V tuto chvíli by mu zbývalo už jen několik hodin života. Jeho čin vyvolal spontánní reakce obyvatelstva, a také obavy režimu, který chtěl, aby se na něj zapomnělo. A jaký je význam smrti Jana Palacha po 44 letech?
Žijeme v době svěšených obrazů prezidenta. V době rozhořčených debat o amnestii, jež se stala symbolem beztrestnosti tunelářů. V době znechucení z morálního marasmu, kterým naše společnost prochází. Přesto se dnešní stav nedá ani zdaleka přirovnat k depresi a rezignaci, postihující někdejší Československo, okupované armádou, vyslanou z Moskvy.
Necelého půl roku po srpnu 1968 se student Jan Palach upálil, aby vyburcoval národ. Jeho čin měl jasný důvod a jasný cíl. Rozhodl se obětovat život ve prospěch společného dobra. Chtěl ukázat, že existují ideály, větší nežli náš vlastní prospěch. A věřil, že jeho živá pochodeň je v lidech probudí.
Komunistický režim se zděsil, protože pro něj byla důležitá odevzdanost obyvatel v duchu zdánlivě racionálního povzdechu: „stejně to nemá cenu“. Zlo totiž nepotřebuje všechny lidi na své straně, stačí mu, když odpůrci pochopí, jak marné je stavět se proti jeho majestátu. Dvacetiletý student filosofie tak učinil a majestát se otřásl.
Čin Jana Palacha nebyl nikdy zapomenut. Jen se o něm dvacet let nesmělo mluvit. Byl to skutek hraniční ve zcela mimořádné situaci. Zanechal otevřené otázky, měl několik následovníků, mnoho obdivovatelů a řadu kritiků, neboť kultuře, ovlivněné křesťanstvím je tento druh protestu přece jenom cizí.
Kritika byla dvojí. Jedna váhavá, dalo by se říct uctivá. Vyjádřil ji například v exilu kardinál Beran, když řekl, že se před hrdinstvím Jana Palacha sklání, i když ho nemůže schválit. Druhá byla přízemnější, pochybovala o efektivnosti takového sebeobětování. Podle ní řešil Palach rovnici s nulovým výsledkem, protože neměl šanci svůj program dlouhodobě prosadit. Šlo tedy o zbytečné plácnutí do vody. O vysokou oběť s malým účinkem. O naivní obraz světa.
Jenomže tak, jako Palachův ideál přesahoval jeho vlastní život, stejně přesahuje ona živá pochodeň na Václavském náměstí naši schopnost ji hodnotit. A protože dnes žijeme v době svěšených obrazů prezidenta, vášnivých debat o amnestii a znechucení z morálního marasmu společnosti, nezbývá nic jiného, než tomuto chlapci v duchu poděkovat.
Komentář zazněl v pořadu Křesťanský týdeník na stanici ČRo 1 - Radiožurnál
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
