejich pozadím může být zklamání ze západní politiky a jisté přesvědčení o perspektivě vývoje současných autokraticky vedených států. Konečně dvě třetiny občanů se podle anketních výzkumů chce tak či onak orientovat na Západ i Východ. Pětina preferuje jen Západ a desetina Východ.
Když už operujeme kategorií úspěšnosti, je otázkou, zda negativní koncept jednostranného zaměření proti Zemanovi je pro ochránce lidských práv strategií vhodnou. Soustřeďuje se totiž s výjimkou zahraničně-politické orientace spíše na okrajové problémy, nikoliv na výkon jeho ústavních pravomocí. Prezident častými úlety tento zájem systematicky živí. A o to častěji se objevuje v médiích.
Proto má kritika bumerangový efekt. Zvláště když ji zčásti prezentují komentátoři, jejichž motivace se dá těžko identifikovat a jejich zaujatostí se blíží obsesi. Jak jinak terapeuticky hodnotit fakt, že pro Zemanovu kritiku využívají doslova každou příležitost a sebevzdálenější témata.
Pro převážně plebejský český národ, formovaný Haškovým Švejkem, je to na sociálních sítích vděčně přijímané téma, nahrazující mu stále dražší hospodu bez možnosti si v ní zapálit.
Mnohým lidem dochází, že pro ty, kdo ztratili mocenské pozice, je Zeman vlastně už jen záchranná vesta. Náhražka místo intelektuální námahy koncipovat účinnější strategii, naplňovat ji konkrétním obsahem a organizačně faktickou politikou. Bez tohoto základu se proti Zemanovi nedokážou ani efektivně vymezit, ani vygenerovat jeho hodnověrného protikandidáta.
To je úkol o několik řádů těžší než útočit na Zemanovy výroky. Viditelně to nepůsobí. Takže asi bude třeba vyměnit národ, jak v podobných případech doporučoval Bertold Brecht. Možná se o to už někdo snaží. Třeba podporou směrování miliónů migrantů do Evropy, a tím i k nám.
Peletonu v jeho usilování není co závidět. Češi příliš nedávají na ty, kdo se jim snaží radit. V polistopadových prezidentských volbách dali voliči navíc tomu vládnoucímu vždy i druhou příležitost. Václavovi Havlovi dokonce ve dvou státech.
Autor je sociolog.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
