Bohumír Žídek: Rand Paul chce atraktivnější a vstřícnější Republikánskou stranu

Vůle najít v otázkách občanských práv a osobních svobod společnou řeč s některými demokraty, stejně jako odvaha oslovovat nové skupiny voličů, většině předních republikánských politiků chybí. Na druhé straně Paul často působí jako neřízená střela, což jeho šance získat republikánskou nominaci, neřkuli křeslo v Bílém domě, citelně snižuje.

Spolupráce s demokraty

Na konci ledna senátor Paul uspořádal tiskovou konferenci spolu s demokratickými kongresmany Keithem Ellisonem a Timem Wallbergem. Afroameričan Keith Ellison je vůbec prvním muslimem zvoleným do Kongresu.

Přišli s návrhem zákona, který měl podle nich obnovit pátý ústavní dodatek, který garantuje právo na spravedlivý proces a určuje základní pravidla pro předkládání důkazů a tresty.

Mimo jiné šlo o reakci na smrt Afroameričana Erica Garnera, který se živil prodejem nezdaněných cigaret. Narazil na policejní hlídku, která jej chtěla zkontrolovat. Když odmítl spolupracovat, jeden ze dvou policistů ho začal rdousit. To trvalo asi patnáct vteřin, přičemž Garner se snažil křičet, že nemůže dýchat. Po převozu do nemocnice byl již mrtev.

Významným problémem je podle Paula válka proti drogám, která vede k přehnaným opatřením, která často nejvíce dopadají především na nebílou populaci: „Martin Luther King hovořil o dvou Amerikách, kdy s jednou Amerikou se zacházelo spravedlivě a s druhou nikoliv. Tehdy šlo o barvu kůže a bylo to otřesné. Dnes sice nejde o barvu kůže úplně úmyslně, ale válka proti drogám nabyla bezděky takové podoby, která postihuje především etnické menšiny.“

Ještě před Garnerovou smrtí došlo k případům zastřelení několika černých teenagerů policií. Tehdy Paul pro změnu prohlásil, že si Afroameričané nemohou nemyslet, že jsou jejich úřady proti nim zaměřeny.

Kromě tohoto případu spolupracoval i s dalšími Demokraty – s Patem Leahym na návrhu zákona, který by dal soudcům větší flexibilitu při ukládání trestů, s předákem senátních demokratů Harry Reidem na návrhu zákona, který by umožnil v minulosti trestaným občanům snadněji obnovit volební právo a s Corym Bookerem návrh zákona, který by snížil drakonické tresty u trestných činů spjatých s drogami.

Federální zákon o lékařském konopí

S Corym Bookerem a demokratickou senátorkou Kirsten Gillibrandovou pak Rand Paul na začátku března připravil návrh zákona, který má ukončit federální zákaz lékařského konopí a zavést řadu reforem dlouhodobě prosazovaných zastánci legalizace.

Mimo jiné jde o přesun konopí mezi méně rizikové látky kontrolované vládní protidrogovou agenturou, což by mělo lékařům umožnit ji v některých případech předepsat válečným veteránům, dále rozšířilo přístup k látce pro výzkumné účely a bankám by zjednodušilo poskytování služeb organizacím působícím v tomto odvětví.

V poslední době se podařilo ve čtyřech státech – konkrétně na Aljašce, v Coloradu, Oregonu a Washingtonu – legalizovat marihuanu pro rekreační účely. Myšlenka je stále populárnější a již v prosinci v kongresu vznikla iniciativa usilující o novelu, která by znemožnila federální vládě bránit jednotlivým státům uvést legalizaci konopí do praxe.

Mezi republikány narozenými v letech 1981-1996 dosahuje legalizace konopí 63% podpory. Celkem je pro legalizaci 52 % Američanů, což je o 10 % více než v roce 2012. Poslední věková skupina, kde převažují příznivci zákazu, jsou Američané starší 65 let.

Kroky libertariánského konzervativce směřující k reálnému posunu v této otázce rozhodně rezonují s momentální náladou americké společnosti a hlavně jsou v souladu s jeho snahou přiblížit republikánskou politiku mladším voličům a etnickým menšinám.

Kontroverze a výstřednosti

Jak však již bylo řečeno výše, Paulovi se nevyhýbají ani mediální kontroverze, kterým sám nahrává různými menšími i většími výstřednostmi. Naposledy na něj ne úplně právem útočil neokonzervativní plátek Washington Free Bacon, když zjistil, že se součástí jeho týmu pro sociální sítě stala Marianne Copenhaverová, která se na internetu proslavila pod přezdívkou „Libertarian Girl.“

Novinářka prozkoumala Copenhaverové facebookový profil a snažila se najít cokoliv zavánějící extremismem. Našla pár názorů, které jsou mezi americkými libertariány poměrně běžné, ale neokonzervativcům se z nich ježí vlasy hrůzou. A pak se jí podařilo najít příklady, kde Copenhaverová použila poněkud přepálené formulace.

Libertarian Girl napsala, že Edward Snowden by si zasloužil Nobelovu cenu za mír. Dále odkazovala na komentář prestižního Cato Institutu o amerických bezpilotních prostředcích, který v titulku hovořil o válečných zločinech.

V roce 2013 pak prostřednictvím svého facebookového profilu vzkázala Johnu McCainovi a Lindsaymu Grahamovi, kteří opět prosazovali vojenský zásah proti Íránu „big fuck you“, což zřejmě netřeba překládat. Sama Marianne vyjádřila, že použitých silných slov lituje a pokud se někoho dotkla, omlouvá se za ně. Za svými názory si i nadále stojí. Těžko považovat odmítání snahy o vyvolání války proti Íránu za něco kontroverzního.

Nebyl to však první případ, kdy se názory a minulost senátorových spolupracovníků propíraly v médiích. Daleko větší kontroverze se týkala Paulova poradce Jacka Huntera, který s Paulem dokonce napsal knihu „The Tea Party Goes to Washington.“

Hunter totiž v minulosti vyjadřoval sympatie ke Konfederaci a v jednom ze svých starších článků dokonce vyjádřil pochopení pro vraha prezidenta Lincolna. Podobné výstřednosti a akademické hloubání nad legitimitou a legálností odtrhnutí jižanských států nejsou na okraji amerického politického spektra mezi radikálními paleokonzervativci a anarchokapitalisty ničím neobvyklým.

Pro politický a mediální mainstream jsou však takové úvahy zcela nepřijatelné. Po snahách o vysvětlení, že tyto texty psal, když byl ještě hodně mladý, a navíc v nich byla i notná míra nadsázky a snaha o provokaci, Hunter na svoji pozici v Paulově týmu rezignoval.

Kromě toho se již dříve Rand Paul nevyhnul obvinění z plagiátorství, když v některých částech svých projevů bez odkazu na zdroj doslova citoval kratší pasáže z Wikipedie. Ve zmíněné knize pak bez uvedení zdroje slovo od slova citoval několik odstavců ze studie konzervativního think tanku Heritage Foundation.

Paul uvedl, že někteří lidé v tomto případě dělají z komára velblouda a jde pouze o chyby v citacích. Obzvlášť si stěžoval na moderátorku levicové MSNBC Rachel Maddow, která dle jeho slov více než tři roky šíří nenávist vůči jeho osobě.

V únoru letošního roku se pak Paul zamotal do vlastních výroků, když chtěl podpořit svobodu volby v případě očkování. Nějak se mu podařilo v rámci podpory dobrovolného očkování dětí zmínit, že u některých dětí se po vakcinaci nově objevily psychické poruch nebo autismus.

Podobné bláboly kolují na konspiračně-teoretických webech, ale pokud je zmíní vrcholný politik a vystudovaný lékař, je to poněkud zarážející. Paul vzápětí prohlásil, že nepřátelská média jeho slova překroutila. V žádném případě prý mezi vakcínami a psychickými poruchami nebo autismem nevidí příčinnou souvislost. Kromě toho sám očkování podporuje, pravidelně se nechává očkovat, stejně jako jsou očkovány všechny jeho děti.

Na twitteru pak vzápětí vyvěsil fotku, na níž se zrovna nechává očkovat. Napsal k tomu, že je celkem paradoxní, že měl dlouhodobě naplánované očkování zrovna na dobu, kdy média rozehrála tuto kauzu.

Tuto kontroverzi zřejmě Rand Paul ustál, jde však o další varování, že by si měl dávat pozor, aby nemluvil rychleji, než přemýšlí. Neuvážené výroky už zhatily prezidentské i jiné ambice nejednoho politika.

Vzhledem k tomu, že Paul přináší do americké veřejné debaty originální a neotřelé myšlenky, Matt Welch z magazínu Reason se domnívá, že „musí být lepší, nikoliv horší, nikoliv stejně dobrý, než jeho konkurenti, pokud jde o zdánlivě triviální záležitosti.“

Welch to označuje jako tzv. „břímě podivného muže“. Zvláště levicová média, která vycítí, že některé Paulovy myšlenky by mohly oslovit i levicově liberálního voliče, budou hledat sebemenší záminku k útoku. Na Paulovi je, aby takové záminky nikomu nedával.

Íránská epizoda

Paul si však zadělává na problémy i jiným způsobem – někdy se naopak až přehnaně snaží dávat najevo, že je politikem akceptovatelným pro mainstream republikánské strany (což není nutně mainstream americké politiky!) a vzbuzuje pochybnosti o autenticitě svých postojů.

Když 47 republikánských senátorů vystoupilo s otevřeným dopisem adresovaným íránskému duchovnímu vůdci Chameneimu, kterým se pokusili sabotovat jednání o íránském jaderném programu, mezi podepsanými byl i Rand Paul.

Dopis je esencí zahraničně-politického jestřábství představovaného neokonzervativním proudem republikánské strany. To je v rozporu se zahraničně-politickými pozicemi dlouhodobě zastávanými Randem Paulem. Ten do senátu přišel jako zastánce neintervencionismu, v poslední době pak začal inklinovat ke konzervativnímu realismu.

Obecně však vždy kritizoval neodůvodněné zahraniční intervence a s neokonzervativci se mnohokrát dostal do střetu. Proto jeho podpis velice překvapuje a obecně je vnímán za nepříliš uvěřitelnou snahu usmířit si jestřáby.

Rand Paul svůj podpis vysvětloval tak, že chtěl posílit pozici prezidenta Obamy v jednání. Prezident se prý bude moci odvolat na dopis a na skutečnost, že dohodu musí schválit kongres, což mu umožní požadovat od Íránu větší ústupky.

To je však velmi svérázná interpretace. Komentátoři i demokratičtí politici se shodují, že jde o snahu jednání sabotovat a dohodu znemožnit. To nevyvracejí ani iniciátoři dopisu a jejich příznivci. Rand Paul tak čím dál tím víc riskuje rozostření vlastních zahraničně-politických pozic, které budou pro veřejnost nečitelné. Jestřábi tím nepřesvědčí a své dosavadní příznivce ztratí.

Navýšení výdajů na obranu?

Jako další příklad zvratu v Paulových názorech média interpretují i jeho nedávný návrh na zvýšení výdajů na obranu v příštích dvou letech o 190 miliard dolarů a kompenzaci nových výdajů škrty ve výši 212 miliard v oblastech jako finanční pomoc zahraničním vládám, výzkum změny klimatu nebo v rozpočtu vládní agentury na ochranu životního prostředí, ministerstva školství či obchodu.

Je třeba říct, že tento Paulův krok dává mnohem větší smysl než jeho podpis pod íránským dopisem. Jen několik dní před ním totiž návrh na zvýšení rozpočtu na obranu v podobném rozsahu podal jeho rival senátor Marco Rubio. Ten však na rozdíl od Paula nenavrhoval žádné úspory, pouze jednostranné zvýšení výdajů.

Paul tak vyškolil Rubia, ale i Teda Cruze, texaského senátora, který před několika dny jako první oficiálně oznámil kandidaturu v prezidentských primárkách. Oba dva totiž zvedli ruku pro Rubiův návrh, zatímco Paulův návrh odmítli. Tím pádem odmítli návrh, který by rozpočtu na obranu přidal to, co chtěli, ale zároveň dodržoval zásady fiskální zodpovědnosti. Paul teď tvrdí, že tím prokázali, že zadlužení země nepovažují za problém.

Je jen otázkou, nakolik Paul veřejnost a především své skalní přívržence přesvědčí o tom, že z jeho strany o kompromisní návrh, za kterým stála snaha prosazovat fiskální zodpovědnost. Ve svých starších návrzích rozpočtu totiž chtěl škrtat všude, výdaje na obranu nevyjímaje.

Zachránce republikánů, nebo neřízená střela?

Jak jsem napsal v úvodu, Rand Paul nebojí otevírat témata, která byla doposud republikánům cizí. To z něj činí jednoho z nejzajímavějších republikánských politiků a potenciálních prezidentských kandidátů. Možná toho vůbec nejzajímavějšího.

Mnozí ho považují za velkou naději republikánské strany. Jde o jednoho z mála politiků, který je ochoten mluvit s voliči, u kterých to mnozí jeho kolegové považují za zbytečnou námahu. Objevují se názory, že pokud si republikáni neosvojí jeho přístup a některé jeho názory, nikdy nezvítězí u mladších voličů, ani u etnických menšin. To by znamenalo, že by si museli na Bílý dům na dlouhou dobu nechat zajít chuť.

Na druhé straně nezřídka působí jako neřízená střela, čímž sám své ambice ohrožuje mnohem víc, než kterýkoliv jeho soupeř. Pokud si nedá pozor na neuvážené výroky, jako ten ve zmíněném případě vakcín, může jeho prezidentská kampaň skončit fiaskem.

Stejně tak ho ohrožuje přehnaná snaha zavděčit se mainstreamu republikánské strany, která může v krajním případě vést k tomu, že ztratí všechno, co ho činí výjimečným a zajímavým kandidátem.