Opravdu už nelze vymyslet jednodušší scénář, než že když se náhodou naší „národní elitě“ stane nějaké to faux pas, je třeba urychleně toto „klopýtnutí“ přebít takovým trumfem, který prostě zafunguje. Proto po nešťastných událostech s panem Janouškem a Bémem a po následné nekonečně se táhnoucí kauze kolem pana Bárty daly špičky ODS hlavy dohromady, aby učinily situaci rázný přítrž. Věcem veřejným předložily jednoduché schéma. VV ráno zveřejní zásadní prohlášení, že vystoupí z vlády, na což pan Nečas obratem zareaguje, že chce předčasné volby. Neuplyne však ani 10 hodin a VV již z původních „ambic“ na odchod 3 ministrů začnou slevovat. Mezitím však tento kámen, hozený za aktivní účasti „spřátelených“médií do poklidných vod veřejného mínění, způsobí takové vlny, že český občan, tak jako vždy (a v tom je ta jistota 100 % efektu), je natolik vzrušen představou předčasných voleb, že vše ostatní (a nejen kauzy pana Janouška a Béma) ho přestane zajímat. Co na tom, že v průběhu dalších 48 hodin (opět podle předem připraveného scénáře) se věci opět vrátí do původních kolejí, ODS si s VV padnou kolem krku, tak jako otec se ztraceným synem a vše zas je jako dřív.

V tomto okamžiku ovšem už nejde jen o pana Janouška a spol., což je především ta pověstná špička ledovce. Jde o princip, který v české kotlině poměrně spolehlivě funguje již více než 20 let a český voliči, ruku na srdce – proč by ho pánové z politického výsluní měli měnit? Vítězná sestava a taktika se ve sportu také nemění. V předchozích dvou zamyšleních jsem se pokusil o určitý nástin příčin a důsledků stavu v české politice během posledních 20 let. Dnes bych rád provedl jakousi rekapitulaci a závěr.

1. Analýza a syntéza. Není to tak dávno, co jsem se konečně setkal s názorem, který osobně zastávám již více než 10 let. Tvrdím, že v listopadu 1989 se nestalo nic jiného, než že jistá frakce uvnitř KSČ zrealizovala dlouho a pečlivě připravovaný scénář a po listopadu 1989 se chopila moci. Jedním z lídrů této skupiny byl například ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý, který do KSČ vstoupil již v roce 1978 a v prosinci 1989 urychleně vystoupil, aby zametl stopy. „Velkou pětkou“ v tomto procesu byli známé osobnosti tehdejších událostí pánové Klaus, Dyba, Kočárník, Dlouhý a Ježek. Pro svůj plán si vybrali nejvhodnější možnou „návnadu“, kterou nebyl nikdo jiný než nešťastný Václav Havel. Jeho naivnímu sloganu o pravdě a lásce se pánové tak smáli, div že si nepřivodili vnitřní zranění. A český občan nezklamal. Místo, aby si v klidu zanalyzoval situaci, promyslel, co se chystá a podle toho se rozhodl a konal, tak raději chodil zvonit klíči na Letenskou plán, čímž nevědomky otevřel dveře kupónové privatizaci a dalším obrovským zločinům, které v tisícileté historii tohoto státu nemají obdoby a jejichž důsledky dnes v plné síle a tvrdosti musíme snášet.

2. Příčiny a důsledky. Na příčinách jsme intenzivně „pracovali“ celá 90. léta. Díky stále ještě pokračující euforii a naivitě, kdy jsme ve jménu převratných změn a možností „nového života“ opustili desítky a stovky let našimi předky budované hodnotové systémy, jejichž základem byla čest, morálka, dobré mravy, úcta apod., se zatím ve stínu doby formovaly skupiny, v jejichž čele stáli František Mrázek, David Berdych, Tomáš Pitr a další. Co bylo ale skutečnou příčinou tohoto vývoje? Zcela jsme se přestali zajímat o globální dění ve společnosti a přestali jsme kontrolovat, kdo ve skutečnosti začíná ovládat naše životy. Naše osobní spádová oblast zájmu končila u našich kolegů v zaměstnání, možná u několika příbuzných a přátel. Položme si každý sám sobě nekompromisní otázku: kdo z nás se intenzivně zabýval sběrem informací o širší společnosti, jejich vyhodnocováním, konfrontací s konkrétními osobami a situacemi a zejména pak hledáním řešení a jejich prosazováním do praxe? Pokud většina z nás na tyto otázky odpoví negativně, pak ale zároveň odpovídáme na otázku, co je příčinou současného stavu naší společnosti.

3. Zločin a trest. Důsledky událostí, popsaných v předchozích odstavcích jsou zřejmé a už není třeba složitě popisovat – nutnosti tzv. „pseudoškrtů“, republika bez majetku, ale také vyhořelé levé křídlo průmyslového paláce, chlouby našich předků, které už nikdo nedostaví atd., atd. Dnes se ocitáme v paradoxní situaci. Máme tady provinivší se politiky, kmotry a najednou před námi stojí nerudovská otázka: co vlastně s nimi (a to zejména v situaci, kdy jich stále přibývá)? Na jedné straně bychom měli trestat viníky, protože trest je z pohledu veřejnosti důležitý psychologický moment, poselství pro příští generace a především je nedílnou součástí řešení celé situace. Jaké ovšem máme vlastně možnosti? Umístit např. provinilého politika nebo kmotra do výkonu trestu v nápravném zařízení, tedy vězení, znamená, že národ okrade hned dvakrát. Jednou nelegálně – svou trestnou činností, kterou způsobil škodu, podruhé zcela legálně a to tím, že na účet daňového poplatníka a za jeho peníze získává zdarma pobyt v nápravném zařízení. A to nemluvě o tom, že české věznice jsou přeplněné. Máme tedy stavět nové věznice za další peníze daňových poplatníků pro další kmotry? A je vůbec naděje na to, že toho, kdo páchá majetkovou trestnou činnost opakovaně, záměrně a s plným vědomím, v rozsahu stovek milionů korun, je opravdu možno převychovat? Mě osobně by se např. velmi zamlouvalo osoby z kategorie kmotrů prostě vyhostit z českého státu, s tím, že si pobyt na našem území nezaslouží. A do pasu jim umístit razítko: vstup do České republiky na 50 let zakázán. Tím bychom vyslali jasný signál, že ten, kdo nechce dodržovat pravidla, nebude žít na území naší kdysi krásné vlasti. Na druhé straně bychom měli vytvářet takové vnitřní mechanizmy státu, aby k těmto skutkům vůbec nedocházelo. To ovšem jsou nádoby spojené s celkovým řešením situace ve státě.

Obávám se, že po všech možných analýzách a zamyšleních lze dospět k jedinému možnému závěru: začít znovu obrodu českého národa, jakési české národní obrození 21. století. Co to znamená v praxi?

Znamená to především znovu zařadit do našeho života – a to zcela nekompromisně – mravní a lidské hodnoty – slušnost, úctu, smysl pro dodržování pravidel a mnoho dalších. Současně však kontinuálně a neúnavně kontrolovat – kdo a jak nakládá s veřejným majetkem, kdo má přímý vliv na naše životy. Uvedu závěrečný, téměř učebnicový příklad: kolik lidí se např. zabývá tím, že moderátoři komerčních rozhlasových stanic používají, zřejmě ve jménu zvyšování poslechovosti, stále agresivnější, vulgárnější a útočnější slovní projev? U některých rozhlasových stanic už tato situace překročila rámec únosnosti. Já osobně jsem na toto téma napsal několik článků. Ale vadí to opravdu většině lidí? A pokud ne, znamená to, že pro komerční rozhlasové stanice tyto normy neplatí? Uvědomujeme si vůbec, že tyto stanice poslouchají naše děti, od kterých pak ale očekáváme, že se takto vyjadřovat nebudou? Sami u sebe a ve svém nejbližším okruhu jsme přestali tvrdě vyžadovat plnění mravních norem a zásad. Nechajíce se strhnout možnostmi vydělávat peníze, cestovat, budovat si zázemí, jsme nepochopili, že lhostejností a nezájmem o obecné věci uvolňujeme lavinu, která, když se dá do pohybu, možná už vůbec nepůjde zastavit.

Publikováno se souhlasem vydavatele